NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3375.

Nepoužil-li prvý soudce náležitě §u 182 c. ř. s., lze odvolacímu soudu rozsudek prvého soudu dle §u 496 čís. 3 c. ř. s. zrušiti a vrátiti věc prvému soudu k doplnění.
Způsobena-li škoda náhodou (§ 1311 obč. zák.), ručí ten, kdo se vmísil do cizí záležitosti, jen tehdy, stalo-li se tak za podmínek §u 1037 obč. zák., nikoliv však, odpovídá-li jednání jeho předpisu §u 1036 obč. zák.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1924, R 11 494/23.)
Manžel žalobkyně nechal státi koně před hostincem, náležejícím otci žalovaného. Žalovaný odvedl koně na dvůr hostince, kde kůň utrpěl úraz, takže musel býti poražen. Procesní soud prvé stolice
žalobě vyhověl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Aby odvolací soud mohl rozsudek prvého soudu po stránce skutkové a právní řádně prozkoumati, chybí rozsudku prvého soudu zjištění skutkových okolností, které se podle obsahu procesních spisů zdají soudu rozhodnými. Rozsudek prvého soudu opírá se o ustanovení §u 1311 obč. zák. Dle tohoto ustanovení za škodu náhodou někomu způsobenou odpovídá i ten, kdo bez potřeby v cizí záležitosti se míchá, a jest první soud toho názoru, že žalovaný tím, že koně
žalobkyně umístil na dvoře, se bez potřeby v cizí záležitost vmísil a
za poškození koně na dvoře svého otce zodpovídá. Avšak první soud
přehlíží, že žalovaný ve sporu tvrdil, že škodu zavinil manžel žalobkyně sám tím, že koně nechal před hostincem bez dozoru a že místo
pro povozy jest na dvoře hostince. Bylo tedy věci prvního soudu, by
zjistil spolehlivě dotázkami na strany ve smyslu §u 182 c. ř. s., zdali koni žalobkyně před hostincem tím, že byl bez dozoru, na ulici hrozilo nějaké nebezpečí, zda hrozilo majiteli koně trestní udání, že nechal koně státi na veřejném místě bez dozoru, zda by byl kůň při nastávajícím
večeru někým odcizen neb poškozen, neb zda hrozilo mu nebezpečí tím,
že byl jen uvázán za opratě a zůstal státi mezi postraňky a stával se
neklidným, maje hlad, neb zda hrozilo koněm někomu třetímu, okolojdoucímu nějaké »nebezpečí pro neklidnost koně buď kousnutím, splašením a podobně a zda pro odvrácení těchto nebezpečí, protože kůň byl bez dohledu, koně žalovaný odvedl na dvůr hostince, zda koně umístil tak, aby škody neutrpěl, dále jak vypadal dvůr, zda byl dvůr volný bez ohrožení pro koně, zda neměl děravou dlažbu neb jiné vady a zda tedy zachoval žalovaný i tu bedlivost řádného jednatele bez příkazu. Neboť, zjistí-li se, že žalovaný vmísil se do záležitostí manžela žalobkyně, by hrozící mu eventuelní škodu odvrátil, tu tím, že za jeho
zásah zákon dává takovému jednateli bez příkazu dokonce i právo žádati náhradu užitečně vykonaného nákladu i když očekávaný účinek nenastane (§ 1036 obč. zák.), nemůže na druhé straně činit ho zodpovědným za škodu, kterou věc náhodou utrpí (§ 1311 »bez potřeby«).
Nehrozilo-li však koni neb koněm někomu třetímu neb držiteli koně
nedostatkem dozoru nebezpečí, jednal-li žalovaný jen v čirém prospěchu
manžela žalobkyně, ten prospěch by tu musel býti zjevný a viditelný
— pak, i kdyby byl žalovaný koně umístil na dvoře a tam mu také žádné
nebezpečí nehrozilo, utrpěl-li tam kůň úhonu náhodou, ručí za ni žalovaný. Jeho povinností bylo, chtěl-li žalovaný žalobkyni umístěním koně
prospěti, aby to jejímu manželi napřed oznámil (§ 1037 obč. zák.),
jinak byl dle §u 1035 obč. zák. za veškeré následky zodpověděn. Protože tyto závažné okolnosti prvním soudem nebyly na přetřes vzaty,
bylo řízení dle §u 496 odstavec třetí c. ř. s. zrušiti a věc k novému projednání a rozhodnutí prvému soudu vrátiti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Dle §u 182 c. ř. s. má soudce vhodnými dotázkami neb i jiným
způsobem k tomu působiti, by byly předneseny rozhodné skutkové okolnosti, by doplněny byly neúplné přednesy o okolnostech, jež mají sloužiti k odůvodnění nároku nebo k obraně proti němu, aby uvedeny byly
důkazy o těchto skutečnostech, aby doplněny byly důkazy nabídnuté,
a vůbec aby dána byla veškerá vysvětlení, jichž je potřebí ku pravdivému zjištění skutkové podstaty práv a nároků stranami tvrzených. Zanedbání této povinnosti, soudci uložené, může míti v zápětí, že rozsudek bude vynesen na základě neúplného, nebo znatelně nesprávně
vylíčeného děje, jenž rozsudku za základ sloužil a může vésti i k zamítnutí věcných návrhů stran pro nedostačující jich odůvodnění, ač
by straně bylo bývalo možno, nároky úplně opodstatniti, kdyby soudce
byl účelně dle §u 182 c. ř. s. průběh řízení vedl. Poklesek soudcův v tom
směru lze napraviti v řízení odvolacím použitím §u 496 c. ř. s. tím, že
soud odvolací vrátí věc prvnímu soudci k doplnění v těch bodech, které
dle jeho náhledu nebyly náležitě vysvětleny a probrány. Pro rozřešení
tohoto sporu jest rozhodno, zda žalovaný bez nutnosti se vmísil do
obstarání cizí záležitosti a zda poškozující událost bez tohoto obstarání
cizí záležitosti, bez převedení koně ze silnice do dvora, by byla koně
toho nestihla (§ 1311 obč. zák.). V §§ 1036 a 1037 obč. zák. se rozeznává, zda obstarání cizí záležitosti jednatelem bez příkazu, jakým se
býti jeví v tomto případě žalovaný, se stalo z nutnosti, k odvrácení hrozící škody (§ 1036 obč. zák.), či pouze za tím účelem, aby jednatel
zjednal majiteli věci opuštěné prospěch (§ 1037 obč. zák.). Toto rozeznávání má i pro tento případ, jak správně soud odvolací uvedl, rozhodný význam, neboť jenom v případě druhém (§ 1037) bude lze mluviti o tom, že žalovaný obstaral cizí záležitost bez nutnosti, bez potřeby (odvrátiti hrozící škodu). Rozsudek prvého soudce tohoto rozdílu
si však nepovšiml, a proto opomenul příslušnými dotázkami na strany
přiměti je, by sporný děj v tomto směru objasnily, vysvětlily a důkazy
nabídly o okolnostech, které bude v tom směru potřebí tvrditi. Právem proto použil soud odvolací ustanovení §u 496 c. ř. s. a nařídil prvému
soudci, by v těchto směrech doplnil řízení. Vyhovuje tudíž napadené
usnesení odvolacího soudu věci i zákonu.

Citace:

č. 567. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 383-383.