Čís. 1221.

Souzení trestného činu spáchaného na Slovensku trestním soudem v historických zemích (čl. 1. čís. 5 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1920).
Krádež ve společnosti (§ 336 čís. 6 uh. tr. zák.) předpokládá, že jde o společnost, organisovanou na páchání krádeží.
Při výměře trestu nelze současně použiti §u 91, 92 uh. tr. zák.
Rozsah použití §u 92 uh. tr. zák.
Amnestie ve smyslu rozhodnutí presidenta republiky ze dne 22. července 1919 vztahuje se pouze na trestné činy, jež byly spáchány před nastoupením služby vojenské a to i tehdy, jde-li o trestní věci, dne 22. července 1919 dosud neukončené.
(Rozh. ze dne 28. května 1923, Kr I 487/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Antonína V-a a Františka K-a do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 7. března 1922, jímž byli stěžovatelé uznání vinnými zločinem krádeže dle §§ 333, 336 odstavec 6 a 7 uh. tr. zák., zároveň však napadený rozsudek ve výroku, jímž byl čin obžalovaných podřaděn §u 336 čís. 6 uh. tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích, s ním souvisejících, dle §u 290 tr. ř. zrušil, uznal obžalované Antonína V-a a Františka K-a vinnými zločinem krádeže dle §§ 333 a 336 čís. 9 uh. tr. zák. a §u 48 trestní novely zák. čl. 36 : 1908 a odsoudil je dle §u 49 odstavec prvý trestní novely s použitím §u 92 uh. tr. zák. vzhledem na ustanovení §§ 24 a 25 uh. tr. zák. každého do vězení, uvedeného v §u 20 čís. 5 uh. tr. z. na čtyři měsíce a dle §u 389 tr. ř. k náhradě nákladů na trestní řízení.
Důvody:
Zmateční stížnost opírá se o důvody zmatečnosti čís. 1 a čís. 9 b) §u 281 tr. ř. S hlediska důvodu zmatku čís. 1 namítá, že k rozhodnutí o trestní věci obžalovaných, kteří se trestného činu dopustili za železniční dopravy na trati mezi Hronskou Březnicí a Šťávnicí na Slovensku, byl jedině příslušným soudní dvůr ve Šťávnici, a že tím, že obžalovaní postaveni byli před nalézací soud v Jičíně, bylo porušeno ustanovení prvého odstavce §u 51 tr. ř., dle něhož trestní řízení náleží zpravidla onomu soudu, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Než zmateční stížnost přehlíží, že porušení zákonných předpisů o příslušnosti soudů nezakládá zmatečnosti ani dle čís. 1 §u 281 tr. ř., jehož se dovolává stížnost, ani kteréhokoli z ostatních ustanovení tohoto §u. Odmítají proto již rozhodovací důvody napadeného rozsudku obdobnou námitku obžalovaných případnou úvahou, že obžalovaní, kteří proti obžalovacímu spisu nepodali námitek podle §u 209 tr. ř., nemohou již dle ustanovení §u 219 tr. ř. odporovati příslušnosti onoho soudu, který podle obžalovacího spisu je povolán k hlavnímu přelíčení. Toto ustanovení nedoznalo změny ani §em 8 zákona ze dme 31. prosince 1877, čís. 3 ř. z. z roku 1878, na nějž tudíž zmateční stížnost poukazuje zcela nevhodně. V neprávu je zmateční stížnost dále, dovozujíc, že poslední odstavec §u 51 tr. ř., který k němu připojen byl zákonem ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1920, předpokládá, že trestní řízení bylo na základě platných ustanovení přeneseno na jiný soud, než soud spáchaného činu. Stížnost má tu na zřeteli patrně předpisy §§ 62, 63 tr. ř. o delegaci soudů a namítá, že obžalovací spis se nezmiňuje o tom, proč byla trestní věc obžalovaných odňata soudu, k rozhodnutí o ní příslušnému, a přikázána soudu nepříslušnému. Obžalovací spis dovolává se na opodstatnění svého návrhu, by se hlavní přelíčení konalo u krajského soudu v Jičíně, ustanovení prvého odstavce §u 52 tr. ř. Stalo se tak právem, neboť ze spisů je patrno, že trestní oznámení bylo sice původně učiněno u státního zastupitelství v Praze vzhledem k tomu, že obžalovaní současně dodáni byli k tamnímu zemskému trestnímu soudu do vazby, že však hned v zápětí odstoupeno bylo k dalšímu řízení krajskému soudu v Jičíně, v jehož obvodě (v Kopidlně) měli obžalovaní své bydliště, ze spisů pak nevychází na jevo, že by byl soud spáchaného činu již býval předešel nebo že by byl státní zástupce toho neb onoho obvodu nebo některý z obžalovaných žádal, aby věc byla odevzdána soudu spáchaného činu (prvý odstavec §u 51 tr. ř.). Zmateční stížnost namítá sice dále, že v obžalovacím spise nejsou uvedena ustanovení zákona uherského. Při tom však přehlíží, že obžalovací spis je z 25. července 1919 a že k soudu podán byl 28. července 1919, tedy před tím, než vydán byl zákon ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. z roku 1921, jímž teprve připojen byl k §u 51 tr. ř. poslední odstavce, jehož se dovolává zmateční stížnost, a kterým bylo arci stanoveno, že, koná-li se trestní řízení pro trestný čin spáchaný v tuzemsku, u jiného soudu, než u soudu místa spáchaného činu, dlužno čin posuzovati