Čís. 1076.

Důvod zmatečnosti dle §u 344 čís. 10 a 11 tr. ř. vztahuje se k výroku porotního soudu, nikoliv porotců.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1923, Kr I 1318/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Jičíně ze dne 9. listopadu 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže dle §§ 190 a 194 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost neprovádí důvod zmatku č. 11 §u 344 tr. ř. způsobem, jenž by odpovídal zákonu. Snaží se podrobně dolíčiti domnělou nevěrohodnost jednotlivých svědeckých údajů Josefa M-а, pozastavuje se nad tím, že porotcové zodpověděli hlavní otázky v příčině obou stěžovatelů kladně, ohledně dalších dvou obžalovaných naproti tomu záporně, a dovozuje, že se porotcové nalézali, pokud jde o skutkovou podstatu zločinu, obžalovaným za vinu kladeného, v omylu vůbec a že, zejména subjektivní stránky jeho nepochopili, neujasnivše si, že je u každého pachatele potřebí jednak úmyslu loupežného, to jest úmyslu, zmocniti se násilím cizí movité věci, jednak násilné činnosti neb aspoň vědomého spolupůsobení. Svou podstatou nejsou tyto námitky ničím jiným, než dle zákona nepřípustným brojením proti přesvědčení porotců a směřují také formálně vesměs jen proti výroku porotců, kteří prý čin, o nějž jde, podřadili nesprávně pod ustanovení §u 190 tr. zák. Než důvod zmatečnosti čís. 11 §u 344 tr. ř. dán je tehdy, jestliže skutek rozhodnutí za základ položený, nesprávným výkladem zákona byl podřaděn trestnímu zákonu, který se naň nevztahuje. Již tento doslov zákona nasvědčuje zcela neklamně tomu, že stejně, jako je tomu při důvodu zmatku čís. 10 §u 344 tr. ř., kde se mluví výslovně o rozhodnutí soudního dvoru, se předpokládá, že porotní soud, nikoli tedy porotcové, se zachoval způsobem, který činí jeho výrok zmatečným. Předpokládá tudíž důvod zmatečnosti čís. 11 §u 344 tr. ř., že stěžovatel, vycházeje ze skutkové podstaty, jak zjištěna byla výrokem porotců, dovozuje, že tato skutková podstata, t. j. čin takto zjištěný, byl porotním soudem podřaděn následkem nesprávného výkladu zákona trestnímu zákonu, naň se nevztahujícímu. V tomto případě zodpověděli porotcové 3. hlavní otázku, týkající se stěžovatele a odnášející se ke skutkové podstatě zločinu loupeže ve smyslu §§ 190 a 194 tr. zák., v ten způsob, že porotní soud, neshledav, že by jich výrok byl stižen některou z vad, naznačených v §u 331 tr. ř. a nedospěv dle §u 332 tr. ř. k názoru, že by se byli porotcové při svém výroku v hlavní věci mýlili, ani konečně dle §u 337 tr. ř. k náhledu, že čin, který stěžovatel dle výroku porotců spáchal, dle zákona trestem ohrožen není, svým rozhodnutím, opřeným o zmíněnou odpověď, pouze vyřkl, která skutková podstata je založena činem stěžovatelovým, zjištěným výrokem porotců. Jestliže tudíž porotcové otázku, vystihující skutkovou podstatu zločinu loupeže dle §§ 190 a 194 tr. zák. zodpověděli a to zejména i po stránce subjektivní ohledně stěžovatele kladně, nebylo závady proti tomu, aby porotní soud čin jeho nepodřadil skutkové podstatě dle právě uvedeného ustanovení trestního zákona. Že by byl porotní soud při tom zákon nesprávně vyložil, netvrdí ani zmateční stížnost.

Citace:

č. 1076. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 37-38.