NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 1020.

I t. zv. obchody do vzduchu (Luftgeschäfte) mohou spadati pod ustanovení předpisů o válečné lichvě.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1922, Kr I 1411/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Chebu ze dne 12. listopadu 1921, jímž byli obžalovaní sproštěni dle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin dle § 8 tr. zák. a § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. a dále pro přečin pletich dle § 11 čís. 4 zmíněného zákona a pro přečin předražování dle § 7 čís. 3 citovaného zákona a Václav L. z obžaloby pro přečin dle § 11 čís. 4 téhož zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek prvé stolice jen, pokud jím byli sproštěni Karel S., Josef Sch., Adolf K. a Alfred F. z obžaloby pro přečin nedokonaného řetězového obchodu a jiných pletich trestných dle § 8 tr. zák. a § 11 čís. 4 zákona o válečné lichvě, jakož i pro přečin § 7 čís. 3 zákona o válečné lichvě a obžalovaný Václav L. z obžaloby pro přečin pletich, trestných dle § 11 čís. 4 zákona o válečné lichvě. Stížnost dovolává se zmatečních důvodů čís. 5, čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř.; jest oprávněna. Po stránce právní vychází nalézací soud z názoru, že ustanovením §§ 7, 11 čís. 4 zákona o válečné lichvě nelze podřaditi tak zvané obchody do vzduchu. Názor je nesprávný. Ustanovení § 7 čelí využitkování mimořádných poměrů poválečných požadováním zřejmě přemrštěné ceny za předměty potřeby. Zákon nerozeznává, má-li pachatel v době, kdy cenu požaduje, zboží již po ruce či zamýšlí-li je sobě teprve dodatečně opatřiti. I v tomto případě může nabídka — nerozbije-li se vyjednávání právě pro přemrštěný požadavek anebo pro jiné zvláštní příčiny — státi se přijetím z druhé strany kupní smlouvou, obapolně závaznou, a skončiti skutečným dodáním zboží a zaplacením přemrštěné ceny. Jedná tudíž u využitkování mimořádných poměrů i ten, kdo jmenuje za vyjednávání o nabídce (dodávce) zboží určitou cenu přemrštěnou, třeba že si předem zajišťuje odbyt zboží a pak teprve si opatří zboží, jím již prodané. Dlužno proto i ve jmenování ceny zboží za vyjednávání o nabídce zboží, kterého pachatel nemá ještě po ruce, spatřovati požadování ve smyslu § 7 zákona o válečné lichvě. Mimochodem budiž k tomu podotknuto, že rozhodnou pro posouzení přiměřenosti nebo přemrštěnosti ceny, obžalovanými požadované, může býti pouze přiměřená cena cukru tuzemské výroby, nikoliv cena, za kterou cukr se prodává na trhu světovém. Ustanovení § 11 čís. 4 pak čelí zdražování zboží a i pouhému zdržování jeho jednáním osob, při přechodu zboží z výroby do spotřeby zbytečných, vybočujícím z kolejí řádného obchodu. Možnost zdražení a zdržení zboží byla by vyloučena jen tehdy, kdyby zboží, jímž obchodováno, vůbec neexistovalo, anebo nebylo věcí právního obchodu; není však vyloučena, když zboží existuje a není věcí mimo právní obchod, poněvadž v tomto případě pachatel zboží, jímž pokoutně obchoduje, může si opatřiti dodatečně a pak dodati. Že se obchodovalo cukrem v době, o kterou jde, pokoutně ve množstvích i velmi značných přes to, že jím dle platných předpisů hospodařila veřejně a výhradně československá komise cukerní jako státní orgán, je notorické; mohl tedy, kdo jím pokoutně obchodoval, cukr v jakémkoliv množství dodatečně sobě opatřiti, třeba prodaného množství v době prodeje neměl ještě po ruce a třeba neměl ani záruky, že má cukr po ruce ona osoba, která mu jej nabídla. Možnost dodatečného opatření zboží nelze vyloučiti ani tehdy, nemá-li pachatel dostatečných vlastních prostředků ku hotovému zaplacení zboží; nejsouť vzácny případy, kdy zboží— aniž