NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2360.

S hlediska §u 281 čís. 4 tr. ř. stačí, že bylo při hlavním přelíčení za nepřítomnosti obžalovaného čteno písemné podání, obsahující průvodní návrhy.
Není překážky, by soud nevěřil i svědkovi nepřísežně slyšenému nebo svědectví odepřevšímu (§ 153 tr. ř.).
S hlediska zločinu §u 98 b) tr. zák. nezáleží na tom, že pachatel přímo peněz nežádá, nýbrž čeká na nabídku osoby, jíž hrozí.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1926, Zm II 542/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 5. května 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí vydíráním ve smyslu §u 98 b) tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 4, 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Pokud jde o důvod zmatečnosti podle čís. 4 §u 281 tr. ř., nelze především souhlasiti s názorem projeveným generální prokuraturou při veřejném líčení o zmateční stížnosti, že tomuto důvodu nedostává se již formálního zákonného předpokladu, by totiž šlo o návrh, učiněný stěžovatelem za hlavního přelíčení. Obžalovaný ovšem navrhl svědecký výslech Marie F-ové, Antonie D-ové a Aloisie J-ové pouze ve svém prvém písemném podání a opakoval tento návrh v druhém podání, avšak podání ta byla při hlavním přelíčení, k němuž se obžalovaný nedostavil, přečtena a soud o návrhu obžalovaného na výslech oněch svědkyň také rozhodl, zamítnuv jej. Jsou tu tedy formální předpoklady pro uplatňování onoho důvodu zmatečnosti. Věcně není však důvod zmatečnosti podle čís. 4 §u 281 tr. ř. opodstatněn.
Neúplným (§ 281 čís. 5 tr. ř.) shledává zmateční stížnost rozsudek proto, že jeho rozhodovací důvody nechávají nepovšimnutým zjev, důležitý podle názoru stížnosti pro posouzení věrohodnosti svědkyně Amalie K-ové, že odepřela odpověď na otázku, zda provedla na Marii J-ové nedovolenou operaci. Výtka jest bezdůvodná. Podle záznamu v jednacím protokole svědkyně K-ová ovšem na otázku, zda vyhnala J-ové plod, odepřela po poučení ve smyslu §u 153 tr. ř. odpověď. Zmateční stížnost jest však v neprávu, dovozujíc, že z tohoto odepření odpovědi vyplývá, že svědkyně je súčastněna na trestném činu a že proto nezasluhuje víry. Jak je v témž jednacím protokole dále zaznamenáno, byla svědkyně K-ová slyšena ve smyslu §u 170 čís. 2 tr. ř. nepřísežně. Ani ten ani onen zjev nevylučuje však sám o sobě možnosti, by nalézací soud i výpověď svědka, byť slyšeného nepřísežně a odepřevšího podle §u 153 tr. ř. odpověď, shledal věrohodnou a pravdivou. Zejména dobrodiní, poskytnuté svědkovi §em 153 tr. ř., zvrhlo by se v pravý opak, smělo-li by odepření svědectví vůbec anebo odpovědi na tu kterou otázku svědkem býti vykládáno tak, jak to činí zmateční stížnost, v přímý neprospěch dotyčného svědka, dokonce jako důkaz, že se dopustil trestného činu nebo bral na něm účast. Že by skutek obžalovaného byl jako zločin vydírání trestným i tehdy, kdyby byl obžalovaný hrozil udáním pro zločin skutečně spáchaný, připouští sama zmateční stížnost výslovně. Rozsudek není tudíž neúplným a nalézací soud zachoval se naopak zcela správně, neučiniv z odepření odpovědi svědkyně K-ové na onu otázku závěrů nepříznivých pro její věrohodnost.
