NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1635.

Nepřípustnost pořadu práva pro nárok na vrácení kauce, jež složena byla k příkazu úřadu pro zahraniční obchod ku zajištění, že dodrženy budou podmínky povoleného dovozu.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1922, R I 441/22.)
Žalobce zažádal u úřadu pro zahraniční obchod za povolení dovozu citronů k účelům výrobním a byl zmíněným úřadem vyzván, by složil jistotu, že dovezených citronů bude užito opravdu k účelům výrobním. Žalobce příkazu vyhověl a předložil po dovozu zboží úřadu potvrzení, že dovezených citronů bylo použito k účelům výrobním. Ježto mu úřad pro zahraniční obchod jistoty nevrátil, žaloval čs. erár o její vrácení. Žalovaný erár vznesl námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Ve sporu bylo řešiti otázku, zda jedná se o složení jistoty stranou žalující, tedy o smlouvu zástavní po rozumu ustanovení §§ 1368a 1373 obč. zák., či o manipulační poplatek ve smyslu ustanovení § 12 nařízení ze dne 13. července 1920, čís. 442 sb. z. a n., jak namítala strana žalovaná. Kdyby námitka tato byla správnou, byl by zajisté pořad práva vyloučen, poněvadž by šlo o dávku, odvedenou z důvodu veřejnoprávního a nikoliv soukromoprávního, takže rozhodování o vrácení takovéhoto poplatku soudem bylo by vyloučeno. Soud rekursní má však za to, že o dávku povahy veřejnoprávní se nejedná (rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 28. června 1921 R I 776/21 č. sb. 1108). Dle ustanovení § 10 odstavec druhý citovaného nařízení přísluší úřadu pro zahraniční obchod také právo kontroly, zda bylo užito dovezeného zboží k účelům označeným v žádosti za dovozní povolení. Zda může tento úřad požadovati také jistotu od strany za skutečné provedení tohoto účelu, není v zákoně stanoveno. Ale z ustanovení § 10 odstavec třetí téhož nařízení, dle něhož úřad pro zahraniční obchod provádí také kontrolu kompensačních a dodávacích obchodů a může žádati také od stran záruku za skutečné provedení kompensací, dá se dovoditi, že k tomu oprávněn jest. Lístkem, vydaným účtárnou úřadu pro zahraniční obchod, je zjištěno, že žalobce byl dne 6. prosince 1920 tímto úřadem zpraven, že jest třeba, aby mohla býti jeho žádost o povolení dovozu odeslaná, zaplatiti 10 815 K jako kauci, že zboží bude použito k účelům výrobním. Není sporu o tom, že žalobce žádal za povolení dovozu citronů k účelům výrobním a že tuto kauci za účelem uvedeným složil. Není sporu také o tom, že žalobce předložil úřadu potvrzení, že citronů použito bylo k účelům výrobním. Tím dosaženo bylo účele, pro který kauce byla složena, a měla býti proto žalobci vrácena. Není správné tvrzení žalované strany, že se jednalo o poplatek manipulační z povolení dovozu, poněvadž, ač zboží sem dovezeno bylo a poplatek manipulační zapraven býti musil, přece žalobci za sporu vrácena byla kauce v plném obnosu. Z toho plyne, že v oné kauci ani část manipulačního poplatku nebyla obsažena a že správným je tvrzení žalobce, že tento manipulační poplatek zvláště mu byl vyměřen a jím zvláště zaplacen. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že se v tomto případu jednalo o smlouvu zástavní. Je-li tomu tak, nemůže býti o tom sporu, že nárok, ze smlouvy takové pro žalobce vyplývající, je povahy soukromoprávné a že může proto nárok takový pořadem práva vymáhati.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Lhostejno jest, zda žalobce složil kauci na nařízení úřadu pro zahraniční obchod, nebo následkem úmluvy s ním, ačkoli dle přirozenosti věci i domnělá úmluva nebyla by ničím jiným než-li nařízením, neboť dle toho, co sám žalobce líčí, měla se věc tak, že úřad prohlásil, že povolení k dovozu dá jen pod podmínkou, že žalobce složí kauci, že zboží užito bude k účelům výrobním, nad čímž úřadu dle § 10 odstavec druhý nařízení ze dne 13. července 1920, čís. 442 sb. z. a n. právo kontroly příslušelo, a žalobce že této podmínce se podrobil a kauci složil. Ale buď si, ať třeba se to posuzovalo jako úmluva, jak na to rekursní soud nazírá, maje to za smlouvu zástavní dle §§ 1368 a 1373 obč. zák., přece se tím poměr mezi žalobcem a státem, v jehož jméně úřad jednal, a tudíž ani nárok žalobcův na vrácení kauce nestal poměrem a nárokem soukromoprávním. Rekursní soud vychází tu z mylného právního názoru, který kdysi sice převládajícím byl, ale nyní již i u nás dávno jest překonán, z názoru totiž, že se povaha poměrů a nároků, zda veřejnoprávní či soukromoprávní, určuje podle typu právního důvodu (titulu), a jestli právní důvod jest typu, běžného v právu soukromém, na př. zvláště smlouva, že pak jest také poměr a nárok soukromoprávním. Oproti tomu uznává se nyní všeobecně, že titul nerozhoduje, že zvláště také smlouvou upravují se poměry a předměty práva veřejného — nejpádnějším důkazem zajisté jsou smlouvy státní, jež upravují poměry mezinárodní — nýbrž že rozhodným jest, zdali jde o poměr veřejnoprávní korporace jako takové buďsi k jiné veřejnoprávní korporaci nebo jednotlivci, tedy o předmět, jenž ovládán jest normami práva veřejného, pokud tedy jde o stát, zda tento vystupuje jako podmět veřejnoprávní a úřad jménem jeho jednající tedy jako orgán veřejné správy, u výkonu výsostných práv státu, a jako podmět soukromoprávní na př. soukromohospodářský podnikatel. Tak po Pražákovi (Spory o příslušnost) Randa (Wasserrecht) a Ott (ve Festschrift für Franz Klein 1914), vyjadřujíce to arci každý jiným, více méně výstižným způsobem. V tomto případě vystupoval úřad pro zahraničný obchod jako orgán veřejné správy, u výkonu výsostných práv státu po rozumu zákona ze dne 24. června 1920, čís. 418 sb. z. a nařízení prováděcího k němu vydaného, jež upravují funkci jeho s hlediska zájmů státních, tedy veřejnoprávních, s hlediska státní správy. I pakliže tedy úřad ten uzavřel se žalobcem úmluvu o složení kauce, neučinil tak v nějakém soukromohospodářském podniku státu, v zastoupení státu jako soukromoprávního podmětu, nýbrž u výkonu přikázaného mu odvětví veřejné správy, a nebyla to úmluva soukromoprávní, kterou by posuzovati bylo dle norem práva občanského (soukromého), jak rekursní soud činí, nýbrž úmluva veřejnoprávní v rámci citovaného zákona a nařízení, čelící k zabezpečení úkolu správního, normami těmi mu uloženého, v daném případě žalobcově zejména k usnadnění kontroly, že podmínky povoleného dovozu budou dodrženy, а k zabezpečení následků nedodržení jich. Jde tedy i při vrácení kauce o nárok vyvěrající z poměru veřejnoprávního, jenž uvažován býti musí podle norem citovaného zákona a nařízení a nikoli podle občanského zákona. Nárok ten nenáleží tedy na řádný pořad soudní dle § 1 j. n. Ale je ovšem otázka, nenáleží-li na pořad soudní dle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., podle kterého nároky proti státu nebo zemi náležejí na zemský soud v Praze a tudíž v dalším pořadu stolic tím podmíněném před nadřazený vrchní zemský soud v Praze a nejvyšší soud. To jest otázkou, protože, jak nyní už docela všeobecně se uznává, tato příslušnost soudní týče se právě veřejnoprávních nároků proti státu a zemím. Tuto otázku, kterou nejen rekursní soud, maje nárok za soukromoprávní, ale ani první soud se nezabýval, ač tento, maje nárok správně za veřejnoprávní, se jí zabývati měl, dlužno tu řešiti, protože právě žaloba podána byla u zemského soudu v Praze a nestačí tedy odmítnouti ji prostě proto, že nárok jest veřejnoprávní. Tuto otázku však lze v tomto případě odbýti krátce. Jde o meze příslušnosti mezi zemským soudem dle citovaného zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. a mezi úřady správními pokud se týče nejvyšším správním soudem dle § 2 čís. 6 zák. ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n. I když bychom se přiklonili k názoru zastávanému ve článku Juristenzeitung ročník 1. číslo 1, že dokud nerozhodl správní soud v poslední stolici, má majitel nároku právo volby, provésti věc buď u úřadu správního nebo u zemského soudu v Praze, ačkoli toto řešení pro nebývalou duplicitu judikatury, která by v konci koncův vedla k nesrovnalostem — podle zvoleného pořadu rozhodoval by v poslední řadě jednou o téže otázce nejvyšší soud, jindy nejvyšší správní soud a není nijakého opatření, jímž by postaráno bylo o rozhodování souhlasné — sotva bude lze přijmouti, přece ani tehdy věc už na pořad soudní nepatří. Neboť správní úřad podle žaloby samé již v poslední stolici rozhodl, jestiť v poslední stolici rozhodnuto také tehdy, když jest vůbec jen jedna stolice t. j. když rozhodnutí v první stolici náleží hned nejvyššímu neb jedinému v té věci úřadu správnímu. A takovým byl právě úřad pro zahraničný obchod, jenž řízen jsa přímo zřízeným ministrem nepodléhal žádnému úřadu jinému, zejména též ne žádnému z ministerstev, jsa jim koordinován. A tento úřad již rozhodl, neboť jak žaloba sama uvádí, žádal žalobce »žalovanou stranu«, (řečený úřad), aby mu obnos vrátila a strana ta povinnost svou k vrácení uznala, tedy o nároku vyhovujícím způsobem rozhodla. Nevadí, že nyní jde již jen o úroky, ježto mezi sporem obnos sám byl vrácen; vadí to tím méně, ježto úroky jsou jen příslušenství, o němž nelze rozhodovati jinde, než o nároku samém. Úřad pro zahraničný obchod byl, jak doložiti dlužno, zákonem ze dne 19. ledna 1922, čís. 25 sb. z. a n. zrušen, ale likvidací jeho pověřeno bylo ministerstvo v § 2 zákona toho jmenované, tam tedy nechť se žalobce obrátí, раk-li už zrušený úřad nerozhodl současně také o úrocích, aby o nich dodatečně rozhodnuto bylo.

Citace:

č. 1635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 422-424.