NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2257.

Zákon o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863.
Pojmu »dalšího rozšiřování« (§§y 6, 24 zákona) odpovídá i vyložení tiskopisu ve výkladní skříni knihkupectví.
S hlediska prvního případu §u 24 zákona se nevyžaduje úmyslné a vědomé rozšiřování, nýbrž stačí zaviněná nedbalost.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1926, Zm I 819/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 22. října 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 24 zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863.
Důvody:
Po skutkové stránce je zjištěno, že v červnu 1925 vyložena byla ve výkladní skříni knihkupectví obžalovaného kniha s titulem »Landstörz Wenzel Nazdaryk«, která byla pro svůj obsah, zakládající skutkovou podstatu přečinu podle §u 302 tr. zák. státním zastupitelstvím v Praze zabavena; že zabavení to bylo pak nálezem zemského trestního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 1922 potvrzeno a další rozšiřování této knihy zakázáno, což bylo veřejně vyhlášeno v čísle 252 »Úředního listu« ze dne 9. listopadu 1922. Zmateční stížnost obžalovaného, jenž byl za to odsouzen pro přečin podle §u 24 I. zák. o tisku, připouští, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že případ dlužno podřaditi pod zmíněné zákonné ustanovení a uznává, že pro tento delikt nevyžaduje se vědomého rozšiřování zakázaného tiskopisu, jakož i že obžalovaného nemůže ospravedlniti neznalost v úředním listě řádně uveřejněného zákazu, tiskopis rozšiřovati, míní však, že není splněn zákonný znak »dalšího rozšiřování«, který prý předpokládá aktivní činnost pachatelovu, jež nemusí býti činností vědomou, takže stačí i činnost bezděčná a mimovolná, nicméně však činností a nikoli pouhým opomenutím; v daném případě však prý obžalovaný dotčenou knihu ani nekoupil, ani do výkladu nedal, ani neprodal, neměl ani možnosti, ani moci tomu zabrániti, takže nemůže býti odsouzen podle §u 24 zák. o tisku. Stížnost jest bezdůvodná. Pojem »dalšího rozšiřování« je blíže vymezen v §u 6 zák. o tisku a dlužno proto při výkladu §u 24 zákona k ustanovení tomuto míti zření. V §u 6 praví se pak zejména, že za rozšiřování ve smyslu zákona o tisku dlužno považovati též přibití, vyvěšení neb vyložení tiskopisů na veřejných místech, ve čtenářských spolcích, půjčovnách knih a tomu podobné. Odpovídá proto vyložení tiskopisu, určeného k prodeji, ve výkladní skříni knihkupectví plně pojmu »dalšího rozšiřování« jak ve smyslu §u 6, tak i §u 24 zák. o tisku, zvláště když takovou výkladní skříň, v níž jsou vyloženy knihy, dlužno pokládati za veřejné místo, kde tiskový výrobek může býti individuelně neomezeným počtem osob postřehnut. Již tedy pouhé vyložení knihy, určené k prodeji, ve výkladní skříni opodstatňuje pojem »dalšího rozšiřování«. A za toto »vyložení« zodpovídá obžalovaný osobně, ježto provozoval obchod knihami bezprostředně sám a nikoli úředně schváleným a zodpovědným zástupcem, takže měl povinnost, dohlížeti bezprostředně sám na vystavování tiskopisu ve výkladní skříni a jmenovité toho dbáti a zameziti, by do skříní se nedostaly neb tam nebyly ponechány zakázané tiskopisy. Jak podotknuto, uznává stížnost sama, že znak »vědomosti« (o zabavení), kterého se vyžaduje při rozšiřování zabaveného tiskopisu, není náležitostí při rozšiřování tiskopisů zakázaných. Úmyslné a vědomé rozšiřování není proto podmínkou prvního případu §u 24 tisk. zák., naopak stačí podle všeobecných právních zásad, stihá-li pachatele zavinění z nedbalosti. A taková nedbalost padá obžalovanému k tíži, ježto je zjištěno, že o zákazu rozšiřování závadné knihy nevěděl, ačkoli povinnost jeho, zjednati si o tom vědomost, vyplývala již z jeho povolání jakožto osoby provozující živnost knihkupeckou a vystavující knihy na prodej. Z toho, co uvedeno, plyne, že takové aktivní činnosti, jakou stížnost má na mysli, se ke skutkové podstatě nevyžaduje, a nemůže proto obžalovaného za zjištěného stavu věci ospravedlniti ani, že knihu sám nekoupil, ani ji sám osobně do výkladu nedal, ani ji sám neprodal. V důsledku toho netrpí rozsudek ani neúplností podle čís. 5 §u 281 tr. ř., vytýkanou z té příčiny, že v rozsudku není zjištěno, kdo skutečně knihu do výkladu dal, zda byla prodána a kdo ji prodal. Že by obžalovaný neměl naprosto možnosti ani moci vystavení knihy a jejímu prodeji zabrániti, rozsudek nezjišťuje a není proto stížnost oprávněna při uplatňování důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. na tomto předpokladu budovati. Bezdůvodnou zmateční stížnost náleželo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2257. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 76-78.