NPD documents search: Právník, 70 (1931) - Ku přičítání útoku na čest jiné osoby s hlediska § 497 tr. zák. odpovědnému redaktoru periodického časopisu, nestačí zanedbání povinné péče.

Ku přičítání útoku na čest jiné osoby s hlediska § 497 tr. zák. odpovědnému redaktoru periodického časopisu, nestačí zanedbání povinné péče. § 497 tr. zák. předpokládá také přímý úmysl hanobiti napadenou osobu. Jest nepřípustno cestou obhajoby rozšiřovati odpovědnost redaktora za obsah tiskopisu z důvodu nedbalosti na rozsah § 6 tisk. novely. Není úkolem soudu a jest naopak trestním zákonem zakázáno vyplňovati mezery trestního zákona.

Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací, dne 16. května 1931, po neveřejném líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku okresního soudu trestního v P. ze dne 7. března 1930 č. j. T II 3004/29-7, a do rozsudku krajského soudu trestního v P. jako soudu odvolacího ze dne 10. října 1930 č. j. To III 663/30-4 — takto právem:
Rozsudkem okresního soudu trestního v P. ze dne 27. března 1930, č. j. T II 3004/29-7, jímž byl J. K. uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti dle § 497 tr. z. a rozsudkem krajského soudu trestního v P. jako soudu odvolacího pro přestupky ze dne 10. října 1930 č. j. To III 663/30-4, pokud bylo jím odvolání obžalovaného ohledně výroku o vině zamítnuto a rozsudek I. stolice v tomto výroku potvrzen, porušen byl zákon v ustanovení § 497 a § 7 (239) tr. z.; uvedené rozsudky se v celém rozsahu zrušují a zrušují se v důsledku toho též další soudní úkony k rozsudkům těm se vztahující, najmě usnesení okresního soudu trestního v P. ze dne 13. prosince 1930 č. j. T II 3004/29-26, okresnímu soudu trestnímu v P. se ukládá, by znova jednal a rozhodl o obžalobě soukromého žalobce М. K. podané u jmenovaného soudu dne 2. listopadu 1929 pod č. j. T II 3004/29 na redaktora J. K. pro přestupek proti bezpečnosti cti dle § 497 tr. z.
Důvody: Rozsudkem okresního soudu trestního v P. ze dne 27. března 1930 č. j. T II 3004/29-7 byl redaktor J. K. uznán vinným, že v čísle 231 periodického tiskopisu P. 1. ze dne 3. října 1929 činil soukromému žalobci М. K. v úmyslu, aby jej pohanil, výčitku, že byl asi měsíc na Pankráci ve vyšetřovací vazbě, čímž spáchal přestupek uvedený v § 497 tr. z., a odsouzen dle § 497 tr. z. za použití §§ 261, 266 tr. z. k trestu na penězích 150 Kč, v případě nedobytnosti do vězení v trvání 3 dnů a dle § 390 tr. z. k náhradě nákladů právního zastoupení soukromého žalobce částkou 300 Kč, výkon trestu odložen na zkušební dobu jednoho roku dle §§ 1 a 3 zákona o podmíněném odsouzení. V důvodech se praví, že se obžalovaný sice hájí tím, že článek s uvedenou výčitkou ani nenapsal, ani nečetl, ani do tisku nedal, že však dle názoru soudu jest (jako odpovědný redaktor za souzené výroky, přesněji projevy) trestně odpovědný, protože bylo jeho povinností dbáti toho, by souzené projevy zakládající skutkovou podstatu přestupku § 497 tr. z. nebyly v jmenovaném časopise uveřejněny, nehledě k tomu, že platí — an obžalovaný neudal, kdo mu dal pro dotčený článek informaci, a nevedl žádných důkazů — domněnka, že je sám pisatelem článku, pročež ho uznal soud vinným.« Do rozsudku podali včas odvolání soukromý žalobce proti výrokům o trestu a podmíněném jeho odkladu, obžalovaný proti výroku o vině. K poukazu odvolacího soudu byli soudem prvé stolice o obhajobě obžalovaného slyšeni svědci H. V., R. V. а V. L. při veřejném přelíčení, konaném u odvolacího soudu, čteny zápisy sepsané o těchto výsleších. Rozsudkem pak ze dne 10. října 1930 č. j. То III 663/30-4 zamítl krajský soud trestní v P. jako soud odvolací odvolání obžalovaného, potvrdil rozsudek I. stolice a zamítl i odvolání soukromého žalobce s tou změnou (rozsudku prvé stolice), že uložil obžalovanému dle § 4 zákona o podmíněném odsouzení, aby dal soukromému žalobci zadostiučinění tím způsobem, že ho ve 14denní lhůtě požádá doporučeným dopisem o pro- prominutí; konečně byla obžalovanému dle § 390 tr. z. též uložena náhrada nákladů