NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1687

Pokles rakouské měny není nepředvídatelnou příhodou, jež by sama o sobě zakládala nemožnost plnění dle § 1447 obč. zák.
(Rozh. ze dne 23. května 1922, Rv I 518/22.)
Smlouvou ze dne 21. ledna 1919 přenechali žalobci žalovanému, vídeňskému obchodníku, na rok 1920 používání svých tuzemských továrních místností za roční úplatu 120 000 K, splatných čtvrtletně. Úmluva byla pak koncem roku 1920 prodloužena i na rok 1921. Ježto žalovaný říjnové splátky roku 1921 neplatil, domáhali se jí žalobci sporem. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Žalovaný namítá proti žalobnímu nároku, jejž v plné výši uznal, toliko hospodářskou nemožnost plnění dle ustanovení § 1447 obč. zák., kterou spatřuje v tom, že žalovaný, příslušník republiky Rakouské, nemá v obvodu republiky Československé žádného značnějšího jmění, by žalobcům pohledávku zaplatil, a že dle nepříznivého kursu rakouské koruny na zaplacení zažalované pohledávky potřeboval by přes 4 000 000 rakouských korun. Soudní dvůr, uvažuje, že nárok žalobní vznikl ze smlouvy, uzavřené dne 21. listopadu 1919, pokud se týče dne 2. prosince 1920, tedy v dobách, kdy valutové poměry republiky Rakouské oproti valutovým poměrům v republice Československé byly již nepříznivé a kdy, jak nesporno, kurs rakouské koruny byl daleko nižší, než koruny československé a hospodářské poměry v republice Rakouské byly neutěšené, nabyl přesvědčení, že žalovaný jako obchodník byl si toho vědom a musel počítati při uzavírání smlouvy dne 2. prosince 1920 s tím, že bude nucen na zaplacení nároků žalobců vynaložiti daleko větší sumy v korunách rakouských, než jaké se zavázal zaplatiti v měně československé. Ta okolnost, tvrzená žalovaným, že by zaplacením utrpěl úplnou hospodářskou zkázu, nemůže býti zařaděna pod nemožnost plnění po rozumu § 1447 obč. zák., poněvadž okolnosti, tuto nemožnost dle tvrzení žalovaného zakládající, byly žalovanému dobře známy již při uzavření smlouvy, jednak tato tvrzená nemožnost sama o sobě není nemožností trvalou a úplnou, jakou právě citované ustanovení v § 1447 obč. zák. předpokládá, nýbrž jest to nemožnost pomíjející, přechodná, ovšem teprve v době, dnes téměř nedohledné. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání není opodstatněno v nižádném směru a bylo by lze prostě poukázati na správné odůvodnění rozsudků obou nižších stolic, k nimž bylo by vzhledem na vývody dovolání přičiniti pouze toto: Dovolatel domáhá se, jak v dovolání uvádí, vlastně jen povolení příročí do té doby, až se valutami poměry Rakouské republiky, jež je jeho domovským státem, přiměřeně zlepší. Leč příročí lze povoliti jen, když to zákon připouští: takového předpisu zákonného však není a hledí-li dovolatel stejného výsledku docíliti tím, že dovozuje, že nyní placení vzhledem na neutěšené valutární poměry jeho vlasti je nedostižné, tudíž dočasně nemožné, což prý má dle § 1447 obč. zák. za následek, že mu splnění závazku pro tentokráte ukládáno býti nemá, nalézá se na omylu. O nemožnosti placení ve smyslu § 1447 obč. zák. nelze vůbec mluviti. Byla-li judikaturou válečných let nedostižnost plnění kladena na roveň nemožnosti plnění, dálo se tak jen v takových případech, kdy následkem zcela mimořádných a nepředvídatelných poměrů stalo se splnění smlouvy některé ze stran v té míře nedostižným, že by bylo znamenalo její hospodářskou zkázu a druhé straně přineslo právně neospravedlnitelný konjunkturální zisk. Těchto předpokladu však v tomto případě zřejmě není. Žalovaný se ale ani nepokusil o důkaz, že jemu plnění závazku je nedostižné, mimo to nejde v tomto případě o nějaké nepředvídané mimořádné stížení jeho závazku, straně žalující nemá se dostati nějakého nadměrného zisku, nýbrž prostě jen splnění jejího oprávněného nároku. Žalobní pohledávka vzešla ze smlouvy uzavřené zde o pacht výrobního podniku umístěného zde, měla býti placena zde ve zdejší měně z výtěžku výrobní činnosti, kterou žalovaný provozoval zde a nemůže se žalovaný už proto odvolávati na pokles valuty rakouské jako na nepředvídatelnou příhodu, jež jej uvrhla do nemožnosti plnění. Nemožnost plnění tkvící pouze v osobních příčinách dlužníka nemá pro otázku splnění závazku vůbec žádného právního významu, právem pominut byl důkaz žalovaným nabídnutý o tom, že v Československé republice jmění nemá.

Citace:

č. 1687. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 520-522.