Čís. 1919.
Při nárocích obecních zaměstnanců (zákon ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920) jest jak po stránce hmotněprávní, tak co do přípustnosti pořadu práva rozhodna doba, kdy nároky ty vznikly, nikoli doba, kdy služební poměr byl založen.
(Rozh. ze dne 17. října 1922, R I 984/22.)
Žalobce byl od roku 1909 strážníkem žalované obce. Byv v červenci 1920 ze služby propuštěn, domáhal se na žalované obci uznání, že propuštění jest neplatné a že žalovaná jest povinna doplatiti mu rozdíl na služném dle zákona čís. sb. z. a n. 16/1920, jakož i nadále platiti služné dle tohoto zákona. Procesní soud prvé stolice rozhodl o žalobě ve věci samé, odvolací soud zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a odmítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Soud odvolací poznamenává správně v důvodech svého rozhodnutí, že žalobce opírá žalobní nároky výslovně o zákon ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. z r. 1920 a to nejen pokud jde o neplatnost propuštění ze služby, nýbrž i pokud jde o výplatu služebních požitků. Přes to však rozhodl pro nepřípustnost pořadu práva, ač § 24 cit. zákona, z něhož žalobce právě své nároky odvozuje, výslovně stanoví, že spory o příjmy služební a výslužné trvale ustanovených zřízenců obecních, o zaopatřovací požitky vdov a sirotků, jakož i ostatní spory, vzešlé ze služebních poměrů rozhodují se pořadem soudním a to z toho důvodu, ježto odvolací soud, maje zřetel na rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 12. července 1921, čís. Rv II 93/21 (čís. sb. 1136) míní, že pro posouzení této věci rozhodným jest jak co do hmotněprávní odůvodněnosti žalobních nároků, tak i co do přípustnosti pořadu práva zákonný stav, jaký byl v době vzniku služebního poměru žalobcova, t. j. v roce 1909 a že dle tohoto stavu zákonného rozhodovati ve sporech tohoto druhu vzhledem na veřejnoprávní povahu příslušného služebního poměru obecních zaměstnanců nenáleželo na soudní pořad. Ve zmíněném rozhodnutí nejvyššího soudu se však výslovně uvádí, že směrodatnou pro posuzování nároku tohoto druhu jest jak po stránce hmotněprávní, tak i co do otázky přípustnosti pořadu práva nikoli doba, kdy služební poměr počal, nýbrž doba, kdy ony nároky vznikly, takže v tomto případě jest stav věci odlišný tím, že zde jde o nároky, jichž vznik se právě vyvozuje ze shora cit. zákona, který v § 24 výslovně stanoví pořad soudní. Přes to však nelze rekursu přiznati oprávnění, neboť žalobce v rekursu opouští výslovně tuto právní základnu svých žalobních nároků tím, že v rekursu uvádí, že nemůže se více hájiti proti tomu, že mu byly odepřeny nároky dle zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. z roku 1920, když i odvolací soud uvěřil tvrzení žalované obce, že se žalobce o své právo podle tohoto nového zákona opožděně hlásil, a obsahem rekursu i jeho konečným návrhem se domáhá toho, by mu, když se uplatněných nároků dle cit. zákona dovolávati nemůže, přiřknuty byly služební požitky 1080 Kč ročně, jež si počítá dle služební úpravy z roku 1919, maje tu na zřeteli předpis § 25 (2) cit. zákona, dle něhož poměr oněch již dříve ustanovených obecních zřízenců, kteří pro sebe v čas neuplatnili ustanovení tohoto zákona, posuzovati jest dle jejich dosavadní smlouvy. Z tohoto právního základu nebylo v řízení v prvé stolici o uplatněných nárocích vůbec ani jednáno a jest tato změna, teprve v opravném řízení učiněná, nepřípustná.