NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 592.

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. dubna 1919, č. 223 o ochraně zaměstnanců používajících bezplatného bytu.
Podána-li žaloba o vyklizení bytu, aniž zaměstnavatel byl si dříve opatřil potřebné soudní svolení k výpovědi, nelze ji odmítnouti pro nepřípustnost pořadu práva, nýbrž dlužno ji zamítnouti.
Soudní svolení k výpovědi není ještě exekučním titulem k vyklizení bytu. O ně nutno teprve žalovati.
(Rozh. ze dne 13. července 1920, R I 461/20.)
Manželé A-ovi dali bez předchozího soudního svolení svému kočímu čtrnáctidenní výpověď ze služby. Poněvadž se po uplynutí výpovědní lhůty ze služebního bytu nevystěhoval, žalovali ho o vyklizení bytu, hájíce stanovisko, že zaměstnán byl u nich v jejich zemědělském podniku pracemi zemědělskými a že proto dle § 6 nařízení nepotřebovali soudního svolení k výpovědi. Soud prvé stolice zamítl žalobu, dospěv k právnímu závěru, že žalovaný byl kočárovým kočím a že proto ohledně něho neplatí ustanovení § 6, nýbrž všeobecné ustanovení § 1 nařízení. Odvolací soud sdíleje právní závěr prvé stolice, zrušil rozsudek a celé řízení jako zmatečné a odmítl žalobu, poněvadž žalobci měli si nejprve vymoci soudní svolení k výpovědi, což státi se může pouze v nesporném řízení.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a nakázal mu, by o odvolání znova pojednal a rozhodl.
Důvody:
Neprávem odvolací soud za to má, že věc patří na pořad řízení nesporného, nebo že dokonce snad vůbec nepatří ani na pořad soudní, a řízení sporné co zmatečné zrušuje, a to místo dle § 477 čís. 6 c. ř. s. do konce dle § 42 jur. n., jenž jedná o případě právě opačném, že sporná věc rozhodnuta v řízení nesporném. Svolení k výpovědi dle § 3 nařízení ze dne 24. dubna 1919, čís. 223 sb. zák. a nař. udělovalo se sice v řízení nesporném, avšak tady o to nejde, neboť žalobci takového svolení se nedomáhají, nýbrž opírají se o výpověď danou bez něho. Než i kdyby se opírali o výpověď se svolením soudním, patřila by věc na pořad práva, neboť svolení to není ještě exekučním titulem, nýbrž zaměstnavatel, obdržev je, musí teprve výpověď skutečně dáti, a poněvadž ani tato není exekučním titulem — jinak ve věcech nájemních — musí si ho teprv opatřiti tím, že na základě ní žaluje na vyklizení. Ve sporu pak musí vykázati svolení soudu k výpovědi, na niž se žaloba zakládá, a dále, že výpověď dána pro dobu, jak § 2 nař. cit. předpisuje. Avšak odvolací soud neocenil ani té okolnosti, že žalobci založili žalobní nárok na to, že jde o případ § 6 nařízení a že tedy k výpovědi svolení soudního vůbec potřebí nemají; jak tedy měl prvý soudce, jak odvolací soud žádá, žalobu pro nepřípustnost pořadu práva odmítnouti? Nikoli, nýbrž bylo nutno základ její zkoumati, a když se svolení soudu k výpovědi ani netvrdí, vyhověti jí nebo ji zamítnouti, podle toho, je-li nebo není-li tu případ § 6 cit. nař., t. j. není-li svolení soudního k výpovědi třeba či je-li ho třeba. Správně pochopil věc prvý soudce, když o žalobě podle těch hledisek rozhodl, i náleží podle nich rozhodnouti i soudu odvolacímu.

Citace:

č. 592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 435-436.