NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 16100.

Domovník má v mezích možnosti nezadatelný nárok na bezplatný byt o dvou obytných místnostech, úmluva o úplatě za poskytnutí hodnotnějšího domovnického bytu, pokud nepřesahuje dvě obytné místnosti, je nicotná. (§ 879 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 13. května 1937, Rv I 87/36.)
Srv. rozh. č. 13381 Sb. n. s. Žalobce, jenž byl od 21. října 1930 v domě patřícím žalované domovníkem, se na žalované domáhá mimo jiné též zaplacení 3200 Kč s přísl., tvrdě, že žalovaná zažalovanou částku, příslušící mu jako poplatky za klíče dané nájemníkům, neprávem od nájemníků vybrala a jemu neodevzdala. Proti žalobě namítla žalovaná, že se žalobce podle ujednání s jejím zmocněncem Josefem V. vzdal náhrady za klíče ve prospěch žalované, aby ji tak odškodnil za úbytek na nájemném z dílny přeměněné na domovnický byt, neboť jeho nájemní hodnota činila 3000 Kč, kdežto byt domovnický byl oceněn částkou 2000 Kč. Soud prvé stolice zamítl zcela žalobu. Odvolací soud vyhověl žalobě co do zaplacení klíčného. Důvody: Prvý soud zjistil, že mezi stranami bylo umluveno, že klíčné z domu žalované, v němž žalobci náleželo konati domovnické práce, bude patřiti žalované jako doplatek za užívání domovnického bytu, který měl nájemní hodnotu 3000 Kč, kdežto domovnický byt byl oceněn částkou 2000 Kč. Se zřením na uvedené zjištění zamítl žalobu, dospěv v závěru, že se žalobce platně vzdal nároku na klíčné. V řízení prvé stolice bylo nesporné, že odvolatel jest v domě žalované domovníkem od 21. října 1930. Podle písemného ujednání z téhož dne mu žalovaná pronajala bezplatně byt jako byt domovnický; písemné ujednání to vypočítává dále podrobně povinnosti žalobce jako domovníka a jako osoby, ujednání podepsavší, jsou uvedeny »V. Marie, a H. Jaroslav«. Žalobce s hlediska odvolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci důvodně však poukazuje jednak na předpis § 9 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 82 Sb. z. a n., upravujícího právní poměry domovníků, podle něhož má domovník nárok na klíčné (odměnu za každé otevření domovních dveří v době, po kterou má býti dům podle schváleného domovního řádu uzamčen), zvlášť, bylo-li klíčné to pro žalovanou skutečně vybráno, a to úhrnem 3200 Kč, jak odvolací soud skutečnost tu zjišťuje podle svědka Josefa V., jednak na předpis § 15, druhé věty, řeč. zák., podle něhož může býti ustanovení § 9, týkající se domovnické smlouvy,, změněno jen písemnou smlouvou. Na tom nemůže nic změniti skutečnost zjištěná odvolacím soudem podle téže výpovědi svědka Josefa V., že se žalobce nabídl uvedenému svědkovi za žalovanou platně jednajícímu, že bude vykonávat! domovnické práce a kromě toho platiti nájemné tak, že si žalovaná bude moci srážeti na účet pohledávky nájemné proti žalobci klíčné od všech nájemníků, jež by jinak příslušelo žalobci, že Josef V. s tím souhlasil a že se ujednání o takovém placení nájemného stalo proto, že oceňovali domovnický byt částkou 2000 Kč a klíčné na 1000 až 1200 Kč. Žalobce správně poukazuje dále na to, že podle předpisu § 8 řečeného zákona jest dáti domovníkovi vhodný, světlý a k řádnému užívání způsobilý byt, pokud možná o dvou místnostech (pokoji a kuchyní), blízko domovních dveří, a že podle ustanovení § 15, prvé věty, uved. zákona takový nárok odvolatele jako domovníka na byt nemůže býti ujednáním Vyloučen ani omezen. Příčí se proto zjištěné ujednání stran, jímž se žalobce jednak vzdal bezplatnosti domovnického bytu, jednak se zavázal platiti z něho nájemné klíčným, žalovanou od nájemníků vybíraným a zadržovaným proti výslovnému zákonnému zákazu; jest tudíž podle § 879, odst. 1, obč. zák. nicotné a nemohlo zbaviti žalobce nároku na úplatu za otvírání domovních dveří, když se ho dosud platně nevzdal. Posoudil proto prvý soud, zamítnuv žatobní prosbu v přičině klíčného, rozepři po právní stránce mylně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 8 zák. č. 82/1920 Sb. z. a n. jest dáti domovníkovi vhodný, světlý a k tichému užívání způsobilý byt, pokud možná o dvou místnostech (pokoj a kuchyň), blízko domovních dveří. Podle § 15 řečeného zákona nemohou býti mimo jiné práva příslušící domovníku podle § 8 ujednáním vyloučena ani omezena. Z toho vyplývá, že domovník má nezadatelný nárok na bezplatný byt, pokud se neskládá z vice než dvou obytných místnosti (pokoje a kuchyně, srv. rozh. č. 13381 Sb. n. s.). Zákon nestanoví, že by se tento nezadatelný nárok týkal bytu jen do určité hodnoty, nýbrž rozhodující jest jen výměra bytu, t. j. počet místnosti. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že poskytla žalobci byt rozsáhlejší, přesahující ony dvě místnosti, na které měl nárok, nýbrž uplatňuje jen to, že měl hodnotnější byt, než na jaký má domovník zpravidla nárok, avšak na nájemní hodnotě bytu nezáleží, nepřesahuje-li dvě obytné místnosti, jak to zákon nařizuje. Když tedy strany smluvily, ať již pod označením příplatku na byt, anebo úbytku na nájemném, úplatu za poskytnuti domovnického bytu, šlo o smlouvu zákonem zakázanou, tudíž nicotnou (§ 879 obč. zák.), neboť žalobce se nemohl vzdáti práva na poskytnuti bezplatného domovnického bytu o dvou místnostech. Ježto jinak není sporné, že žalobce byl domovníkem a že žalovaná vybrala domovnické poplatky v úhrnné výši 3200 Kč na podkladě řečené neplatné úmluvy, může se žalobce na ni domáhati vrácení zažalované částky podle § 1431 obč. zák.

Citace:

Čís. 16100. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 646-648.