NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 9585.

Ustanovení § 216, druhý odstavec, ex. ř. o tom, jaké pořadí přísluší úrokům při úhradě jistiny, nebylo změněno předpisy vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., čl. 46 úmluvy z roku 1926 čís. 60 sb. z. a n., § 2 vládního nařízení ze dne 24. listopadu 1926, čís. 181 sb. z. a n., § 1 (2), § 2 a § 7 (2) zákona ze dne 26. března 1925, čís. 46 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1930, R II 20/30.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost přikázal soud prvé stolice v knihovním pořadí Československému súčtovacímu ústavu v Praze jistinu a úroky za poslední tři léta před příklepem. Úroky účtované za dobu od 1. března 1919 do 4. června 1926 nepřikázal, ježto by jim příslušelo teprve další pořadí podle § 217 čís. 2 ex. ř., ve kterém se však na ně nedostalo. Rekursní soud přikázal Československému súčtovacímu ústavu úroky již od 1. března 1919. Důvody: Nelze upříti oprávněnost stížnosti. Lex posterior derogat priori: V poválečné době musely býti vydány leges speciales k uspořádání poměrů povstalých válkou, takže těmito zvláštními zákony změněno a zrušeno bylo mnoho zákonných ustanovení v občanském zákoně a civilním a exekučním řádě obsažených. Za účelem úpravy pohledávek a povinností mezi čsl. občany a příslušníky bývalého Rakouska mimo obvod Čsl. republiky bydlícími, byl zřízen ve smyslů vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922 čís. 265 sb. z. a n. zúčtovací ústav; podle čl. 46 úmluvy z roku 1926 č. 60 sb. z. a n. bylo zakázáno podávati žaloby o zaplacení starších před 15. září 1922 zadrželých úroků, úroky po 15. září 1922 vymáhati a platiti jistinu a úroky. Podle § 2. vládního nařízení ze dne 24. září 1926 čís. 181 sb. z. a n. vstoupil čsl. zúčtovací ústav na místě čsl. i rakouských věřitelů, takže jen tento ústav jest oprávněn platy vymáhati a stvrzovati. Posléze byl vydán zákon ze dne 26. března 1926 č. 46 sb. z. a n. o úpravě promlčecích lhůt pro po- hledávky a závazky v poměru k cizině: § 1 odst. I. tohoto zákona zní: »Promlčecí lhůta pro pohledávky a závazky vzniklé do 26. února 1919 ve starých korunách mezi věřiteli neb dlužníky čsl., kteří dne 26. února 1919 měli řádné bydliště na území čsl., a dlužníky neb věřiteli, kteří dne 26. února měli řádné bydliště na území bývalého mocnářství rak.-uherského, ale mimo obvod Čsl. republiky staví se ode dne 28. října 1918, nebo, staly-li se splatnými po tomto dni, ode dne splatnosti až do dne, který bude ustanoven vládním nařízením, a promlčí se nejdříve po uplynutí dvou let po tomto dni.« § 2 tohoto zákona zní: »Po dobu, po kterou se promlčení staví, nelze ve sporech o pohledávky ve starých korunách namítati, že pohledávka po 28. říjnu 1918 až do dne, kdy tento zákon nabude účinnosti zanikla promlčením. Podle § 7 (2) nezapočítává se doba, po kterou pohledávky nelze soudně neb exekucí vymáhati, do lhůt promlčecích ani do lhůt ustanovených pro podání žaloby neb do jiných lhůt, jejichž zmeškání má po zákonu v zápětí právní újmu. Podle tohoto specielního zákona bylo tedy zrušeno pro pohledávky rakouských hypotekárních věřitelů váznoucí na usedlostech v Čsl. republice ustanovení § 216 druhý odstavec ex. ř., podle něhož z rozvrhovací podstaty dojíti mohou uspokojení úroky zadrželé jen za tři roky přede dnem udělení příklepu, a že starším úrokům nepřísluší knihovní pořadí podle § 216 ex. ř. Podle názoru rekursního soudu vyplývá z citovaných zákonů a nařízení, že ustanovení § 216 ex. ř. derogováno bylo ve skutečnosti citovanými zákonnými nařízeními, ačkoliv ovšem žádným zákonem pozdějším výslovně tato derogace nebyla vyslovena. Vzhledem k tomu, že ještě nebylo vydáno vládní nařízení v § 1. zákona čís. 46/25 předepsané za účelem ustanovení ukončení promlčecí lhůty rakouských pohledávek váznoucích na nemovitostech ležících v tuzemsku, může tato mezera, že výslovně derogováno nebylo ustanovení § 216, druhý odstavec, ex. ř., vysvětlena býti jen tím způsobem, že zákonodárce mínil mlčky derogovati § 216 druhý odstavec, ex. ř. Bylo tedy stěžovateli přisouditi žádané úroky.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nejvyšší soud jest názoru, že ustanovení § 216 druhý odstavec ex. ř. nebylo změněno pozdějšími zákonnými předpisy uvedenými v napadeném usnesení. Jde jen o rozvrh nejvyššího podání, o to, jaké pořadí přísluší z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti úrokům při úhradě jistiny, nikoli o to, zda úroky starší než tříleté zanikly promlčením či zda jsou po právu, jedině co do pořadí při úhradě z nejvyššího podáni jest uvažovati o úrocích, t. j. jak dalece jim přísluší totéž pořadí jako jistině. Uvedenými předpisy zákonnými bylo stanoveno jen tolik, že dluh co do úroků nepromíjí promlčením, tím však nebylo vysloveno, že pořadí přiznané v § 216 druhý odstavec ex. ř. tříletým úrokům přísluší také starším úrokům z pohledávek vytčených v zákonech čís. 45 a 46 r. 1925, neboť tu není hleděti k právu povinného, nýbrž k právům pozdějších hypotekárních věřitelů na úhradu jejich pohledávek, jež bez výslovného zákonného předpisu nemohou býti dotčena ve svém rozsahu tím, že by pořadí přiznané v § 216 jen tříletým úrokům bylo rozšířeno i na úroky starší. Na tom nemění nic, že nebylo možné vymáhati pohledávky ty žalobou neb exekucí a že promlčení bylo staveno, ježto to vše týče se existence pohledávky, ne však přednostního pořadí přiznaného jen v určité míře.

Citace:

č. 8998. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 757-758.