odvolacího řízení, zejména dle § 393 tr. ř. náhrada útrat právního zastoupení v odvolacím řízení a odvolacího spisu soukromému žalobci. V důvodech rozsudku odvolacího soudu jest uvedeno, že i soud odvolací shledává v souzené části dotčeného článku danou skutkovou podstatu přestupku dle § 497 tr. z., že se obžalovaný hájí tím, že článku nepsal, nečetl a do tisku nedal, a že vývodní svědci mluví ve prospěch této obhajoby udávajíce, že by si byli všimli rukopisu obžalovaného, který z technických důvodů nemůže čísti všechny lokálky; že však odvolací soud obhajobě v tomto směru nevěří, neníť prý myslitelno, že by odpovědný redaktor nechal nepovšimnutým a nečetl článek uveřejněný v listu samostatně a nezařazený do části lokální; že odvolací soud jest toho přesvědčení, že obžalovaný četl dotčený článek a byl si při tom vědom, že pisatel článku měl úmysl potupiti soukromého žalobce výčitkou skončeného soudního vyšetřování. Uvažujíce pak o tom, zda obžalovaný i v tomto případě za obsah článku trestně odpovídá, praví rozhodovací důvody druhé stolice dále, že jest dle § 7 tr. z., byl-li obsahem tiskopisu spáchán zločin, vinen tímto zločinem při periodických tiskopisech i odpovědný redaktor, že ustanovení to vztahuje se dle § 239 tr. z. i na přečiny a přestupky, že z těchto dvou ustanovení má soud odvolací za to, že odpovědný redaktor — i když se nepodaří důkaz, že článek psal anebo četl — přece za obsah jeho trestně odpovídá; vždyť by se prý v opačném případě staly veškeré přestupky proti bezpečnosti cti, pokud nepodléhají tiskové novele z r. 1924, vůbec beztrestnými popíráním odpovědného redaktora, že je psal, četl neb do tisku dal, a uražené osoby nemohly by se vůbec dovolávati práva. Trest dosud vykonán nebyl; naopak bylo usnesením okresního soudu trestního v P. po veřejném sezení konaném 13. prosince 1930 ze dne 13. prosince 1930 č. j. T II 3004/29-26, jednak vysloveno, že obžalovaný dal soukromému žalobci zadostiučinění uložené mu soudem odvolacím a že proto zůstane podmíněný odklad trestu v platnosti, jednak návrh soukromého žalobce na přisouzení útrat právního zastoupení při onom veřejném sezení zamítnut; usnesení to stranám dosud doručeno nebylo.
Uvedenými rozsudky soudů obou stolic byl porušen zákon.
Ponechává-li se v rozsudku okresního soudu stranou jeho další, ostatně jen podpůrný poukaz na uvedenou v něm domněnku, již naprosto nelze uvésti v soulad se zásadami vyslovenými v § 258 tr. z., jest kladný výrok okresního soudu o vině obžalovaného zřejmě výronem názoru, že ku přičítání útoku na čest jiné osoby s hlediska § 497 tr. z. odpovědnému redaktoru periodického časopisu, v němž útok uveřejněn, stačí nedbalost redaktorova čili zanedbání povinné péče, při jejímž osvědčení redaktorem nebyl by závadný útok pojat do tiskopisu. Názor ten jest v příkrém rozporu s ustanovením § 497 tr. z., jež předpokládá pro skutkovou podstatu přestupku tam vymezeného vedle činnosti tam uvedené také přímý úmysl pachatele hanobiti napadenou osobu a jest jím cestou obdoby v tomto směru dle čl. IV. uvozovacího zákona k tr. z. naprosto nepřípustně rozšiřována odpovědnost redaktora za obsah tiskopisu z důvodů nedbalosti nad rozsah, ve kterém jest stanovena čl. III., odst. č. 1. zákona ze dne 15. října 1868 č. 142 ř. z. (srovnej i § 6 tiskové novely z 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n.). Právní omyl, jenž byl takto pramenem odsuzujícího rozsudku prvé stolice, nebyl napraven ani rozsudkem odvolacího soudu, ač se toho na něm domáhalo odvoláni obžalovaného, naopak přešel i do důvodu rozsudku druhé stolice a byl tam dokonce vystupňován tím, že se nepředpokládalo ani zanedbání péče, jíž jest odpovědný redaktor povinen za účelem, aby obsah tiskopisu jím redigovaného byl s hlediska trestního nezávadným. Poukaz odvolacího soudu, že by se při opačném názoru vyskytla mezera v zákonných ustanoveních o trestnosti útoků na právní statek cti (rozuměj spáchaných tiskopisy), jest naprosto lichý; neníť úkolem soudů a jest jím naopak čl. IV. uv. zák. k tr. z. přímo zakázáno