Čís. 15188.
K otázce obchodní zvyklosti požadovati na pojístníku při předčasném zrušení pojistného poměru doplacení dobové slevy.
(Rozh. ze dne 9. května 1936, Rv I 1315/34.)
Žalující pojišťovna přednesla, že poskytovala žalované firmě při pojištění t. zv. dobové slevy pod podmínkou, že pojistník zůstane u ní v pojištění po celou smluvenou dobu. Pojistník však zrušil pojišťovací smlouvu předčasně a dornáihá se proto pojišťovna na něm vrácení poskytnutých dobových slev tvrdíc, že právo požadovati vrácení dobových slev jest obchodní zvyklostí. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Obchodní zvyklost jest jen pomůckou k vypátrání skutečného úmyslu stran a jest ji jako každou jinou skutečnost dokázati v každém jednotlivém případě (rozhodnutí čís. 11196 Sb n. s.). Stačí proto, když žalobce, dovolávající se obchodní zvyklosti, ji dokáže; brání-li se žalovaná proti použití prokázané obchodní zvyklosti, musí ona namítati a dokázati, že nevěděla o obchodní zvyklosti nebo že znalost obchodní zvyklosti se u ní předpokládati nedala, a že neměla tudíž vůli jí se podřídili, pokud by šlo o výklad vůle stran (srovnej rozhodnutí čís. 13928 Sb. n. s.). Ale žalovaná takovou námitku vůbec nevznesla, neboť se omezila na to, že prostě popřela přednes žalobkyně, že jest obchodní zvyklostí nahraditi dobové slevy při zrušení pojišťovací smlouvy před uplynutím smluvní doby. Tím popřela žalovaná pouze jsoucnost tvrzené obchodní zvyklostí, ale nenamítala, že i tehdy, kdyby tu byla taková obchodní zvyklost, nedala by se znalost její u žalované předpokládati. Dovolatelka jest na omylu, tvrdí-li, že obchodní zvyklosti lze použíti pro výklad vůle stran jen tehdy, když smluvní ustanovení jsou nejasná, nikoliv i tehdy, když smluvní strany určitý právní poměr ve smlouvě vůbec neupravily. Neboť nejasná smluvní ustanovení jest vykládati podle § 915 obč. zák., pokud ovšem neodporují § 869 obč. zák., a jsou proto pramenem pro výklad vůle stran především smluvní ustanovení, což sice může, ale nemusí vésti k závěru, že se strany podřídily i obchodní zvyklosti pro výklad své vůle. Nebylo-li však o určitém právním poměru stranami nic ujednáno, pak není tu žádné smluvní ustanovení, z něhož by bylo lze vyložití vůli stran, a nezbývá než uchýliti se k obchodní zvyklosti, když se žalobce na ní odvolal a ji dokázal, a když žalovaná nevyvrátila předpoklady pro její použití. — A čl. 279 obch. zákona nevylučuje použití obchodní zvyklosti při smlouvách, jež jsou vázány na smluvenou písemnou formu, jako tomu jest podle čl. 9 všeobecných pojišťovacích podmínek. Tvrzenou obchodní zvyklost žalobkyně dokázala. Připouští-li zákon (čl. 279 obch. zák.), aby se přihlíželo k obchodním zvyklostem při výkladu; vůle stran, nelze tu mluviti o jednostrannémi diktátu žalobkyně ani o jednání, jež by se příčilo zásadám poctivého obchodu a dobrým mravům, jak se dovolatelka marně snaží dovoditi.