Čís. 1588.

Nepřípustnost pořadu práva pro žalobu, jíž obec jako representantka veřejnosti domáhá se práva výkonu služebnosti po pozemku jako cesty veřejné.
(Rozh. ze dne 29. března 1922, R I 339/22.)
Žalující obec domáhala se soudního výroku, že jí jakožto representantce veřejnosti přísluší proti žalovaným po jejich stavební parcele právo chůze a jízdy a že žalovaní porušili tuto služebnost tím, že při vjezdu a výjezdu svého dvora na obou koncích postavili po 2 pilířích tak, že nyní jest znemožněno projížděti s povozy a cesty užívati. Žalovaní vznesli námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Názoru soudu prvé stolice, že strana žalující domáhá se žalobou zachování veřejné cesty po stavební parcele a odstranění závad tomu překážejících, že otázky tyto jsou záležitostmi správními, o nichž rozhodovati přísluší jen úřadům správním, a nikoliv soudu, nelze přisvědčiti. Podle § 28 čís. 3 obecního zřízení ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák. a §§ 4 a 12 zákona ze dne 12. srpna 1864, čís. 46 z. zák. náleží obecním úřadům a správním orgánům jim nadřízeným, by dbaly toho, tedy by také činily opatření a rozhodnutí, by cesty jakéhokoliv druhu, které slouží veřejnému spojení, neodnímaly se tomuto svému účelu. Proto také jsou povolány určiti, zda užívá se některé cesty nebo některého pozemku k účelům cest veřejných. Zjištěním těchto okolností a rozhodnutím této otázky jest ovšem vyčerpána působnost správního úřadu, rozhodovati o otázce, jest-li majetkem soukromým pozemek, jehož se k tomuto účelu užívá, spadá mimo působnost úřadů správních. Pozemek, po kterém sporná cesta jde, jest příslušenstvím mlýna, tedy soukromým vlastnictvím a toto vlastnictví uznáním služebnosti cesty obmeziti se může jen na základě soudního nálezu. Přihlíží-li se však k poměru, v jakém jest vlastník věci naproti korporaci, která hájí zájmy pospolitého užívání věci, náleží poměr ten v obor práva soukromého. Nechť jde o otázku, komu náleží vlastnictví věci neb o otázku, je-li věc stižena ve prospěch dotčené korporace služebností užívání, vždy jde o otázky, které výhradně jest posuzovati dle zásad práva soukromého (§§ 529 a 372 obč. zák.). Rekursní soud jest tudíž toho názoru, že otázka, přísluší-li žalující obci právo služebnosti mlýnem žalovaných, nabyla-li žalující obec služebnosti vydržením čili nic, spadá toliko do oboru práva soukromého, a jednati a rozhodovati o takovýchto otázkách jsou příslušnými toliko soudy, nikoliv úřady samosprávné.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dle jedině směrodatné žalobní prosby domáhá se žalobkyně vydání rozsudku, že jí jako representantce veřejnosti přísluší právo služebnosti jízdy a chůze mlýnem (po stavební parcele), žalovaným nesporně vlastnicky patřícím, jakožto po cestě veřejné, tvrdíc, že práva toho k této cestě jakožto cestě veřejné nabyla jako representantka veřejnosti více než třicetiletým užíváním se strany veškeré veřejnosti, že služebnost tu nelze omeziti pouze na občany v B., nýbrž že cesta musí zůstati vyhražena k užívání komukoliv. Z těchto důvodů žalobních jest zřejmo, že, byť i žalobkyně formálně domáhala se snad na žalovaných soukromoprávního uznání zmíněného práva služebnosti jízdy a cesty, že ve skutečnosti jde jí o prohlášení zmíněné cesty za veřejnou. Poněvadž pro posouzení právního nároku, hlavně ohledně otázky příslušnosti, není směrodatnou forma žaloby, nýbrž údaje strany (§ 41 druhý odstavec j. n.) a hlavně účel, jehož chce strana dosáhnouti, jest patrno, že v případě tomto nejde o soukromoprávní služebnost jízdy a chůze, nehledě ani k tomu, že nemůže přece býti ponecháno straně na vůli, by žádání své odívala do formy žaloby, aby dosáhla pořadu práva tam, kde tento jest vyloučen. To platí o celé prosbě žalobní tedy i pokud se týče odstranění rušení služebnosti, neboť to jest jen důsledkem práva, jehož se žalobkyně domáhá. Poněvadž, jak dovoděno, nejde o služebnost práva soukromého, nýbrž o prohlášení cesty za veřejnou, bylo o dovolacím rekursu žalovaných rozhodnouti tak, jak se stalo.

Citace:

č. 1635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 422-424.