Čís. 1617.

I oprávněnost ku sporu jest posuzovati dle stavu v čase vydání rozsudku (§ 406 c. ř. s.).
Ustanovení § 234 c. ř. s. nevztahuje se k případu, kde žalobce, nejsa v čase podání žaloby ze žalobního nároku oprávněn, oprávněnosti té nabyl do vynesení rozsudku prvé stolice.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, Rv I 149/22.)
Oba nižší soudу zamítly žalobu, ježto v době podání žaloby nebyla žalobkyně oprávněna ku sporu. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších stolic a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Shodnými rozsudky obou nižších stolic byl žalobní nárok zamítnut proto, že žalobkyni nedostávalo se v době podání žaloby oprávnění k žalobě, ježto zažalovaná pohledávka byla postoupena moravské bance A. Že pohledávka byla dne 11. června 1921, tedy dávno po podání žaloby, postoupena touto bankou zpět žalující firmě, nemá prý po rozumu § 234 c. ř. s. vlivu na spor; oprávnění žalobce k žalobě je prý posuzovati dle stavu v době podání žaloby, předpisu § 406 c. ř. s. se prý dovolávati nelze. Rozhodnutí tato spočívají na právním omylu. §em 234 c. ř. s. je míněn případ, když některá ze stran, tudíž žalobce nebo žalovaný, po zahájení sporu zcizí věc nebo pohledávku ve spor zabranou. Širší výklad, který obě nižší stolice tomuto předpisu přikládají, jest nesprávný, jak vysvítá z doslovu zákona i z jeho logické souvislosti s předchozím předpisem o účincích rozepře zahájené (§ 233 c. ř. s.). O takový případ § 234 c. ř. s. zřejmě nejde; žalobkyně sporné pohledávky za sporu nezcizila, nýbrž jí teprve za sporu zpět nabyla. O tom, je-li žalobkyně k uplatnění pohledávky té oprávněna, rozhodnouti jest dle stavu v době skončení ústního přelíčení v první stolici, jak byl ve sporu zjištěn. Ustanovení § 406 c. ř. s. obsahuje všeobecný předpis, týkající se procesního řízení vůbec, a platí nejenom o splatnosti nároku žalobního, nýbrž i o oprávněnosti jeho co do věci i co do osoby, která jej sporem vymáhá. Zjistí-li se tedy v řízení, že nárok žalobní je oprávněn, je tím dovoděno, že nárok nabyl věcné i formální oprávněnosti, byť se i v době podání žaloby nároku oprávněnosti co do věci nebo co do osoby žalobce nedostávalo. Opačný výklad vedl by k důsledkům, příčícím se procesní ekonomii, a docela i k důsledkům právně nemožným, neboť kdyby měl v příčině věcné oprávněnosti k žalobě rozhodovati stav v době zahájení sporu, musili by mnohdy býti zamítnut oprávněný nárok strany k žalobě oprávněné a nemohl by nárok ten vzhledem na námitku věci rozsouzené dodatečně uplatněn býti jenom osobou třetí jako nastrojeným cesionářem. Připouští-li § 234 a 19 c. ř. s. ovšem za souhlasu stran, že může ve spor vstoupiti místo nebo vedle původní sporné strany strana jiná, není pochybnosti, že musí býti o žalobním nároku věcně rozhodnuté, když se teprve sporem zjistil, že je ke sporu aktivně nebo pasivně legitimována ona sporná strana, jíž se z prvu teto věcné legitimace nedostávalo. Dovoláni jest tudíž plně oprávněno z uplatňovaného dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. a ježto důsledkem toho zůstalo řízení neúplným, bylo rozsudky obou nižších stolic zrušiti.

Citace:

č. 1617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 389-390.