NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

ř05
Čís. 2435.

Zákon ze dne 17. července 1919, čís. 421 sb. z. a n. o přeměně obecního statku v kmenové jmění obecní. Povolen-li v knihovním řízení podle §u 5 zákona právoplatně výmaz užívacích (požívacích) práv starousedlíků, nelze k jich žalobě ve sporu o obnovení dřívějšího knihovního stavu zabývati se otázkami, jež došly konečného vyřízení ve věci knihovní. Proti výmazu nelze se jako soukromoprávního nabývacího důvodu dovolávati výkonu práv podle §u 70 obec. zř. po dobu vydržecí.
(Rozh. ze dne 27. března 1923, Rv I 86/23.)
Starousedlíci ve V. domáhali se žalobou v první řadě uznání výhradného práva požívacího k nemovitostem zapsaným ve vložce čís. 1951 pozemkové knihy pro kat. obec V., jež bylo pro ně vloženo v této vložce podle smíru z 20. listopadu 1810. Pohnutkou k žalobě bylo usnesení obecního zastupitelstva ve V., jimž převzala žalovaná obec ve smyslu zákona ze dne 17. července 1919 čís. 421 sb. držení, užívání a správu nemovitostí těch, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 6. dubna 1921, prohlásivší nemovitosti ty za obecní statek. Důsledkem tohoto rozhodnuti zažádala žalovaná obec ve smyslu §u 5 uvedeného zákona o výmaz oněch práv požívacích, a byl výmaz ten v poslední stolici usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 1921 R I 1339 21 povolen, a knihovním soudem v pozemkové knize vykonán, ještě než řízení o žalobě, o niž tu jde, bylo skončeno na soudu první stolice. V uvedeném usnesení prohlásil Nejvyšší soud, že v knihovní věci přistupuje na stanovisko, zaujaté Nejvyšším správním soudem v rozsudku shora uvedeném, s nímž není ani smír z 20. listopadu 1810 v odporu. Žaloba, by bylo uznáno právem, že obec V. jest povinna uznati, že žalobcům přísluší výlučné právo požívací a že jest povinna trpěti, by se pro žalující stranu vložilo výlučné právo požívací, byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem mimo jiné z těchto duvodu: Nelze ovšem souhlasiti s názorem strany žalované, že je pojmově vyloučeno, by nemovitost, jež je obecním statkem, byla zatížena požívacími právy rázu soukromého. Proti názoru tomu svědčí již doslov §u 70 obec. zř., jež obsahuje výhradu, obec. zř., § 70 Rovněž nelze přisvědčiti názoru prvního soudu, že dle §u 2 zák. ze dne 17. července 1919 čís. 421 sb. z. a n. zanikla všechna požívací práva k nemovitosti, jež je obecním statkem, bez rozdílu, zda zakládala se na právu soukromém či byla právem veřejným ve smyslu §u 70 obec. zř. § 5 tohoto zákona ustanovuje, že mají býti vymazána práva užívací nebo požívací, podle ustanovení obecních zřízení na nemovitostech obecního statku zapsaná, a dle §u 8 je podílníky ve smyslu zákona rozuměti osoby, jež jsou podle ustanovení obecních zřízení oprávněny užívati obecního statku. Také z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o úpravě poměrů obecního statku ze dne 13. května 1919 tisk 959 a ze zprávy ústavního výboru o tomto vládním návrhu z 10. července 1919 tisk. 1317, jež mluví o požívacích právech určité třídy občanu »rázu veřejnoprávního«, o poměrech upravených § 70 obec. zř., o výsadách a privilegiích rustikalistů a starousedlíku, užívati obecního statku, vychází nepochybně, že zákon vztahuje se jen na užívací práva povahy veřejné. Přes to nebylo však odvolání vyhověti. Pokud žaloba opírá se o smír z 20. listopadu 1810 s poukazem na privilegia Rožmberská a na rozsudky soudní vydané před rokem 1810, byly veškeré tyto okolnosti uplatňovány, na přetřes a v úvahu vzaty již v řízení správním a Nejvyšší správní soud rozhodl přes to, že nemovitosti, o něž jde, jsou obecním statkem podle §u 70 obec. zř. a dovodil, že důvod požitkových práv oprávněných občanu ve V. dlužno hledati ve veřejnoprávním vztahu oprávněných občanu k obci, totiž v příslušnosti jejich usedlostí k obci. K právnímu stanovisku tomu připojil se i Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 22. listopadu 1921 R I 1339 21-1, poukazuje výslovně k tomu, že se stanoviskem tím nejsou v odporu soudní spisy, zejména obsah smíru z r. 1810 a že v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu obsažen je potřebný skutkový základ pro rozhodnutí otázky, zda návrh obce V. na výmaz požívacích práv