Čís. 2349.


Nepřímý úmysl stačí k skutkové podstatě dokonaného, nikoliv však též nedokonaného zločinu podle §u 153 tr. zák.
Soukromou osobou ustanovený přísežný polní hlídač nepožívá ochrany §u 153 tr. zák.; jest však osobou vrchnostenskou ve smyslu §u 68 tr. zák.

(Rozh. ze dne 20. dubna 1926, Zm II 562/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. října 1925, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem nedokonaného těžkého poškození na těle podle §§ů 8 a 153 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., vyslovuje v podstatě správný názor, že pokus zločinu podle §u 153 tr. zák. jest trestným pouze tehdy, byl-li při bezvýsledné činnosti zjištěn přímý úmysl pachatelův, přivoditi ublížení na těle. Stačiť síce i ke skutkové podstatě zločinu podle §u 153 tr. zák. stejně jako ke skutkové podstatě zločinu podle §u 152 tr. zák. již pouhý úmysl nepřímý, spadá pod ní zejména také čin, předsevzatý v úmyslu nepřátelském, t. j. v úmyslu předsevzíti jednání proti tělesné neporušenosti některé z osob, uvedených v §u 153 tr. zák. (Rozh. býv. vid. soudu zruš. č. 2454, rozh. sb. n. s. č. 1710). S hlediska tohoto právního názoru lze však posuzovati pouze ony případy, v nichž jde o dokonaný zločin podle §u 153 tr. zák., nikoliv ony, ve kterých, jak je tomu i v souzeném případě, přichází v úvahu pouze pokus téhož zločinu. Stejně jako jest trestný pokus pojmově vyloučen při deliktech, páchaných s pouhým úmyslem nepřímým, nelze ani skutkové podstatě zločinu podle §§ů 8, 153 tr. zák. podřaditi čin, vykazující po případě veškeré její ostatní zákonné náležitosti, byl-li v konkrétním případě předsevzat jen s úmyslem upřímým. (Rozh. sb. n. s. č. 139.) Právem vytýká tudíž zmateční stížnost, která se při tom arci zbytečně dovolává svědeckých údajů Josefa M-а, nesprávné použití zákona, zakládající zmatečnost podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., napadenému jí výroku rozsudkovému, jemuž v rozhodovacích důvodech položen jest za základ výslovný závěr, podle něhož obžalovaná jednala proti M-ovi v úmyslu nepřátelském, by ho učinila neškodným.
Bylo proto odůvodněné v tomto bode zmateční stížnosti vyhověti a napadený jí rozsudkový výrok zrušiti jako zmatečný podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Výrok ten jeví se ostatně s hlediska téhož zmatku v neprospěch obžalované (§ 290 tr. ř.) zmatečným ještě i po další stránce. Josef M. jest sice v rozsudku označen opětně jako přísežný polní hlídač, naproti tomu nezabývají se rozhodovací důvody vůbec závažnou otázkou, kým byl za polního hlídače ustanoven, ač ochrany podle §u 153 tr. zák. byl by jakožto veřejný úředník účasten pouze tehdy, byl-li jako polní hlídač ve službách veřejných a na základě příkazu veřejného, na př. jako polní hlídač obecní, nikoli také tehdy, byl-li jím — byť přísežně — ustanoven jen osobou soukromou (rozh. vid. nejv. soudu čís. 3129). V tomto případě nebylo by na místě spatřovati v něm veřejného úředníka ve smyslu §u 153 tr. zák., ač ovšem i tehdy zůstal by osobou vrchnostenskou po rozumu §u 68 tr. zák. (Rozh. sb. n. s. č. 1177.)
Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a napadený jí výrok rozsudkový zrušiti. Ve věci samé rozhodnouti nebylo však zrušovacímu soudu možno. Skutek obžalované záležel totiž podle příslušných nezcela přesných zjištění rozsudkových v tom, že obžalovaná útočila srpem na M-а, že po něm srpem sekala, i není vyloučena možnost, že nalézací soud přes onen závěr rozsudkových důvodů o nepřátelském úmyslu obžalované přece jen dospěl k přesvědčení, že obžalovaná jednala proti němu s úmyslem přímým neboli, jak se praví v rozsudkovém výroku, v úmyslu, by mu ublížila na těle.
Citace:
č. 1306. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 415-416.