Č. 11 096.

Učitelstvo: * Praxe aspirantů lékárnictví, konaná ve veřejné lékárně, není »studiem na učilišti« podle § 24 odst. 2 č. 1 zák. č. 104/1926 Sb.
(Nález ze dne 27. února 1934 č. 4162.)
Prejudikatura: Boh. A 5297/26.
Věc: Jindřich M. v M. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstu školství a národní osvěty o činovné.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 25. května 1931 žádal st-l, definitivní řídící učitel obecné školy, aby podle předpisu § 8 odst. 2 zák. č. 104/1926 Sb. ve spojení s §em 12 zák. č. 103/1926 Sb. bylo mu od 1. září 1929 přiznáno činovné podle skupiny míst C, poněvadž jeho dcera studuje farmacii a koná od 1. září 1929 dvouletou zkušební praksi jako aspirantka v lékárně a k tomuto účelu odborného vzděláni musí jí st-l poskytovali byt mimo své bydliště.
Žádost tu zamítla zšr v Brně výnosem z 11. července 1931 v podstatě z toho důvodu, že poskytování výchovného na dceru st-lovu bylo výnosem zšr-y z 28. června 1929 zastaveno koncem června 1929, poněvadž tato dcera st-lova je starší 18 let, nestuduje a není k výdělku neschopná a st-l od té doby neuplatnil nároku na toto výchovné. Nemá-li však st-l nároku na výchovné, nemůže mu býti přiznáno ani činovné podle skupiny »C«, poněvadž nárok na toto vyšší činovné náleží podle § 12 odst. 8 zák. č. 103/1926 Sb. jen za předpokladu, že na dítě, které je úředník nucen vydržovati na bytě za účelem školního nebo jiného odborného vzdělání mimo své bydliště, přísluší úředníkům výchovné.
Odvolání podané st-lem z tohoto rozhodnutí zamítlo min. škol. nař. výnosem z důvodů rozhodnutí zšr-y.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Ustanovení § 12 odst. 8 zák. z 24. června 1926 č. 103 Sb., o které st-l opřel v řízení správním svůj nárok na přiznání činovného podle skupiny míst »C« zní: Úředníku s činovným skupiny míst »D«, který jest nucen dítě, na něž mu přísluší výchovné (§ 144) a jež s ním žije ve společné domácnosti, vydržovati na bytě za účelem školního nebo jiného odborného vzdělání mimo své bydliště, náleží až do ukončení tohoto vzdělání, a to i za prázdniny, činovné podle skupiny míst »C«. Toto ustanovení platí podle předpisu § 8 odst. 2 zák. z 24. června 1926 č. 104 Sb. obdobně i pro učitele obecných a občanských škol.
Převzav důvody rozhodnutí zšr-y zamítl žal. úřad nárok st-lův z toho důvodu, že není tu splněna jedna z podmínek, na které platový zákon v § 12 odst. 8 váže nárok na přiznání vyššího činovného podle skupiny míst »C«, poněvadž st-li na jeho dceru nepřísluší výchovné, neboť pro jeho přiznání není zákonných předpokladů, stanovených v § 24 zák. č. 104/1926 Sb. Stížnost proti tomu dovozuje, že dvouleté praktické zaměstnání je předepsanou součástí studia farmacie. Po tuto dobu trvání tohoto praktického zaměstnání nárok st-lův na výchovné pro jmenovanou dceru nezanikl, nýbrž vyplácení výchovného pouze odpočívá, takže předpoklad pro vyplácení vyššího činovného podle § 12 odst. 8 plat. zák. je splněn. V tom však nemohl nss stížnosti přisvědčiti.
V daném případě je mimo spor, že dcera st-lova je starší 18 roků a že není neschopna k jakémukoli výdělku pro trvalou duševní nebo tělesnou chorobu. St-li by tudíž příslušelo na jmenovanou dceru výchovné jen za splnění předpokladů, stanovených v § 24 odst. 2 č. 1 zák. č. 104/1926 Sb., kteréžto ustanovení je úplně obdobné předpisu § 144 odst. 2 č. 1 zák. č. 103/1926 Sb. V předpisu tom se stanoví, že na děti starší 18 let přísluší výchovné jen, studují-li na veřejném nebo s právem veřejnosti nadaném učilišti, až do dokončeného studia, ale nejdéle do věkové hranice v předpisu tom podrobněji stanovené. Žal. úřad vychází z názoru, že tento předpis nepřichází v daném případě v úvahu, poněvadž dcera st-lova v době, za kterou st-l žádá vyšší činovné, nestudovala; stížnost stojí na stanovisku opačném.