je vzhledem na §§ 12 a 70 obec. zř., a na zákon ze 17. července 1919 čís. 421 sb. z. a n. oprávněn a že není proto potřeba v tomto směru dalšího skutkového zjišťování. Při tom uvedl Nejvyšší soud, že je nesprávným tvrzení stěžovatelů (nynějších žalobců), že Nejvyšší správní soud nezjistil, že požívací práva, o něž jde, jsou právy veřejnými. K názoru Nejvyššího správního soudu a také Nejvyššího soudu připojil se, pokud žalobní nárok opřen byl o smír z roku 1810, také procesní soud první stolice. Jelikož pak Nejvyšší správní soud své rozhodnutí a své právní stanovisko obšírně odůvodnil a jelikož dotyčné řízení správní týkalo se týchž stran, jako knihovní záležitost, o níž rozhodoval Nejvyšší soud, a jako tento spor, nebylo třeba, by první soud uváděl v rozsudku znovu právní důvody Nejvyššího správního soudu, pokud se týče Nejvyššího soudu, k nimž se připojil. Z uvedeného vyplývá, že o právní povaze požitkových práv žalobců, pokud opírají se o smír z roku 1810, rozhodl již, byť i ne s právní mocí pro tento spor, i Nejvyšší soud, a to ve smyslu, že nejde tu o práva soukromá. Nejvyšší soud odvolává se výslovně na smír z roku 1810 a vyslovuje, že obsah smíru není v odporu se stanoviskem Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu. Pokud odvolatelé poukazují k tomu, že Nejvyšší správní soud a také Nejvyšší soud připouštějí možnost důkazu, že jde o poměr povahy soukromoprávní, je uvésti, že Nejvyšší správní soud se vyslovil, že důkaz ten mohl by býti proveden jen zjištěním, že obec jako vlastník nemovitostí, nesporně k obecnímu jmění patřících, soukromoprávní úmluvou práva požívací určitým subjektům ve smyslu občanského práva zřídila. Při tom neshledal ovšem, že smír z roku 1810 předpokladu tomu vyhovoval. Ani Nejvyšší správní soud ani Nejvyšší soud, připouštějíce možnost dukazu, že jde tu o soukromoprávní služebnosti, nepředpokládaly zajisté, že soukromoprávní povaha užívacích práv bude dovozována zase ze smíru z roku 1810, o jehož povaze bylo již nejvyššími stolicemi rozhodnuto. Není tedy žaloba, pokud se opírá o smír z roku 1810 odůvodněna. Řešiti otázku, zda nemovitost je obecním statkem či obecním jměním, přísluší úřadům správním. Jíž v řízení správním bylo se dovoláváno privilegií Rožmberských a rozsudků soudních před rokem 1810 vydaných; okolnosti ty byly při rozhodnutí otázky, zda jde o statek či jmění obecní v úvahu vzaty. Nebylo třeba prováděti další důkazy o historickém vývoji oněch užívacích práv, to tím méně, když ze smíru samého nevychází, že věcný obsah jeho byl určen dějinným vývojem oněch práv od obyčejného vývoje odchylným. Také na vydržení jako na soukromoprávní důvod žalobního nároku nemohou se žalobci s výsledkem odvolávati. Vydržení knihovní nemohou uplatňovati již proto, že v době, kdy vydán byl rozsudek prvního soudu, byla jejich užívací práva z knih pozemkových právoplatně vymazána, jelikož bylo Nejvyšším soudem uznáno, že ona knihovně váznoucí práva jsou povahy veřejné a že jde tu o právní poměry upravené § 70 obec. zř. Je-li však prokázáno, že ona užívací práva, jež opírají žalobci i v řízení sporném zase o smír z roku 1810, jsou právy povahy veřejné, nemohou se žalobci odvolávati s úspěchem ani na vydrženi fysické. Pouhým výkonem a užíváním práva nemění se jeho povaha a nemůže proto výkonem práva veřejného po dobu sebe delší založeno býti nebo vydrženo právo to jako soukromé. Výkon soukromých práv po dobu vydržecí je soukromoprávním důvodem nabývacím, vydržení let. Předpisy občanského zákona týkají se jen práv soukromých (§ 1 obč. zák.). Pro názor opačný nelze se důvodně odvolávati na předpis §u 1456 obč. zák. Ustanovení to dostalo se do zákoníka toho, — kam vlastně nepatři — jen tím, že v dřívější době poklá- dána byla práva, v §u 1456 obč. zák. jmenovaná, za soukromá práva panovníkova. Veřejná práva užívací nebo požívací k obecnímu statku zanikla však podle zákona ze 17. července 1919 čís. 421 sb. z. a n. bez ohledu na to, jak dlouho byla vykonávána. Nebylo proto ani v tomto směru potřeba prováděti důkazy žalobci nabídnuté. Také okolnost, že práva ta byla obcí uznána, že byla vložena do knihy pozemkové a že správu nemovitosti vedl zvláštní výbor, neprokazují za vylíčeného stavu, že práva ta byla původu soukromoprávního. Jak se v tomto ohledu poměry namnoze proti právu vyvíjely, vylíčeno je ve zmíněné již důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o úpravě poměrů obecního statku (tisk 959), zejména ve zprávě zemského výboru z roku 1888.