NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3729.

Státní úředníci: I.* Úředník pragmatikální, resignující na státní službu (§§ 84, 86 služ. pragmatiky), nemá nároku na vrácení pensijních příspěvků. — II. O právní povaze pens. příspěvků.
(Nález ze dne 13. června 1924 č. 3067). Věc: L. Sch. v Praze proti ministerstvu vnitra o vrácení pensijních příspěvků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná:
Důvody: Podáním z 1. srpna 1923 oznámil st-l, místodržitelský koncipista v Praze, že vystupuje ze státní služby, a žádal zároveň o vrácení zaplacených pensijních příspěvků.
Presidium zsp-é v Praze výnosem z 18. srpna 1923 vzalo toto oznámení podle § 84 služ. pragm. na vědomí, podotýkajíc, že vystoupením ze služebního poměru pozbývá podle § 86 služ. pragm. všech z tohoto služebního poměru vyplývajících oprávnění, práv a nároků pro sebe a své příslušníky, sprostilo jej služby a zastavilo mu služební požitky koncem srpna 1923, žádosti o vrácení zaplacených pensijních příspěvků však nevyhovělo, poněvadž není zákonem odůvodněna.
Odvolání st-lovu stran zamítnutí žádosti o vrácení pensijních příspěvků nevyhovělo presidium min. vnitra nař. rozhodnutím z důvodů výměru v odpor vzatého.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto: — —
Předpisy služ. pragmatiky, upravující rozvázání služebního poměru pragmatikálního úředníka (§§ 84 až 86) nestanoví, že úředníku, vystoupivšímu ze služebního poměru, přísluší nárok na vrácení zaplacených pensijních příspěvků. Vyslovuje-li pak zák. v § 86, že úředník takový pozbývá veškerých ze služebního poměru plynoucích nároků, práv a pohledávek, v prvé řadě nároky rázu finančního jako nároku na služné, odpočivné, odbytné a pod. — nelze logicky míti za to, že by zákon o nároku na vrácení pensijních příspěvků chtěl jinak ustanoviti.
Než bezdůvodnost stížnosti plyne i z dalších úvah:
Článek 4., odst. 2 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 —- obdobně jako § 15 dříve platného zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. — stanoví, že pro účely pensijní platí státní zaměstnanci příspěvek ve výši 8% pensijní základny, který se sráží v měsíčních splátkách s jejich platu.
I tento zákon nemá ustanovení, že se příspěvky ty při rozvázání služebního poměru zaměstnanci vrátí.
Jak správně provedl odvodní spis žal. úřadu, není příspěvek ten prémií pro starobní zaopatření jednotlivého státního zaměstnance nebo jeho rodiny, nýbrž jest dávkou uloženou všem státním zaměstnancům k částečnému krytí celkového nákladu na zaopatřovací požitky; proto ze státní služby dobrovolně vystupujícímu úředníku nepřísluší nárok na vrácení placených pensijních příspěvků právě tak, jako nepřísluší tomu, kdo ztratil z nějakého důvodu svůj nárok na zaopatření.
St-l poukazuje na § 25 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. o pensijním pojištění, jenž přiznává bývalým pojištěncům v určitých případech vrácení prémií, a dovolává se obdoby tohoto ustanovení při posuzování svého nároku.
Tohoto zákona sui generis nebo nyní platného zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., jenž nemá ničeho společného s uspořádáním starobního zaopatření pragmatikálních zaměstnanců státních, nýbrž upravuje vztahy zcela odlišné, nelze pro výklad tohoto případu obdobně použíti (§§ 6 a 7 o. z. o.).
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3729. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 62-63.