mezičlánky řetězu činily hotové platy mámo částky, o něž cena zboží bezprávně se stupňovala — bylo prodáváno pouhým odevzdáními účtů, závěrečných listů a podobných listin, takže teprve poslední mezičlánek řetězu zaplatil zboží hotově buď prvému článku řetězu nebo jeho dodateli, nebo obyčejně u peněžního ústavu, kde dopravní listy, průvodní listy nebo jiné listiny ku příjmu zboží opravňující byly uloženy s podmínkou, že budou vydány jen proti zaplacení prodejní ceny. Nezáleží proto na tom, že — jak nalézací soud uvádí — nemajetní obžalovaní S. a Sch. neměli peněžitých prostředků, jakých bylo zapotřebí ku zaplacení 100000 nebo 90000 kg cukru, a že ve skutečnosti nebylo tu rozuměj v době trestných činů cukru, který S. a po něm Sch., majíce jej již po ruce, mohli dáti dále. Nezáleželo by ani na tom, kdyby S. nebyl dostal cukr od Františka P-а, který mu ho prý nabídl; mohlť si S. opatřiti cukr odjinud. — Lhostejné jsou i okolnosti jednak, že W. a Q. neměli vážné vůle, koupili cukr a že objednali jej jen na oko, jednak, že S. a Sch. po krátké době odvolali své nabídky; přečin dle § 11 čís. 4 byl dokonán již pouštěním se do pletich, to jest zahájením jednání, směřujícího ku bezprávnému nakládání se zbožím, tedy zejména nabízením cukru ku koupi, třeba že tyto nabídky osobami, jimž svědčily, přijaty nebyly než jen na oko a proto nemohly vésti ku skutečnému převodu zboží na ně; dokonalý čin trestný nestane se beztrestným ústupem pachatele od další činnosti bezprávné, není-li tu zvláštních ustanovení zákonných, jakých zákon o válečné lichvě neobsahuje. Zákon nepožaduje, by stihaný jím účinek zbytečného zdražování nebo zdržování zboží skutečně nastal; stačí, že bezprávná činnost byla způsobilá, přivoditi tento účinek, při čemž zákon nevyhledává, by účinek mohl nastati co do ceny všeho zboží toho druhu, jímž obchodováno, nýbrž pouze předpokládá, že účinek mohl nastati co do ceny onoho množství zboží, které bezprávná činnost pachatelova zasáhla. Nezáleží proto na tom, že ke skutečnému dodání cukru nedošlo, že jednání o cukru obmezilo se na malý kruh osob a že »nemohlo míti na venek výsledku, účinkujícího na cenu«; stačí, že ceny, za které obžalovaní, zvyšujíce ceny, opětovně cukr nabízeli, byly značně vyšší než cena, úředně stanovená, za kterou se ho mělo tuzemským spotřebitelům dostati, a že takto účinek zdražující mohl nastati co do cukru obžalovanými nabízeného. Příčí se tedy správnému výkladu zákona, odmítá-li nalézací soud podřaditi činnost obžalovaných předpisům §§ 7 a 11 čís. 4 zákona o válečné lichvě z toho důvodu, že jde o obchod do vzduchu, že obžalovaní neměli cukru po ruce. I při nedostatku disposičního práva s určitým množstvím cukru požadovali obžalovaní zřejmě přemrštěné ceny, vsunuli se jako zbyteční překupníci — mezičlánky do přechodu cukru z výroby do spotřeby, provozovali tedy řetězový obchod a pouštěli se — obchodujíce cukrem za obcházení předpisů československé cukerní komise a jejích orgánů — do pletich, způsobilých stupňovati cenu cukru. Vše to ovšem jen za předpokladu, že obžalovaní nejednali pouze na oko, bez vážného úmyslu. Po této skutkové stránce zjišťuje nalézací soud — a to patrně co do obou přečinů, o něž jde — že obžalovaní S. a Sch. nezamýšleli vážně provedení obchodu cukrem (neměli úmyslu, vskutku cukr koupiti a prodati), dále že nelze míti za to, že K. a F. měli určitou vůli prodati cukr, pokud se týče že rozmluvám jejich s L-em, G-em a W-em nedostávalo se vážného podkladu. Než nalézací soud dospěl k těmto výrokům — jak stížnost právem vytýká dle čís. 5 § 281 tr. ř. — způsobem vadným.

Citace:

č. 1020. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 542-544.