a trestati podle trestních zákonů, platných na místě spáchaného činu. Náprava zjednána byla dodatečně tím, že zástupce veřejné obžaloby učinil při hlavním přelíčení dne 7. března 1922 konečný návrh, aby obžalovaní odsouzení byli dle obžaloby, ale hledě k §u 51 tr. ř. v novém jeho znění. To se také stalo, neboť napadeným rozsudkem byl trestný čin obžalovaných podřaděn skutkové podstatě zločinu krádeže ve smyslu trestního zákona uherského, dle jehož trestních ustanovení byl jim také vyměřen trest. Pří tom sběhly se arci některé nesprávnosti: krádež byla vzhledem k tomu, že ji obžalovaní spáchali dle rozsudku ve společnosti jako spoluzlodějové, kvalifikována dle čís. 6 §u 336 uh. tr. z., kterážto kvalifikace však správně dána je pouze tehdy, jde-li o společnost, na páchání krádeží organisovanou, čemuž dle rozsudkových zjištění nebylo tak v tomto případě; čin podřaden byl dále mylně zločinné kvalifikaci čís. 7 téhož §u na místě kvalifikace čís. 9, založené tím, že obžalovaní dopustili se krádeže dle rozsudku jako železniční zřízenci, tudíž jako veřejní úředníci, zneužívajíce své úřední hodnosti; na zločinnou kvalifikaci dle §u 48 trestní novely k uh. tr. zák. konečně nebylo uznáno přes to, že cena ukradených věcí byla dle rozsudku vyšší než 200 Kč. Trest vyměřen byl obžalovaným dle §u 340 uh. tr. zák. Ani z nálezu rozsudkového, ani z rozhodovacích důvodů není zřejmo, které z trestních sazeb §u toho ve znění §u 49 trestní novely bylo při tom použito. Poněvadž však zločin krádeže, obžalovanými spáchaný, není kvalifikován dle čís. 6 §u 336 uh. tr. zák., odpadá zároveň jediná zločinná kvalifikace, která by ve spojení s cenou ukradených věcí, vyšší 200 Kč, odůvodňovala trestní sazbu dle druhého odstavce §u 49 trestní novely, totiž káznice od 2 let — § 22 uh. tr. zák. — do 5 let. Bylo tudíž obžalovaným vyměřiti dle zákona trest podle prvého odstavce §u 49 novely žalářem od 6 měsíců — § 24 uh. tr. zák. — do 5 let. Nalézací soud však použil při výměře trestu oběma obžalovaným §§ 91, 92 uh. tr. zák. Současné použití obou těchto ustanovení je nemyslitelno; v úvahu přichází pouze § 92 uh. tr. zák. Použití tohoto ustanovení má však v zápětí, že může druh trestu býti snížen pod nejnižší svou míru, a byla-li i ta ještě příliš těžká, může nastoupiti na místě trestu žaláře, o který jde v tomto případě, vězení. Nalézací soud uložil obžalovaným trest na svobodě každému v trvání 4 měsíců, tudíž pod nejkratší dobou trestu žaláře dle §u 24 uh. tr. zák. Bylo proto na místě, zaměniti trest žaláře ve vězení, což se nestalo. Nalézací soud tudíž, jak patrno, jednak použil zákona v neprospěch obžalovaných nesprávně tím, že jich čin podřadil kvalifikaci §u 336 č. 6 uh. tr. zák., jednak překročil při výměře trestu svoji trestní pravomoc, pokud přes použití §u 92 uh. tr. zák. a přes snížení trestu pod nejnižší zákonnou míru trestní nezaměnil současně trest žaláře v trest vězení. Bylo proto dle §u 290 a posledního odstavce §u 51 tr. ř. rozsudek v obou výrocích zrušiti jako zmatečný dle čís. 10, 11 §u 281 tr. ř. a uznati zároveň ve věci samé, jak shora uvedeno.
Důvod zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. spatřuje konečně zmateční stížnost v tom, že obžalovaní nebyli učiněni účastnými amnestie (správně abolice) ve smyslu rozhodnutí presidenta republiky ze dne 22. července 1919, ač prý konali vojenskou službu jak před státním převratem ze dne 28. října 1918, tak i po něm, a ač se trestného činu dopustili před vydáním amnestie (abolice), která prý se tudíž vztahuje i na tento čin. Nehledě k tomu, že rozsudek neobsahuje v příčině otázky, zda pominula trestnost činu obžalovaných abolicí, vůbec žádného výroku, je námitka i věcně neodůvodněna. Prvním odstavcem svého rozhodnutí ze dne 22. července 1919 nařídil president republiky, by trestní řízení, zahájená u občanských soudů republiky Československé proti osobám, které v době mezi 5. červencem 1914 a 28. říjnem 1918, nastoupily službu vojenskou, byla zastavena, jedná-li se o trestný čin, jejž stihá veřejný obžalobce a na nějž není dle zákona ustanoven trest vyšší nežli pětiletý trest na svobodě. Dle dodatečného rozhodnutí presidenta republiky ze dne 16. srpna 1919 platí podmínka, uvedená v třetím odstavci rozhodnutí ze dne 22. července 1919, aby trestný čin byl spáchán před nastoupením vojenské služby, i pro trestní věci, dne 22. července ještě neukončené, o nichž jedná odstavec prvý (a druhý) původního rozhodnutí. Poněvadž obžalovaní spáchali trestný čin dle rozsudku teprve v březnu 1919, je na bíledni, že se na ně abolice dle rozhodnutí presidenta republiky nevztahuje.

Citace:

č. 1221. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 282-285.