NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10669.

Knihovní věřitelé nejsou oprávněni k rekursu proti usnesení, jímž byl vysloven souhlas s navrženým vyrovnáními dlužníka s věřiteli, vedoucími proti němu vnucenou správu.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1931, R I 194/31.)
K návrhu dlužníka, vymáhajícího věřitele a vnuceného správce vyslovil za vnucené správy prvý soud souhlas s navrženým vyrovnáním věřitelů s dlužníkem pod podmínkou, že vyrovnání bude provedeno mimosoudně. Rekursy knihovního věřitele soud prvé stolice odmítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, předložil rekursy k rozhodnutí. Důvody: První soudce odmítl napadeným usnesením stížnosti, ježto usnesení těmito stížnostmi napadené ze dne 28. června 1930 jest opatřením podle § 120 čís. 4 ex. ř., proti němuž stížnost podle ustanovení § 132 čís. 3 ex. ř. není přípustná. Stěžovatel dovozuje, že tu nejde o případy podle § 120 čís. 4 ex. ř. a že jsou tudíž stížnosti přípustné. Podle § 109 ex. ř. poslední odstavec, má exekuční soud k návrhu dáti vnucenému správci pokyny co do vedení správy a hospodaření. Vnucený správce se k návrhu povinné strany, by bylo použito nabídky věřitelky V. ohledně stabilisování hospodářského stavu domu O., připojil a ve svém vyjádření uvádí, že, kdyby se schválila záloha V. 500000 Kč a použilo se jí k částečnému zaplacení věřitelů, kteří dodali práci a, materiál do stavby, mohlo by se docíliti ročního výtěžku kolem 1000000 Kč a po zaplacení běžného úroku kolem 600000 Kč, mohly by se ponenáhlu upláceti i starší úroky a též jistina po dohodě se stěžovatelem. Na to vydal první soud usnesení ze dne 28. června 1930, v němž s povolením zálohy 500000 Kč podle § 120 čtvrtý odstavec ex. ř. zásadně souhlasí a vnucenému správci ukládá, by nejdéle do 15. července podal soudu přesnou a zevrubnou zprávu o dohodě všech vymáhajících věřitelů. Jde v prvé řadě o to, zda toto usnesení je usnesením, jež uvádí § 132 čís. 3 ex. ř. Podle obsahu usnesení nejde však o pokyny vnucenému správci co do hospodaření, nýbrž přímo o jakousi sanaci, o mimosoudní vyrovnání, tedy o něco mimořádného, a proto nepatří napadené usnesení k opatřením, proti nimž stížnost není přípustná.
Nejvyšší soud obnovil usneseni prvého soudu.
Důvody:
Dovolací rekurenti vytýkají především, že rekursy proti usnesení exekučního soudu ze dne 28. června 1930 byly podány osobou neoprávněnou a že již z tohoto důvodu měly býti odmítnuty. Výtka tato jest oprávněna. K., jenž rekursy podal, jest knihovním věřitelem na nemovitostech Marie R-ové, proti níž byla k návrhu záložny v K. povolena exekuce vnucenou správou. K. není vymáhajícím věřitelem ani povinnou stranou a, jsa jen knihovním věřitelem, není ani účastníkem exekuce vedené proti Marii R-ové zmíněnou záložnou, jakž plyne z toho, že hypotekární věřitelé se neuvědomují o tom, že vnucená správa byla povolena (§ 99 druhý odstavec ex. ř.), ani o tom, že byla zrušena (§ 130 prvý odstavec ex. ř.), že se nezvou k roku ustanovenému k tomu, by účet byl vyřízen a by bylo jednáno o správcových nárocích na odměnu a na náhradu jeho výdajů (§ 116 druhý odstavec ex. ř.), ani nemají právo nahlédnouti do účtu a podati proti němu nebo proti jednotlivým položkám připomínky (§ 116 druhý odstavec ex. ř.), a že teprve, až dojde k rozdělení výtěžkových přebytků (§ 122 a násl. ex. ř.) jest je předvolati k rozvrhovému roku, by se jednání o rozvrhu súčastnili (§ 123 prvý odstavec ex. ř.). Kromě účastníků nepřísluší však ve věcech exekučních třetím osobám právo k rekursu, leč by zákon, jako na příklad u poddlužníka, stanovil výjimku. Výjimečného ustanovení, jež by přiznávalo hypotekárním věřitelům právo k rekursu v exekuci, o jakou jde, není, a K. nebyl tudíž k rekursu proti usnesení exekučního soudu ze dne 28. června 1930 oprávněn a nemělo mu toto usnesení ani býti doručeno (§ 64 ex. ř.). Nebyl-li však K. k rekursu oprávněn, byly jeho rekursy odmítnuty prvým soudem právem, a nezáleží na tom, že se tak stalo z důvodu, jenž rekurentovi se nezdál býti přiléhavým.

Citace:

Čís. 10669. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 483-485.