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobci domáhají se tímto sporem kromě uznání požívacího práva též výroku, že ve vložce čís. 1951 může býti vloženo pro žalující stranu výlučné právo požívací a poznamenáno na statcích panujících. Směřuje proto žalobní prosba též k obnově původního stavu knihovního opětným vkladem vymazaného práva požívacího, a tím ku zrušení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu obce na výmaz požívacího práva podle § 5 uvedeného zákona. Tento nárok odůvodňují žalobci smírem ze dne 20. listopadu 1810 a vydržením jako důvody práva soukromého, a lze proto o nároku tom rozhodovati pořadem práva. § 5 zákona ustanovil, by práva užívací nebo požívací, v něm blíže určená, byla na návrh obce v pozemkové knize vymazána. O návrhu tom rozhoduje knihovní soud, a činí tak zajisté s konečnou platností, takže poměr, usnesením jeho založený, nelze později změniti rozsudkem, pokud nezměnily se předpoklady, za jakých byl výmaz usnesením povolen. Zákon toho sice nepraví výslovně, avšak lze to dovoditi ze zásad knihovního práva i z §u 6 zákona, dle něhož knihovní soud v nesporném řízení může prohlásiti převody nemovitostí obecního statku do vlastnictví podílníků za bezúčinné,
což učiní s konečnou platností též usnesením. Knihovní soud, rozhoduje o návrhu na výmaz podle § 5, uvažuje, zda jsou tu náležitosti §u 5, jež musí navrhovatel prokázati (rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 866 úř. sb.), totiž, zda jde o práva užívací podle ustanovení obecního zřízení v knize pozemkové zapsaná, a nemovitosti obecního statku. Zjistiv tyto náležitosti rozhoduje o návrhu na výmaz s konečnou platností v pořadu stolic usnesením, a nelze proto účinky tohoto knihovního
usnesení později zvrátiti žalobou z duvodu, že knihovní soud nesprávně posoudil právní a skutkové předpoklady návrhu na výmaz podle §u 5 zákona. Nelze proto žalobou uplatňovati tytéž důvody a okolnosti, podle nichž rozhodoval knihovní soud. Vyhověním návrhu na výmaz rozhoduje knihovní soud i o zániku práv podílníků podle §u 2 zák., a nelze
proto žalovati ani na uznání užívacích práv, jež zanikla výmazem v pozemkové knize. Pokud tudíž opírají žalobci soukromoprávní nárok o smír
z 20. listopadu 1810, jako důvod soukromoprávní, bylo o něm právoplatně rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu R I 1338/21, jež výslovně neuznalo smíru toho jako duvodu, by zamítnut byl návrh na vý- maz požívacího práva, jím založeného. Totéž platí i o knihovním vydržení, jehož se žalobci dovolávají. Tohoto neuznává zákon již tím, že nařizuje výmaz užívacích práv v pozemkové knize zapsaných bez ohledu na to, kdy byla zapsána, tudíž bez ohledu na dobu vydržecí. O tom, zda jde o práva užívací, podle ustanovení obecního zřízeni v pozemkové knize zapsaná, rozhodl podle §u 5 knihovní soud, v tomto případe Nejvyšší soud, na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo s konečnou platností rozhodnuto, že jde skutečně o nemovitosti obecního statku. Konečně dovolávají se žalobci 40letého výkonu práva užívacího na důkaz vydržení jako soukromoprávního důvodu. Avšak tu jest uvážiti, že jde o nemovitosti obecního statku, a že všici žalobci odvozují právo k výkonu práva užívacího ze smíru z 20. listopadu 1810 výslovně jako nástupci privilegovaných občanů ve V. (privilegierte Insassen) ve smíru tom uvedených. Toto užívání obecního majetku privilegovanými občany bylo důvodem pro uznání, že jde o obecní statek a nikoli o obecní jmění, a tento názor převzal i Nejvyšší soud v uvedeném svém rozhodnutí, jímž povolil výmaz užívacího práva bez ohledu na smír z r. 1810. Nešlo tu proto o držení užívacího práva jako práva soukromého, nýbrž o výkon práva, příslušejícího podílníkům na statku obecním, a práva ta zanikla podle §u 2 zák. bez ohledu na to, jak dlouho byla vykonávána. V dalším poukazuje se na správné důvody napadeného rozsudku.

Citace:

Rozhodnutí č. 2435. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 525-529.