Čís. 17497.

Služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací, tedy i obcí, nesmějí sice přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních a rodinných poměrů, nemusí ji však dosahovati.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1939, Rv I 135/39.)
Žalobce (obecní strážník žalované obce) domáhá se žalobou služebních požitků (jich doplatku) podle platu státního pragmatikálního zřízence, pokud se týče člena sboru státní uniformované stráže bezpečnosti a nárok svůj odůvodnil jednak poukazem na ustanovení § 212 platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. a příkaz okresního úřadu pro P. z 11. února 1937 č. 7112/37 starostovi žalované obce, aby se postaral o vydání nového usnesení obecního zastupitelstva, kterým bude s ohledem na požitky a úpravu služebního poměru přiznanou k 31. prosinci 1925 rozhodnuto podle § 212 platového zákona o žalobcových služebních a platových nárocích po 1. lednu 1926, jednak bezprávnosti úpravy svých služebních požitků podle zákona č. 16/1920 Sb. z. a n. usnesením obecního zastupitelstva žalované obce ze dne 30. května 1937, sděleným jemu výměrem ze dne 31. května 1937 č. 1964. Prvý soud zamítl žalobu pro tentokráte, odvolací soud vůbec.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Otázkou, zda nebo pokud příslušejí žalobci zažalované nedoplatky služebních požitků podle zákona č. 16/1920 Sb. z. a n., se nižší soudy věcně vůbec nezabývaly. Rovněž se nezabývaly věcně žalobním nárokem na doplacení služebních požitků, z důvodu nezákonné suspense a obstávky jeho platu. Služební poměr žalobcův jako obecního zřízence trvale ustanoveného se řídí podle zákona č. 16/1920 Sb. z. a n. a je tedy povahy soukromoprávní. Podle § 10 tohoto zákona a § 2 vládního nařízení č. 483/1920 Sb. z. a n. platí o suspensi obecních zřízenců trvale ustanovených obdobně §§ 144—149 služební pragmatiky č. 15/1914 ř. z. Přezkoumáni zákonitosti suspense obecního zřízence, trvale ustanoveného, a obstávky jeho platu po stránce formální i věcné přísluší podle § 24 zákona č. 16/1920 Sb. z. a n. soudu a takového přezkoumání jejího se žalobce v tomto sporu domáhá. Nesprávné je proto stanovisko odvolacího soudu, že se žalobce domáhá neprávem doplacení služebních požitků, protože nenapadl (sc. pořadem správním) a tedy nechal vejíti v právní moc příslušný výměr žalované obce.
Neprávem odůvodňuje žalobce svůj nárok na služební požitky státního pragmatikálního zřízence poukazem k ustanovení § 212 platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. a k příkazu okresního úřadu pro Prahu-venkov z 11. února 1937 č. 7112/37 starostovi žalované obce, aby se postaral o vydání nového usnesení obecního zastupitelstva, kterým bude s ohledem na požitky a úpravu služebního poměru přiznanou k 31. prosinci 1925 rozhodnuto podle § 212 platového zákona o žalobcových služebních a platových nárocích po 1. lednu 1926. Podle § 32 českého obecního zřízení (č. 7/1864 z. z. čes.) přísluší obecnímu zastupitelstvu, aby stanovilo, jaké příjmy (služební) mají míti obecní zřízenci. Toto právo přísluší obecnímu zastupitelstvu podle § 11, 1. zákona č. 16/1920 Sb. z. a n. také, pokud jde o zřízence při obci trvale ustanovené a plně zaměstnané, jejichž služební příjmy upravují dále odstavce 2—9 téhož zákona. Podle § 212 (1) platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. nesmějí sice služební požitky a právní nároky zaměstnance veřejnoprávních korporací, tedy i obcí, přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů, ale z toho neplyne, že by ji musely dosahovati (srov. č. 10993, 11557, 12547 a 15623 Sb. n. s. a Boh. A 7718, 8333, 7926, 8927, 9028, 9029). Uložil-li tedy okresní úřad starostovi žalované obce, aby se postaral o vydáni nového usnesení obecního zastupitelstva, kterým bude s ohledem na požitky a úpravu služebního poměru, přiznanou k 31. prosinci 1925, rozhodnuto podle § 212 platového zákona o žalobcových služebních a platových nárocích po 1. lednu 1926, znamená citace § 212 platového zákona v jeho příkaze jen zákaz, že služební požitky a právní nároky žalobcovy nesmějí při nové úpravě přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů. Pokud se žalobce domáhá přídavků, jichž požívají členové státní uniformované stráže bezpečnosti, nebyl by jeho nárok opodstatněn ani, kdyby mu jinak příslušel nárok na služební požitky státního pragmatikálního zřízence, jak bylo, pokud jde o přídavek strážní, dolíčeno v rozhodnutích č. 7709, 7448, 8450 a 15960 a j. Sb. n. s., k nimž se pro stručnost odkazuje, a pokud jde o přídavek na byt, v rozhodnutí č. 15960 Sb. n. s. a jak ze stejných důvodů platí také pro ostatní přídavky, pokud nebo jestliže se jich žalobce domáhá z toho důvodu, že mu příslušejí právě tak, jako příslušejí členům státní uniformované stráže bezpečnosti. Tím však, že se nižší soudy nezabývaly věcně žalobními nároky podle zákona č. 16/1920 Sb. z. a n. a nároky z důvodu nezákonné suspense a obstávky platu, zůstalo řízení jejich kusé. Slušelo proto podle § 35 (2) zákona č. 131/1931 Sb. z. a n. rozsudky nižších soudů zrušiti.

Citace:

čís. 17497. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 680-682.