NPD documents search: Boh. adm., 1 (1918-19)

Čís. 2396.

Uplatňuje-li odvolatel nesprávné právní posouzení věci, jest na odvolacím soudu, dospěje-li k právnímu názoru, odchylnému od názoru
prvého soudu, by zařídil vše, čeho se svého hlediska potřebuje k rozsouzení sporu, by tedy po případě použil §u 496 čís. 3 c. ř. s., i když odvolací návrh zněl jen na změnu rozsudku.
Uplatní-li se na vzájem pohledávky, hodící se ku započtení, jsou započtením vyrovnány s účinkem od doby, kdy se střetly, a nevadí, že některé z nich se po té promlčely (na př. z důvodu §u 71 (1) žel. dopr. ř.).
(Rozh. ze dne 20. března 1923, R I 269 23.)
Žalující firma domáhala se v roce 1922 na žalovaném železničním
eráru vrácení přeplatku dopravného za zboží podle dopravních smluv
z října a listopadu 1919. Žalovaný erár namítl navzájem pohledévku na nedoplatek dopravného za zboží podle dopravní smlouvy z prosince
1919. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě, a neuznal pohledávky navzájem, maje za to, že jest vzhledem k ustanovení
§u 71 (1) žel. dopr. ř. promlčena. Do rozsudku podáno stranou žalovanou včas odvolání, v němž uplatněno jako důvod odvolací nesprávné
posouzení věci po stránce právní. Návrh odvolací zněl, by napadený
rozsudek byl změněn a žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud
zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Z ustanovení §u 1438 obč. zák., dle něhož vzájemné pohledávky, pokud se kryjí, zanikají započtením, nutně vyplývá, že promlčení jedné z těchto pohledávek, později nastalé, nemůže překážeti kompensaci obou vzájemných nároků, jestliže nároky ty byly již existentní v době, kdy promlčení ještě nenastalo. Kompensace těchto nároků působí sama sebou vzájemné zrušení
jich pokud se kryjí — a zanikají oba tím okamžikem, kdy jsou způsobilé ke kompensaci, takže pozdější promlčení některého z nich nepřichází již v úvahu. Tak tomu jest i v tomto případě, neboť vzájemné pohledávky, o něž jde, vznikly v době od října do prosince 1919, kdy o promlčení některé z nich řeči býti nemohlo. Soud prvé stolice, vycházeje z mylného názoru, že promlčením pohledávky žalované strany, jež
mohlo nastati teprve v prosinci 1920 — k započtení dojiti nemohlo, nepustil se vůbec v jednání o pravosti započtením namítané pohledávky,
které žalobkyně nedoznala. Tím se stalo, že nebyla v prvé stolici vůbec
vzata na přetřes okolnost, kterou odvolací soud pokládá za rozhodnou
(§ 496 čís. 3 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalovaná strana, uznavši oprávněnost žalobního nároku, namítala
proti němu započtením vzájemný nárok téže výše. Prvý soud pokládal
tento vzájemný nárok za promlčený, započtení tedy za nepřípustné, a
proto, nepřihlížeje ke vzájemnému nároku, uznal dle žaloby. Názor
prvého soudu, že se namítaná vzájemná pohledávka pro promlčení nehodí ku započtení, napadala žalovaná strana v odvolacím spisu jako
právně mylný, a vycházejíc z předpokladu, že žalobní nárok — až na
promlčení — není sporným, učinila odvolací návrh, aby rozsudek prvého
soudu byl změněn a žaloba byla zamítnuta. Tento odvolací návrh hověl předpisu §u 467 čís. 3 c. ř. s., neboť, byl-li správným předpoklad žalované strany, že žalobkyně — až na promlčení — uznala žalobní nárok, a nevadilo-li započtení promlčení vzájemného nároku, nemohl odvolací soud rozhodnouti jinak, než že se rozsudek prvého soudu změňuje a žaloba zamítá. Byl sice v žalobě, která při ústním jednání byla přednesena, nárok eráru na zaplacení doplatku označen jako domnělý, ale dle protokolu o ústním jednání po přednesu zástupce žalované strany, jenž, vylíčiv, jak vznikl vzájemný nárok, a nabídnuv o tom důkazy, popřel promlčení nároku započtením namítaného a dovozoval, že i promlčený nárok lze započtením