Nss již v nál. Boh. A 5297/1926, vykládaje slova »studium na učilišti«, použitá v předpisu § 6 odst. 1 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., vyslovil, že pod pojmem studia na učilišti nutno všeobecně vyrozumívati možnost používání ústavu, organisovaného podle platných předpisů, jak co do látky učebné, tak i v příčině sil vyučovacích i osob vyučovaných, za účelem osvojení si určitých vědomostí na vyšším teoretickém podkladě. Za takovéto ústavy či učiliště nelze již se zřením k jejich účelu a organisaci považovati lékárny a proto také nelze praksi, kterou v nich konají aspiranti lékárnictví, aby si osvojili určité vědomosti, byť i teoretické, považovati za studium na učilištích, jak je má na mysli zák. č. 394/1922 Sb.
V platovém systému zák. č. 104/1926 Sb. má výchovné týž účel, jehož splnění dříve mělo býti docíleno zavedením drahotních přídavků na děti, totiž ulehčení vyššího finančního zatížení veřejného zaměstnance, způsobeného vydáními na výchovu dětí, zvýšením jeho celkových služebních příjmů; legislativní myšlenka, která došla výrazu v předpisu § 6 odst. 1 zák. č. 394/1922 Sb., objevuje se i v předpisu § 24 odst. 2 č. 1 zák. č. 104/1926 Sb., byť i co do své realisace v konkrétním předpisu zák. s jistými obměnami. Vzhledem k tomu uznal nss, že pojem »studia na učilišti« v obou uvedených předpisech dlužno vykládati v tomtéž smyslu.
Nss neshledal pak závažného důvodu, aby se uchýlil od výkladu pojmu »studium na učilišti«, kterého se nss přidržel ve shora cit. nálezu; nemohl proto nss uznati správným názor stížnosti, že i dvouleté praktické zaměstnání ve veřejných lékárnách, předepsané pro aspiranty lékárnictví, jest studiem na učilišti ve smyslu předpisu § 24 odst. 2 č. 1 zák. č. 104/1926 Sb.
Nss nenalezl však opory v zákoně ani pro právní konstrukci stížnosti, že i za trvání praktického zaměstnání dcery st-lovy nárok st-lův na výchovné trvá a že jen realisace nároku toho vyplácením výchovného odpočívá. Ani stížnost sama tuto svou konstrukci nevyvozuje z určitého předpisu zákona. Není-li pro uvedené stanovisko stížnosti opory v positivní právní úpravě, pak jest míti za to, že nárok na výchovné trvá jen potud, pokud trvají předpoklady, za nichž podle zák. přísluší výchovné, a že nárok sám zaniká, jakmile pominuly podmínky nároku. Positivní oporu pro tento názor spatřuje nss v ustanovení odst. 6 § 24 zák. č. 104/1926 Sb., kde se ukládá oprávněnému, aby včas ohlásil každou okolnost, která má vliv na trvání nároku nebo na výši výchovného, a kde není zmínky o okolnostech, které by odůvodňovaly pouze zastavení dalšího vyplácení výchovného při trvání nároku samého. Z dosavadních vývodů plyne, že st-li na jeho dceru výchovné nepřísluší.
Stížnost však dovozuje dále, že i kdyby bylo pravda, že dcera st-lova nestuduje, nebylo by důvodu k odepření nároku na vyšší činovné, poněvadž podle ustanovení § 12 odst. 8 zák. č. 103/1926 Sb. přísluší vyšší činovné i těm úředníkům (učitelům), kteří jsou nuceni své děti za účelem odborného vzdělání dáti na byt mimo své bydliště. Leč tu st-l přehlíží, že podle jasného znění zák. přísluší nárok ten jen na děti, na něž úředníku (učiteli) přísluší výchovné podle příslušných předpisů o výchovném. Nepřísluší-li tedy úředníku (učiteli) na to které dítě výchovné, nemá nároku na vyšší činovné podle cit. předpisu, i když je nucen dítě vydržovati za účelem odborného vzdělání mimo své bydliště.
Z těchto úvah dospěl nss k závěru, že žal. úřad neporušil protizákonně subjektivní právo st-lovo, nepřiznal-li mu nároku na činovné podle skupiny míst »C«, a zamítl proto stížnost pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 11096. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 522-524.