NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 8728.

Jazyková otázka.
Jazykové nařízení nevybočilo předpisem čl. 4 (3) jaz. zák. z mezí jazykového zákona.
Cizozemská společnost nepožívá práv § 2 jaz. zák. Lhostejno, že její někteří společníci jsou tuzemskými státními příslušníky.
(Rozh. ze dne 21. února 1929, Rv I 810/28-2.)
Usnesením ze dne 29. prosince 1928, Rv I 810/28-1 odmítl Nejvyšší soud odvolání žalující společnosti v S. v Sasku, podané v jazyku německém. Důvody: Dovolání žalující společnosti bylo odmítnuto podle čl. 4 (3) vládního nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n., poněvadž žalobkyně jako společnost cizozemská nepožívá práv § 2 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. (čl. 14 a 16 (3) vlád. nař. ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n.) a její dovolání podané právním zástupcem bylo sepsáno v jiném jazyce než státním. Žalující firma podala do tohoto rozhodnutí u presidia nejvyššího soudu jazykovou stížnost podle čl. 96. jaz. nař., v níž uplatňovala 1. že jazykové nařízení, uznávajíc ve čl. 4 jazykovou závadu za vadu formální, ale rozeznávajíc mezi podáním strany právním zástupcem zastoupené a nezastoupené, jest nezávazným, protože vybočilo z mezí zákonných předpisů civilního řádu soudního, podle kterých má býti formálně vadné podání vždy vráceno к opravě, ať strana jest anebo není právně zastoupena; 2. že jazykový zákon nerozeznává mezi tuzemci a cizozemci; 3. že ze tří společníků žalující firmy jsou dva příslušníky Československé republiky. Stěžovatelka navrhla: a) by usnesení nejvyššího soudu bylo změněno a by bylo nařízeno, by dovolání bylo na soud přijato a o něm po zákonu jednáno, b) po případě by stěžovatelům bylo uloženo, by do přiměřené lhůty podali dovolání v jazyku státním. Presidium nejvyššího soudu odstoupilo nejprve stížnost rozhodovacímu senátu k vyřízení návrhu ad b) stížnosti.
Rozhodovací senát se usnesl, že není důvodu, by na svém odmítacím usnesení něco změnil.
Důvody:
Rozhodovací senát nemá důvodu, by na svém odmítacím usnesení něco změnil, zejména by od něho upustil a stěžovatelce к podání do- volání v jazyku státním určoval lhůtu. K bodu čís. 1. Jazykový zákon ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., který jest součástí ústavní listiny a stanoví podle § 129 úst. list. zásady jazykového práva v republice Československé, pověřil v § 8 státní moc výkonnou zevrubnějším provedením tohoto zákona, zejména také vydáním předpisů potřebných k tomu, by se zabezpečilo úspěšné provádění zákona. Rozeznává-li tedy vládní nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n., provádějíc ústavní zákon jazykový, ve čl. 4 mezi stranami právním zástupcem nezastoupenými a zastoupenými a postupuje-li mírněji proti oněm a přísněji proti těmto, patrně předpokládajíc, že strana práva neznalá není si vědoma účinků jazykové závady, že však jest si jich dobře vědom právní zástupce, který jest straně zodpověděn, nepřekročilo tím zmocnění § 8 jaz. zák. Pokládala-li státní výkonná moc přísný předpis čl. 4 (3) za potřebný k tomu, by se zabezpečilo úspěšné provádění jazykového zákona, byla k tomu podle § 8 jaz. zák. oprávněna. Soudy mají sice podle § 102 úst. list. právo zkoumati platnost nařízení, ale nejvyšší soud neshledal, že by jaz. nař. v uvedeném směru vybočilo z mezí jazykového zákona. K bodu čís. 2. stačí odkázati na odůvodnění odmítacího usnesení ze dne 29. prosince 1928, Rv I 810/28-1. K bodu čís. 3. Žalující stranou jest obchodní společnost, zapsaná v obchodním rejstříku saského úředního soudu v G. pod firmou »Alfred R. et. Co in S.«. Jest tedy žalující strana samostatným právním podmětem, rozdílným od společníků, kteří ji tvoří a to podmětem cizozemským, neboť má své sídlo v Sasku (Německu), kdež je také zapsána v obchodní rejstřík. Menšinová práva jazyková příslušejí nejen osobám fysickým, nýbrž i osobám právnickým a jim podobným samostatným právním podmětům (čl. 16 (1) jaz. nař.), ale příslušejí těmto jen v té míře, v jaké příslušejí osobám fysickým. Jako nepřísluší takové právo cizozemské osobě fysické, tak nepřísluší ani cizozemské osobě právnické a jí na roveň postavenému právnímu podmětu. Jen tuzemským právním podmětům přísluší oprávnění užiti v podání jiného jazyka než státního a teprve, je-li tento předpoklad splněn, uvažuje se podle čl. 16 (3) a podle uvedených tam pomůcek, zda jest právnická osoba příslušníkem menšinového jazyka. V tomto případě tedy nezáleží na tom, zdali ten neb onen společník nebo několik společníků jsou státními občany československé republiky, protože právním podmětem, který jako strana ve sporu vystupuje, jest obchodní společnost a nikoli ti kteří společníci.

Citace:

č. 8728. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 269-271.