NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1924.

Ničení cizího majetku ohněm jest zločinem žhářství podle §u 166 tr. zák., jede-li o věci většího rozsahu a značné ceny; jinak jest zlomyslným poškozením cizího majetku (§§y 85 a), 468 tr. zák.). Předpisu §u 486 písm. a) tr. zák. vyhovuje takové vedení knih, že i třetí osoba, obchodního účetnictví znalá, může z nich, byť s jakýmsi průtahem, sestaviti přehled o stavu jmění; nestačí, zjedná-li si obchodník předepsaný stav knih teprve dodatečně z dokladů a zápisků, jen jemu srozumitelných.
Skutková podstata §u 486 a) tr. zák. předpokládá po stránce subjektivní, že příčinou vadného vedení knih byla nedbalost obchodníkova.
(Rozh. ze dne 12. března 1925, Zm I 837/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1924, kterým byl stěžovatel uznán vinným zločiny: nedokonaného svádění ku žhářství podle §§ů 9, 166, 167 písm g) tr. zák., zpronevěry podle §§ů 183, 184 tr. zák., podvodu podle §§ů 197, 200, 203 tr. zák., přečiny nedbalého vedení knih dlužníkem podle §u 486 písm. a) tr. zák. a přečinem úpadku z nedbalosti podle §u 486 čís. 2 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 3, 4, 5, 9 písm. a), 10 §u 281 tr. ř. částečně nelze jí upříti oprávnění. Pokud jde o zločin svádění ku žhářství, namítá stížnost, že odsuzující výrok, do něhož byla zřejmě nedopatřením z obžaloby převzata i slova »i kůže firmy A. F.«, není opodstatněn skutečnostmi v rozhodovacích důvodech zjištěnými a že tu patrně soudu tanulo na mysli ustanovení §u 170 tr. zák., kterýmž zločinem však stěžovatel nebyl uznán vinným. Stížnost je s touto námitkou v právu. Rozhodovací důvody zjišťují, že stěžovatel, jsa v peněžní tísni, ve vážném úmyslu vybízel Josefa Š-a, by zapálil stodolu (skladiště), v níž byly uloženy kůže, náležející nákupnímu druž. řezníků, uzenářů a obchodníků dobytkem v H. Při tom nalézací soud, odmítaje z toho důvodu použití §u 169 tr. zák., výslovně předpokládá, že stěžovatel ve stodole vlastních kůží neměl, a dle souvislosti rozhodovacích důvodů má patrně dále za to, že i dotyčná stodola jest jako příslušenství budovy čís. 15 v Κ., firmě F. F. patřící, vlastnictvím stěžovatele. Dle rozsudečných předpokladů mělo tedy zapálení stodoly bytí prostředkem, jímž se měly podle úkladu stěžovatelova zničiti kůže v ní uložené a jiné osobě, než stěžovateli patřící. Ničení cizího majetku ohněm jest však podřaditi pod pojem požáru ve smyslu §u 166 tr. zák. jen, jde-li o věci většího rozsahu a značné ceny, kdežto jinak spadá pod pojem zlomyslného poškození majetku. Rozsáhlost zásob cizích koži, které byly ve stodole uloženy v době zapálení a značnost jejich ceny není rozsudkem zjištěna. Rozhodovací důvody zmiňují se sice na jednom místě o tom, že ve stodole byla — t. j. patrně v době, kdy stěžovatel Š-a sváděl — spousta koží. Avšak na jiných místech uvádějí rozhodovací důvody, že soud má za to, že před zapálením mohl obžalovaný většinu koží odstraniti a jen něco tam nechati, pokud se týče, že by skladiště asi bylo vyklizeno, ale jen částečně, by tu zbyl popel k prozkoumání. Při neurčitosti těchto skutkových předpokladů nedostává se v rozsudku skutkových zjištění, jichž jest třeba k posouzení, zda šlo při věcech, k jichž úmyslnému zničení ohněm stěžovatel Š-a sváděl, o cizí majetek v ceně nižší než 200 Kč (§ 468 tr. zák.), či v ceně tuto částku převyšující (§ 85 písm. a) tr. zák.), neboli o cizí majetek tak značného rozsahu a tak značné ceny, že ničení ho ohněm rovná se požáru po rozumu §u 166 tr. zák. Podřadil-li napadený rozsudek skutek stěžovatelův beze zjištění skutkových okolností rázu posléze zmíněného pod pojem zločinu v §§ech 9, 166, 167 písm. g) tr. zák. vytčeného, uvažoval o něm s hlediska zákona. Který se k němu po případě nevztahuje, a dal tím důvod zmatečnosti podle čís. 10 §u 281 tr. ř. Skutkovou podstatu přečinu §u 486 písm. a) tr. zák. shledává rozsudek prvé stolice v tom, že stěžovatel vedl v době od 1. dubna 1922 do konce června 1922 toliko pokladní knihu a archy sborníkové, při čemž byly doklady založeny do kartonáže, ale nebylo vyloučeno, že doklady se ztratily. Právem namítá stížnost, že tímto zjištěním není přečin §u 486 písm. a) tr. zák. opodstatněn ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. Rozhodovací důvody vyslovují ovšem povšechně, že přehled jmění firmy stěžovatelovy tímto prostředkem zjednán býti nemůže. Avšak ze souvislosti rozhodovacích důvodů, zejména z poukazu na seznání svědka P-а, že dodatečně doplnil knihy podle dokladů, jež — jak myslí — byly všechny po ruce, že však nebylo možno, učiniti si přehled o stavu jmění ihned, a konečné věty, že vylíčenými okolnostmi bylo zaviněno ono spletilé, nepřehledné účtování mezi stěžovatelem a věřiteli, jest zřejmé, že nalézací soud shledává takový stav obchodních knih, který neposkytuje přehledu o stavu jmění, již v tom, že z knih nelze stav jmění zjistiti hned (okamžitě), to jest pouhým nahlédnutím do kont věřitelů a dlužníků, sečtením konečných jejich číslic a srovnáním součtů tak docílených mezi sebou a s inventářem. Tento názor nevyhovuje správnému výkladu zákona. Ustanovení §u 486 písm. a) žádá sice takový způsob vedení knih, že přehled o stavu jmění může z nich býti zjednán kdykoliv a kýmkoliv, tedy nejen obchodníkem, o jehož knihy jde, nýbrž i třetí osobou, obchodního účetnictví znalou. Proto nestačí, zjedná-li si obchodník onen stav svých knih teprve dodatečně z dokladů a zápisků, jen jemu srozumitelných. Avšak trestnímu zákonu příčí se jen vedení knih tak neúplné (nepořádné), že vůbec neposkytuje přehledu o stavu jmění. Proto stačí, byly-li vedeny knihy takové a takovým způsobem, že i třetí osoba, obchodního účetnictví znalá, obzvláště znalec může z nich — byť s jakýmsi průtahem, sestaviti přehled o stavu jmění. Tato možnost může býti dána i tehdy, vede-li se toliko pokladní kniha a jsou-li doklady o tom, co se mezi obchodníkem a jeho věřiteli a dlužníky (dodateli a odběrateli) událo, třebas jen volně v kartonáži uschovány, po případě na arších k tomu určených zaznamenány. Volné uschovávání dokladů, jejichž obsah se obvykle přenáší do vázaných knih, může zejména s hlediska ustanovení obchodního zákona ubrati obchodním knihám na průvodní moci, není však nutně na újmu účelu obchodních knih, k němuž čelí ustanovení §u 486 písm. a) tr. zák., nejsou-li tu důvodné pochybnosti o úplnosti dokladů. S těchto hledisek nalézací soud o knihách stěžovatelových neuvažoval, ačkoliv k nim poukazovalo seznání svědka P-а. Rovněž neuvažoval nalézací soud o subjektivní stránce přečinu. Opomenul to neprávem. Třebaže podle §u 238 tr. zák. okolnost, že pachatel neměl zlého úmyslu a že nevzešla žádná škoda ani újma, nezbavuje zodpovědnosti pro přečin nebo přestupek, který shledává zákon v jednání proti zákonnému zákazu nebo v opomenutí, jež se stalo proti příkazu zákona, jest i trestnost neposlušnosti vůči takovým trestním normám podmíněna tím, že jest příčinou neposlušnosti při nejmenším nedbalost pachatelova. Proto předpokládá i skutková podstata §u 486 písm. a) tr. zák. po stránce subjektivní, že příčinou vadného vedení knih byla nedbalost obchodníka. Jelikož nalézací soud jednak o této subjektivní stránce vůbec neuvažoval a nedbalosti stěžovatelovy nezjistil, jednak řídil se — jak dovoženo — po stránce objektivní nesprávným výkladem zákona, spočívá též výrok o přečinu §u 486 písm. a) tr. zák. na nesprávném použití zákona a rozsudek prvé stolice jest i v této části odsuzujícího výroku zmatečným podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř.

Citace:

č. 1967. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 240-242.