namítati, zástupce žalobkyně pouze prohlásil, že popírá toto tvrzení a trvá na žalobě. Z toho není zřejmě patrno, zda zástupce žalobkyně při ústním jednání — kromě promlčení — namítal něco proti vzájemnému nároku čili nic; doslov protokolu dopouští ten i onen výklad, a proto nelze žalovanému eráru vytýkati nedostatek procesuálni obezřetnosti, když neučinil zvlášť odvolacího návrhu na zrušení napadeného rozsudku pro případ, jím ani nepředpokládaný, že vzájemný nárok byl popřen také z důvodů věcných. Ostatně jest uznáváno, že, uplatňuje-li odvolatel v odvolání nesprávnost právního posouzení věci, domáhaje se toho, by odvolací soud se přiklonil k odchylnému právnímu názoru, jest v tom zahrnuto již také žádání, by odvolací soud zařídil vše, čeho jest s hlediska tohoto odchylného právního nazírání potřebí k rozsouzení sporu, tudíž i použil §u 496 čís. 3 c. ř. s.,
pročež i v tomto výjimečném případě stačí odvolací návrh na změnu
rozsudku také k tomu, by odvolací soud, nemoha přímo vysloviti změny
napadeného rozsudku, ač uzná uplatňovaný odvolací důvod nesprávného právního posouzení, zrušil rozsudek prvého soudu a vrátil věc
do první stolice (Hora, Odvolání, str. 195/196). Žalobkyně má tímnméně příčiny k formální výtce, když ani návrh jejího rekursu není formálně bezvadný, neboť kdyby byl rekurs shledán opodstatněným, mo- hlo by býti toliko vysloveno, že se zrušuje usnesení odvolacího soudu a
ukládá se mu, by, nehledě k uvedenému důvodu zrušovacímu, rozhodl
o odvolání žalované strany, nikdy však uznáno, že se odvolání zamítá,
po případě rozsudek prvého soudu potvrzuje. Pakliže odvolací soud
neschválil právního názoru prvého soudu, že se namítaný vzájemný nárok pro nastalé promlčení nehodí k započtení, zároveň však nepokládal
za to, že žalobkyně — nehledíc k promlčeni — uznala vzájemný nárok,
nemohl jinak, než zrušiti rozsudek prvého soudu a vrátiti věc do první
stolice k jednání a rozsouzení (§ 496 čís. 3 c. ř. s.). Formální výtka stěžovatelky tedy neobstojí. Rekurs není však odůvodněn ani ve věci samé.
V té příčině se dovolací soud plně přidává k názoru odvolacího soudu,
shodujícímu se s naukou a novější judikaturou, že, střetnou-li se navzájem pohledávky, naznačené v §u 1438 obč. zák., nastává právo ke započtení s účinkem ex tunc, t. j. v tom okamžiku, kdy se pohledávky střetly, a tudíž nevadí pozdější promlčení některé z nich. A ježto
jest nesporno, že žalobní nárok vznikl v říjnu a listopadu 1919, vzájemný nárok pak v lednu 1920, jsou tu — předpokládajíc pravost vzájemného nároku — podmínky započtení přes to, že vzájemný nárok byl
uplatněn pokud se týče započtením namítán teprve po uplynutí promlčecí lhuty §u 71 (1) žel. dopr. ř. Správnost tohoto názoru vyplývá právě v tomto případě z úvahy, že ustanovení §§ 61 (5) a 91 (3) žel. dopr. ř. ze dne 10. prosince 1892, čís. 207 ř. zák., kteráž ovšem vylučovala uplatnění takového promlčeného nároku vzájemnou žalobou a
námitkou, nebyla více pojata do žel. dopr. ř. ze dne 11. listopadu 1909 čís. 172 ř. zák., aniž do nynějšího železničního dopravního řádu ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. (To patrně přehlíží Eger, pokud ve své knize »Die Eisenbahn-Verkehrsordnung« III. vydání na str. 338 v pozn. 339 zcela všeobecně tvrdí, že krátká promlčecí lhuta platí nejen při nárocích, které žalobou, nýbrž i při nárocích, které vzájemnou žalobou nebo námitkou se uplatňují. Proti tomu Rinaldini,
»Eisenbahn-Betriebsreglement« str. 262.) S tohoto hlediska nelze přiznati právního významu poukazu k ustanovení §u 70 (1) žel. dopr. ř., že, kdo povinen jest doplatiti, má bezodkladně býti zpraven, — a důsledkům z toho odvozovaným.

Citace:

č. 7541. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 265-267.