NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 5006.

Pro nárok proti obci v Čechách na náhradu škody, ježto obec neposypala náledí na veřejné cestě, platí ustanovení §u 37 čes. obec. zř.
(Rozh. ze dne 5. května 1925, R I 359/25.) Žalobkyně, přecházejíc ulici na náledí, upadla a poranila se. Žalobu proti obci o náhradu škody soud prvé stolice k námitce nepřípustnosti pořadu práva odmítl, rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl. Důvody: Žalobkyně, jež dle svého tvrzení utrpěla úraz upadnuvši následkem náledí na městském chodníku v J. v Čechách, opírá svůj náhradní nárok o to, že žalovaná obec nepostarala se o opatření bezpečnostní, totiž o zásyp chodníku. Nelze přisvědčiti názoru, že jde tu o nárok na náhradu škody, vzešlý zanedbáním bezpečnostní policie. Povinnost odklízeti sníh a posypávati cesty a chodníky, by nikdo sklouznutím škody neutrpěl, stíhá v obvodu obce netoliko obec samu, nýbrž i osoby soukromé. Již z toho je viděti, že povinnost ta nemá svůj základ v předpisech obecního zřízení, že není rázu veřejnoprávního, nýbrž soukromoprávního a, pokud stíhá obec, že nepatří k povinnostem, jež obci uloženy jsou z důvodů veřejnoprávních při výkonu místní policie, zejména snad podle §u 28 čís. 2 a 3 obec. zřízení pro Čechy. Povinnost ona zakládá se na ustanovení §u 1297 obč. zák., jenž platí stejně pro obec jako pro osoby soukromé, a spočívá tedy na normě práva soukromého. Povinnost ona nepozbývá své povahy soukromoprávní a nestává se závazkem veřejnoprávním proto, že pozemek, na němž dle tvrzení žalobkyně k úrazu došlo, jest ve správě obecní. Z přednesu žalobkyně nelze rovněž dovozovati, že by nárok svůj opírala o porušení předpisů, vydaných o výkonu místní policie, tedy o porušení předpisů veřejnoprávních. Otázka, zda žalovaná obec prohřešila se svými orgány v tomto případě proti zákonným předpisům, zejména proti ustanovení §u 1297 obč. zák., a zda ručí za škodu z toho vzešlou, nepodléhá tedy ve smyslu §u 37 českého obecního zřízení předchozímu rozhodnutí úřadu správního, nýbrž patří podle všeobecné normy §u 1338 obč. zák. před řádný soud. Správně poukazuje proto stěžovatelka na to, že žalobu svoji opírá pouze o to, že žalovaná obec chodník neposypala a posypati nedala.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Místní policie, jejíž zanedbání zavazuje obec podle §u 37 obecního zřízení ze dne 16. dubna 1864 čís. 7 z. zák. ku náhradě škody, zahrnuje v sobě také péči o všechny zájmy policejní, jichž ochrana jest ukládána obcím podle §u 28 čís. 2 a 3 obec. zřízení, tedy také péči o policejně řádný stav ulic a cest, jakož i jejich příslušenství (§ 28 čís. 3 obec. zřízení) a proto nelze vztahovati předpis §u 37 obec. zřízení pouze na policii v užším smyslu, vyznačenou v §§ 35, 36 obec. zříz., totiž pouze na místní policii, nýbrž dlužno jej vztahovati i na povinnost obcí, pečovati o bezpečnost a snadnost chůze a vozby po ulicích a po veřejných náměstích. V této rozepři zakládá žalobkyně svůj nárok na tom, že se žalovaná obec nepostarala o řádné posypání náledí, utvořivšího se na veřejné ulici, totiž na vydlážděném přechodu uličním, kde mohou též jezditi vozy. Z toho vyplývá, že žalobkyně neopírá svého nároku o právní důvod soukromoprávní, že nejde o případ, kde obecní orgány přes zvláštní předpisy zákonné, nebo jiná vrchnostenská nařízení závazná, jež majiteli domu, pozemku, živnostenského podniku, nebo jiné věci ukládají k ochraně třetích osob, nebo cizího majetku zvláštní opatření, při obecním majetku na příklad posypání chodníku před obecním domem při náledí, dopustily se opomenutí úmyslně nebo z nedbalosti. Jde tedy v této rozepři o případ, pro který stanoví předpis §u 37 obecního zřízení pro Čechy výjimkou z §u 1338 obč. zák., že rozhodne politický úřad, zda jest obec povinna dáti náhradu, takže až do tohoto rozhodnutí je právní pořad vyloučen. Tímto rozhodnutím neuchyluje se nejvyšší soud od zásad, jimiž se řídil ve svém rozhodnutí sb. n. s. čís. 262, kteréžto rozhodnutí ostatně výslovně uvádí, že nechce odporovati plenárnímu rozhodnutí nejvyššího soudu vídeňského ze dne 1. června 1915, čís. 229/15 (Judikát čís. 229 sb. úř. čís. 1652) a zůstává při zásadách svého rozhodnutí (sb. n. s. čís. 2450), jímž byla platnost a závaznost judikátu čís. 229 pro tento nejvyšší soud fakticky uznána.

Citace:

č. 5006. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 869-871.