vyplniti mezery trestního zákona zejména, jde-li o mezeru chtěnou, jak tomu ve směru touto věcí dotčené; tresce-li čl. III., odst. č. 1 zákona č. 142 ř. z. 1868 zanedbání povinné péče redaktorem jen tehdy, když obsah tiskopisů zakládá skutkovou podstatu zločinu nebo přečinu, je zřejmé, že toto omezení odpovědnosti redaktora za pouhou nedbalost stalo se zákonodárcem úmyslně z úvahy, že poruchy právního řádu nastavší obsahem tiskopisu, který zakládá skutkovou podstatu toliko přestupku, nejsou tak vážné, že by vyžadovaly trestní represse proti osobě zodpovědné za obsah tiskopisu též při pouhé nedbalosti její. Důsledkem této mezery jest v případech, ve kterých nepřichází v úvahu povšechná výjimka čl. III. zákona č. 142 ř. z. 1868, po případě zvláštní výjimka k § 6 zákona 6. 124 Sb. z. a n. z r. 1924, tudíž obzvláště i jde-li v obsahu periodického tiskopisu o přestupek § 497 tr. z., stanoviti předpoklady odpovědnosti a trestnosti odpovědného redaktora ne jinak, než když jde o odpovědnost a trestnost osob, jimž dává se za vinu spáchání dotčeného trestního činu jiným způsobem než tiskopisem. Jestiť v příčině trestného činu spáchaného tiskopisem užiti toho, co jest nařízeno v zákonech trestních a zejména jest dle těchto zákonů uvažovati o trestnosti osob, kdož spolupůsobily při tisku nebo rozšiřování tiskopisu (odst. 1. a 2. § 28 zákona o tisku, srovnej i čl. II. uv. zákona k tr. z.). A dle zvláštního předpisu § 7 tr. z., jehož jest dle § 239 tr. z. použíti též na přečiny a přestupky, jsou — rozuměj s výjimkou shora uvedenou — zločinem (přečinem anebo přestupkem) spáchaným obsahem tiskopisu vinny veškeré osoby spolupůsobivší při tisku nebo při rozšiřování trestného tiskopisu, zejména i odpovědný redaktor jen tehdy, lze-li na ně vztahovati všeobecná ustanovení §§ 1, 5, 6, 8, 9, 10, 11 tr. z. Ponechávaje tuto poslední větu § 7 naprosto nepovšimnutou, dává i rozsudek odvolacího soudu ustanovení § 7 (239) tr. z. výklad touto větou naprosto vyloučený a proto zřejmě nesprávný, že odpovědný redaktor odpovídá — rozuměj ve směru § 497 tr. z. dotčeném — trestně za obsah tiskopisu, třebaže není zjištěno, že článek zakládající přestupek § 497 tr. z. psal nebo četl, třebaže tedy dlužno předpokládati, že se dostal článek do tiskopisu bez přičinění, ba bez vědomí redaktorova.
Arciť uvažuje rozsudek odvolacího soudu o obhajobě obžalovaného, že článek nepsal a nečetl, i po stránce skutkové a bere ponechávaje nevyvrácenou další obhajobu, že nedal článek do tisku — za prokázáno, že obžalovaný četl článek a uvědomil si úmysl pisatele (původce) článku potupiti soukromého žalobce výčitkou skončeného soudního vyšetřování. Leč tím je zjištěn jen pramen a skutečnost vědomí obžalovaného o tom, že došel pro tiskopis článek, o který jde, a vědomí jeho o protiprávním smyslu a směru (účelu) článku.
Není však rozsudkem odvolacího soudu vyvrácena obhajoba obžalovaného, že článek do tisku nedal, a není jím zjištěno, že obžalovaný nařídil, aby byl článek, o který jde, pojat do tiskopisu jím redigovaného, nebo předsevzal jiný (positivní) čin, který by bylo podřaditi pod pojem přímého pachatelství (nebo spoluviny) na vyčítání skončeného soudního vyšetřování. Pro tento nedostatek skutkových zjištění po stránce objektivní přesněji po stránce otázky, zda obžalovaný spolupůsobil při (k) tisku závadného tiskopisu, pokud byl v něm uveřejněn souzený článek, zůstává přes zjištění, že obžalovaný článek četl a protiprávný smysl a účel si uvědomil, základem odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu výklad § 7 (§ 239) tr. z., jehož nesprávnost nahoře dokázána.
Bylo proto podle §§ 33, 292 a 497 tr. ř. o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona uznati právem, jak se stalo.
Rozsudek nejvyššího soudu ze dne 16. května
1931 č. j. Zm I 216/31-3.
Dr. S.

Citace:

Ku přičítání útoku na čest jiné osoby s hlediska § 497 tr. zák. odpovědnému redaktoru periodického časopisu, nestačí zanedbání povinné péče.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 19, s. 616-620.