Č. 12217.
Lékárny: V řízení o zřízení nové lékárny nejsou majitelé sousedních lékáren oprávnění namítati, že vdova po lékárníkovi, jemuž nová lékárna byla udělena, není oprávněna lékárnu provozovati právem vdovským.
(Nález ze dne 17. prosince 1935 č. 19243/35.)
Věc: Ph. Mg. Kar. Č. a spol. v Praze proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (za zúč. Ludmilu N. provd. T. adv. Dr. Adolf Kocna z Prahy) o koncesi lékárenskou.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zem. úřadu v Praze z 9. června 1932 byla Ph. Mg. Vítězslavu N. udělena koncese ke zřízení a samostatnému provozování nové veřejné lékárny v Praze 12. Aby nebyla ohrožena existenční schopnost sousedních veřejných lékáren a aby byly lékárny účelně rozloženy a co nejlépe vyhovovaly potřebám obyvatelstva, bylo navržené stanoviště nové lékárny obmezeno na ulici R., a to domy čp. . . . po jedné straně a domy čp.... po druhé straně, dále na ulici B., a to dům čp.... po jedné straně a dům čp.... po druhé straně a konečně na rohové domy čp. .. . na M. náměstí. Námitky, které podali st-lé jako majitelé sousedních lékáren proti povolení nové lékárny, zamítl zem. úřad s odůvodněním, že podle výsledků provedeného šetření nebude provozováním udělené koncese ohrožena existenční schopnost jejich lékáren.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lů jako bezdůvodná a poznamenal, že vydává meritorní rozhodnutí přes to, že žadatel zemřel, ježto využití oprávnění k provozování lékárny, jehož nabyl rozhodnutím prvé stolice, přechází na vdovu, event. potomky.
O stížnosti uvážil nss:
Právní zástupce zúčastněné strany, vdovy po lékárníku V. N., namítal při veř. ústním líčení, že st-lé nejsou oprávněni namítati s hlediska ustanovení 2. odst. § 15 zák. č. 5/1907 ř. z., že tu nebyly předpoklady pro provozování lékárny právem vdovským, když uchazeč o koncesi zemřel dříve než nabyl moci práva výměr zem. úřadu, kterým byla jemu udělena lékárenská koncese.
Po této stránce jest právnímu zástupci zúčastněné strany dáti za pravdu. Nss konstantně judikuje, že v řízení o udělení koncese ke zřízení nové lékárny jsou majitelé veřejných lékáren legitimováni uplatňovati toliko takové námitky, jimiž se brání proti ohrožení existenční schopnosti svých vlastních lékáren (srov. Boh. A 1867/23, 2261/23, 2318/23, 3061/24, 7151/27). Důsledkem toho nemohou v řízení o udělení koncese uplatňovati námitky proti osobní způsobilosti uchazeče, resp. proti oprávnění vdovy jeho provozovati na základě 2. odst. § 15 cit. zák. dále lékárnu zemřelého manžela. Nejsou proto ani legitimováni činiti ve stížnosti námitky proti tomu, že žal. úřad potvrdil výměr zem. úřadu o udělení koncese Ph. Mg. Vítězslavu N. přes to, že tento zemřel dříve než výměr 1. stolice nabyl právní moci. Následkem toho nemá nss možnosti přezkoumati zákonitost nař. rozhodnutí s hlediska uvedené námitky. —
St-lé poukazují k tomu, že během řízení o žádosti Ph. Mg. N. se všeobecně zhoršily poměry i u lékárníků v důsledku hospodářské krise a že žal. úřad měl na tuto okolnost z povinnosti úřední vzíti zřetel. K námitce této byli by st-lé legitimováni s hlediska tvrzeného ohrožení existenční schopnosti svých lékáren. I když se připustí, že st-lé tuto námitku s tohoto hlediska uplatňují, nelze dáti stížnosti za pravdu.
V 1. odst. § 49 lék. zák. je uloženo politickému úřadu prvé stolice, aby vyšetřil z povinnosti úřední veškeré poměry, které jsou směrodatné pro rozhodnutí o žádosti za udělení koncese. Je nepochybno, že rozhodující úřad je povinen k těmto poměrům přihlížeti z povinnosti úřední. Žal. úřad rozhodoval však ve sporu stran jako instance odvolací. Pak bylo jeho povinností omeziti se na přezkoumání napadnutého rozhodnutí na základě oněch námitek, jež byly uplatněny v odvolání, a nemohl se dotknouti práv odvolatelů tím, že nepřihlížel z moci úřední ke skutečnostem, které nebyly v odvolání uplatněny.