Dovolávajíc se důvodu zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost, že na jednání obžalovaného, zjištěné rozsudkem, nelze použíti předpisu §u 98 b) tr. zák. proto, že podle zjištění rozsudku obžalovaný jednak od J-y přímo peněz nežádal, nýbrž čekal od něho nabídku, jednak 150 Kč, které žádal, nemělo býti úplatou za to, že věc ne- udá, nýbrž náhradou za ztracený čas. V onom směru stížnost dovozuje, že pouhé trpné čekání obžalovaného na nabídku nesplňuje zákonného předpokladu skutkové podstaty zločinu vydírání, jímž jest určitá positivní činnost, trestné vynucování, které se musí projeviti kladným způsobem. Zmateční stížnost jest v tom i onom směru v neprávu. V rozsudkovém zjištění, podle něhož obžalovaný na J-ovi přímo peněz nežádal, čekal však jeho nabídku, nalézací soud právem neshledal překážky, která by byla bránila rozsudkovému závěru, podle něhož obžalovanému šlo o to, by také na J-ovi vynutil úplatu za to, že případ neudá a vydá J-ovi prvopis dopisu, obsahujícího jeho obvinění, a na tomto závěru zbudovanému výroku rozsudkovému, podle něhož obžalovaný také vyhrožoval J-ovi, by na něm vynutil zaplacení určité peněžité částky. Zjišťujeť rozsudek, že obžalovaný poslal J-ovi opis dopisu Marie J-ové, v němž byl J. obviňován, že dal těhotné s ním J-ové nějaké jedy k vyhnání plodu a že jí dal porodní bábou K-ovou plod vyhnati, s vyzváním, by odpověděl do tří dnů, co je na věci pravdy, že asi za týden psal mu podruhé, hroze mu, že, neodpoví-li, dá to na patřičné místo, že však, bude-li J. chtít, vydá mu obžalovaný original (dopisu J-ové) a že posléze při osobní obapolné schůzce řekl J-ovi, že, neudá-li věc J. sám, učiní to on (obžalovaný). Rozhodovací důvody zdůrazňují, že obžalovaný, zadržev pro sebe prvopis dopisu, jehož obsah znal a o jehož účelu věděl, pohroziv J-ovi, že to dá na patřičné místo, projeviv však zároveň ochotu, že mu vydá prvopis, jehož vydání však potom odepřel, takto věc úmyslně protahoval, s trestním udáním otálel a vyčkával, by na jmenovaném vynutil zaplacení nějaké peněžité částky. Za tohoto stavu věci zmateční stížnost neprávem spatřuje v počínání si obžalovaného pouhé trpné čekání a pohřešuje v něm rovněž neprávem povahu kladné činnosti, její ostatní vývody pak nejsou v podstatě ničím jiným než podle §§ů 258, 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustným brojením proti soudcovskému přesvědčení a na něm zbudovanému rozsudkovému zjištění, podle něhož bylo účelem počínání obžalovaného i vůči J-ovi, dostati od něho nějakou odměnu za to, že případ neudá, a vynutiti také na něm zaplacení určité peněžité částky.
Další námitka zmateční stížnosti, že 150 Kč, žádaných obžalovaným, mělo býti náhradou za ztracený čas, směřuje proti rozsudkovému výroku zřejmě jen, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem vydírání, spáchaným na Amalii K-ové. Že by byl obžalovaný žádal od K-ové právě 150 Kč, rozsudek nezjišťuje, nýbrž že k ní pronesl slova: »Jsem obchodníkem a několik dní jsem již zůstal doma; dáte-li mi za každý ztracený den 50 Kč, tak to neudám«, načež mu K-ová odvětila, že mu nekázala, by pro tu věc zůstával doma. Rozsudek vychází zřejmě a to právem z názoru, že obžalovanému nepříslušel právní nárok na nějaké peněžní plnění oproti K-ové ani tehdy, kdyby byl měl na mysli i jen náhradu za čas, který zmařil tím, že jej vynaložil na věc, kterou způsobem, jakým se stalo, obstarávati nebyl ani podle zákona povolán ani k tomu nikým, zejména K-ovou zjednán.

Citace:

č. 2524. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 637-638.