NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2962.

Urážkou na cti může býti jen útok, který snižuje neb aspoň ohrožuje způsobem v trestním zákoně vytčeným v očích spoluobčanů onu vážnost a úctu postiženého, na kterou má nárok podle své osobnosti. Označení jednání, jež podle všeobecně platných společenských názorů není správným, za jednání nekorektní, není útokem na čest osoby, která takové nesprávné jednání předsevzala.
Podle všeobecně platných společenských názorů nemají korektní lidé ve zvyku, by čestné prohlášení, které jim bylo dáno soudním smírem od osoby, která je urazila, otiskovali bez vědomí druhé strany v jiných listech, než bylo smírem určeno (s vlastním dodatkem zahroceným proti druhé straně).
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1927, Zm I 551/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateoní stížnost soukromých obžalobců do rozsudku krajského jaká kmetského soudu v Jičíně ze dne 21. června 1927, pokud jím byl obža¬ lovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle § 491 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto důvodů:
Nesprávné právní posouzení věcí podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. spatřuje stížnost soukromých obžalobců v tom, že nalézací soud uznal, že projev obžalovaného »Není fair .... druhé smluvní strany« jest přípustnou kritikou, která nepřekročila meze hutnosti a byla přípustnou obranou jeho cti proti dodatku v »0. L.« připojenému. Stížnost namítá především, že obžalovaný měl právo vystoupiti proti soukromým obžalobcům jinou cestou a jiným prostředkem, než jakého použil, avšak nepraví, jakou jinou cestou nebo jakým jiným prostředkem měl obžalovaný vystoupiti, a nelze uznati,. proč by právě obžalovaný nesměl použíti na svou obranu téhož prostředku, kterého použili soukromí obžalobci proti němu, když připojili k jeho prohlášení dodatek. Ostatně jde o to, zdali obžalovaný při prostředku, jehož skutečně použil, zachoval meze zákonem vytčené a nikoliv o to, zdali mohl použiti také jiného prostředku. Uvedenou námitkou se tedy nedoličuje, že nalézací soud mylně neshledal čin soudně trestný ve skutku jím v rozsudku zjištěném. Dále tvrdí stížnost, že nalézací soud vyložil nesprávně ustanovení § 491 tr. zák., neshledav v projevu »Není fair .... druhé smluvní strany« trestného činu, t. j. urážky na cti po stránce objektivní a nezabývav se vědomím obžalovaného, že se jeho článek vztahuje na soukromé obžalobce. Objektivní skutková povaha urážky na čti záleží podle názoru stěžovatelů v tom, že jsou v řečeném projevu soukromí obžalobci viněni z nekorektnosti a z toho, že vydali patisk plný jízlivosti a sesměšňování. K tomu se připomíná především, že v »Zaslánu« obžalovaného není řeči o »patisku plném jízlivosti a sesměšňování«, nýbrž že se slova »plný jízlivosti a sesměšňování« vztahují pouze na »cizí komentář«, totiž na cizí dodatek, připojený k otištěnému prohlášení obžalovaného. Než ani ve věci samé nelze přisvědčiti stížnosti. Jest sice pravda, že výtka nekorektnosti, jízlivosti a sesměšňování může podle okolností býti obviněním z opovržlivých vlastností nebo z opovržlivého smýšlení, avšak v souzeném případě nebylo by správné posuzovati výtky v projevu obžalovaného o sobě. Nalézacím soudem bylo totiž zjištěno, že projev obžalovaného: »Není fair .... druhé smluvní strany« byl odpovědí na prohlášení, uveřejněné v »0. L.« bez vědomí obžalovaného a bez výhrady tohoto uveřejnění v uzavřeném smíru, a zejména na dodatek k němu připojený a proti obžalovanému zahrocený. Dlužno proto posuzovati formu a obsah onoho projevu v souvislosti se zjištěnou skutečností, že se soukromí obžalobci usnesli uveřejniti ono prohlášení obžalovaného i s dodatkem v »O. L.