NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3802.

Dávka z přírůstku hodnoty: * Nabyvatel pozemku, který kupní smlouvou převzal povinnost platiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti a také ji zaplatil, jest legitimován jako stavebník v administrativním řízení uplatňovati nárok na vrácení dávky dle § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb.
(Nález ze dne 24. června 1924 č. 9729/23.)
Prejudikatura: Boh. 1979 adm.
Věc: Živnostenská banka, filiálka v M. (adv. Dr. Kar. Winkler z Mor. Ostravy) proti moravskému zemskému výboru (zem. taj. Dr. Frt. Hikl) o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Trhovou smlouvou z 15. prosince 1920 prodala pozůstalost po Dru Karlu K. stěžující si nyní bance pozemky zapsané ve vl. — poz. knihy kat. obce M. a části pozemků zapsaných ve vl. — téže kat. obce za 1 254 750 K a převzala st-lka dle čl. 7 smlouvy povinnost zapraviti dávku z přírůstku hodnoty.
Sub praes. 22. prosince 1920 resp. 7. ledna 1921 přihlášen tento převod zástupcem dědiců dra K. k vyměření dávky té a podle protokolu z 12. dubna 1921 sjednáno bylo mezi správní komisi města M. a stěžující si nyní bankou vyrovnání v tom směru, že - - -
Platebním rozkazem správ, komise města M. z 12. května 1921 předepsána byla prodávajícím dědicům k rukám zástupce stěžující si banky podle vl. nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. dávka částkou 230 945 K, po srážce 200 000 k zaplacených bankou dne 12. dubna 1921 ve zbytku 30 945 K, a byl rozkaz ten doručen dne 16. května 1921.
Podáním ze 7. listopadu 1921 oznámila banka správní komisi města M., že ona dohoda z 12. dubna 1921 uzavřena byla nesprávně, poněvadž správní komise nebyla vůbec oprávněna požadovati od ní dávky z přírůstku hodnoty koupených pozemků, jichž koupě je na základě § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. a § 39 zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb. od dávky osvobozena. Proto banka onoho vyrovnání neuznává a ruší je v celém rozsahu, žádajíc, aby správní komise vrátila zaplacenou již dávku 230 945 K s úroky a nahradila 72 000 za pozemek odstoupený k rozšíření nádražní ulice.
Správní komise výměrem z 28. prosince 1921 zamítla tuto žádost, jelikož pozemek nebyl zastavěn a nejsou tedy splněny podmínky zák. č. 209/20 a dalších tam uvedených zákonů. Odvolání stěžující si nyní baviky zamítl žal. úřad z důvodů,
že banka není legitimována k stížnosti, poněvadž podle § 13 dávk. řádu ukládací řízení provádí se výhradně se zcizitelem a také jemu se dávka předepisuje. Ukládací řízení jest pokládati za jeden nedílný celek, počítajíc v to i řízení odvolací a je tedy k odvolání legitimován jedině zcizitel, jemuž byl také platební rozkaz vydán, bez ohledu na to, zda se nabyvatel zavázal dávku zaplatiti, poněvadž tím založen byl pouze soukromoprávní poměr mezi zcizitelem a nabyvatelem, nikoli však dávkový poměr mezi tímto ukládacím úřadem.- - -
O stížnosti do tohoto výroku podané uvážil nss takto:
Po názoru nss-u, jenž řešil otázku rekursní legitimace nabyvatele nemovitostí v takovýchto případech ve schůzi odbor, plena dne 5. května 1924, není v daném případě vůbec třeba zabývati se otázkou, zda z procesního hlediska směrodatným by byl dávk. řád č. 545/20 či zák. č. 209/20. Nejde totiž o vyměření dávky, jež byla, jak nesporno, již pravoplatně vyměřena a také zaplacena, nýbrž o nárok, aby dávka ta byla vrácena, ježto její zaplacení stalo se ex post neprávem tím, že platební povinnosti byl dodatečně odňat právní základ splnění podmínek stanovených v § 1 č. 4 zák. č. 209/20 pro věcné osvobozeni od dávky. Právní důvod nároku toho jest tudíž po názoru nss-u spatřovati v principu, jenž došel výrazu v předpisech o. z. o. o kondikci pro bezdůvodné obohacení (§ 1435, 1447). Podle principu toho však povinnost vrátiti přijaté postihuje toho, kdo jest oním plněním obohacen, a nárok na vrácení založen jest tomu, na jehož vrub obohacení to se stalo, a jenž tudíž oprávněn jest nárok ten přiváděti k platnosti bez ohledu na ustanovení dávk. řádu nebo zák. č. 209/20, nezabývajících se vůbec touto otázkou, totiž vrácením dávky pravoplatně vyměřené a již také zaplacené z důvodu pozdějšího splnění podmínek stanovených pro ono věcné osvobození.
V daném případě je nesporné, že obohacení nastalo na straně obce a to na vrub stěžující si banky, jež kupní smlouvou převzala na sebe platební povinnost, jíž také skutečně vyhověla. Zbývá tudíž pouze otázka, zda je zde i další podmínka nároku st-lkou k platnosti přiváděného, že totiž obohacení stalo se ex post bezprávným.
Poněvadž však jde, jak svrchu uvedeno, o nárok toho, kdo dávku zaplatil a na jehož úkor tedy ono obohacení se stalo, nelze mu upříti práva, aby před příslušným úřadem tohoto titulu svého nároku se dovolával a dovozoval existenci jeho podmínek, čím dána jest pak na straně úřadu toho povinnost, aby zkoumal, zda a pokud jest dán skutkový a právní základ nároku toho, a aby o něm meritorně rozhodl, a to, ježto jde o veřejnoprávní dávku a když i otázku tvrzené, dodatečně nastavší bezprávnosti onoho plnění posuzovati jest taktéž podle veřejnoprávní normy, v řízení administrativním.
Jestliže tudíž žal. úřad shledávaje právní základ nároku toho pouze v dávk. řádu č. 545/20, přihlédl k jeho procesním pravidlům, jež však sporné otázky se nedotýkají a odmítl nárok st-lkou k platnosti přiváděný již pro nedostatek její legitimace, nenalézá jeho výrok opory v zákoně.
Zbývalo tudíž, zabývati se otázkou, zda odmítavé stanovisko žal. úřadu nemá dostatečné opory v meritorních úvahách, jež pro svůj výrok ve druhé řadě uvedl a jež vrcholí v argumentaci, že účinnost zák. č. 209 byla zákonem č. 100/21 rozšířena pouze ohledně výhod daňových, nikoli však také stran dávky z přírůstku hodnoty.
Nss nepřiznal oprávněnosti ani tomuto důvodu.
Bylo tedy zrušiti výrok v odpor vzatý podle § 7 zák. o ss jako zákonu odporující.

Citace:

č. 3802. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 192-194.