«, což také učinili, a v souvislosti « formou a obsahem řečeného dodatku, jejž obžalovaný nazval ve své odpovědi »cizím komentářem plným jízlivosti a sesměšňování druhé smluvní strany«. Zrušovací soud souhlasí s názorem nalézacího soudu, že v této souvislosti nelze v projevu, o nějž jde, spatřovati útok na čest soukromých obžalobců, tedy útok na právní statek chráněný předpisy XII. hlavy trestního zákona, a že zejména není v něm obsažena skutková povaha urážky na cti podle § 491 tr. zák. Projev obžalovaného obrací se nejprve proti tomu, že jeho prohlášení, kterým byla vyřízena věc soukromého trestního sporu, bylo otištěno v jiném listě, nežli soudním smírem určeném, a že bylo doprovázeno cizím komentářem. O tomto jednání praví projev obžalovaného, že není fair a není zvykem lidí korektních. Názor vyjádřený touto částí projevu jest — jak správně uvedl nalézací soud — kritikou jednání toho, kdo dál prohlášení s dodatkem uveřejniti, a tato kritika nevybočuje z mezí stanovených zákonem, t. j. v souzeném případě předpisy XII. hlavy trestního zákona. Urážkou na cit může býti jen útok, který snižuje neb aspoň ohrožuje způsobem v trestním zákoně vytčeným v očích spoluobčanů onu vážnost a úctu postiženého, na kterou má nárok podle své osobnosti. Označí-li se však jednání, jež podle všeobecně platných společenských názorů není správné, jako jednání nekorektní, nelze v tom spatřovati útok na čest osoby, která takové nesprávné jednání předsevzala. Nebude zajisté sporu o tom, že podle všeobecně platných společenských názorů nemají korektní lidé ve zvyku, by čestné prohlášení, které jim bylo dáno soudním smírem od osoby, která je urazila, otiskovali bez vědomí druhé strany v jiných listech, než bylo smírem určeno, a to dokonce s vlastním dodatkem zahroceným proti druhé straně. Nalézací soud proto právem uznal, že tato část projevu obžalovaného nevybočila z mezí zákona a že v ní nelze spatřovati skutkovou povahu urážky na cti podle § 491 tr. zák. V další části projevu obžalovaného se praví, že patisk prohlášení byl doprovázen cizím komentářem, plným jízlivosti a sesměšňování druhé smluvní strany. Pokud jde o slovo »patisk«, nespatřoval v něm nalézací soud právem hanění soukromých obžalobců, poněvadž tímto slovem byla vyjádřena — jak lze seznati z rozsudkových důvodů — pouze nesporná skutečnost, že prohlášení obžalovaného bylo otištěno bez jeho vědomí a bez výhrady ve smíru ještě v jiném listě, než smírem určeném. Nemůže tedy býti ani řeči o tom, že obžalovaný měl na mysli »patisk« ve smyslu § 24 zákona o právu původcovském. Zbývá ještě zkoumati, zdali rozsudek nepochybil, neshledav urážky na cti ani v tom, že se obžalovaný vyjádřil ve svém projevu, že komentář (t. j. dodatek k prohlášení v »O. L.«) jest plný jízlivosti a sesměšňování druhé smluvní strany. V tomto dodatku, jehož doslov byl rozsudkem zjištěn, jsou obsažena slova »neslavně končí« — »kde kdo, i ten, jenž se všem kulturním podnikům na hony vyhýbá« — »ve svém zájmu špiniti osoby jemu snad nepohodlné« — »ať si najde jiný sport, tento je asi velmi drahý«. — Nelze popříti, že tato slova vyjadřují výsměch tomu, kdo vydal prohlášení, spojený s výrazem škodolibé radosti, že odpůrce dopadl špatně. Nalézací soud tudíž nepochybil při použití zákona, když ani v této části projevu obžalovaného, která se obrací proti řečenému dodatku, neshledal skutkové povahy urážky na cti, nýbrž uznal ji za přípustnou obranu cti se strany obžalovaného. Není-li tu pak objek¬ tivní skutkové podstaty přečinu podle § 491 tr. zák., nebylo ovšem třeba, by se soud prvé stolice v tom směru zabýval i stránkou subjektivní, t. j. vědomím obžalovaného, že se dotýká cti soukromých obžalobců způsobem naznačeným v § 491 tr. zák. Bezdůvodnou zmateční stížnost soukromých obžalobců bylo proto zavrhnouti.

Citace:

Čís. 2962. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 827-829.