Č. 2542.

Dovozní poplatky: Zák. č. 418/1920 a nař. č. 442/1920
neposkytují straně nárok na vrácení dovozního poplatku, nedojde-li k dovozu (neb vývozu).
(Nález ze dne 25. června 1923 č. 12.014/22.)
Věc: Česká společnost naftových výrobků, společnost s r. o. v Praze proti ministerstvu obchodu o dovozní poplatek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si společnosti uděleno bylo povolení k dovozu 10 cisteren petroleje v ceně 700.000 Kč s platností do 27. června 1921.
Za toto povolení zaplatila poplatek 3500 K. Podáním z 11. dubna 1922 žádala společnost za vrácení tohoto poplatku, ježto povolení k dovozu nepoužila.
Tuto žádost zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím, poněvadž podána byla až po uplynutí tříměsíční preklusivní lhůty.
Stížnost k tomuto soudu podaná namítá v podstatě, že dovozní poplatek musí býti vrácen vždycky, když strana povolení nepoužila a že výnos úřadu pro zahraniční obchod, jímž žádost za vrácení poplatku omezena byla na 3 měsíční preklusivní lhůtu, jest nezákonný.
Nss neshledal stížnost důvodnou. Zák. z 24. června 1920 č. 418 Sb. a nařízení z 13. července 1920 č. 442 Sb. k jeho provedení vydané, jimiž jest vybírání poplatků za udělení povolení vývozních a dovozních upraveno, neobsahuje nijakého ustanovení, z něhož by strany mohly vyvozovati nárok, aby jim zaplacený poplatek byl vrácen, když k dovozu nebo vývozu nedojde. Uvedené normy jen stanoví, že příslušný úřad jest oprávněn vybírati za povolení, která udílí, poplatky, a jak se výše těchto poplatků určuje.
Poplatky ty vybírají se tedy za udělení povolení, nikoli z vývozu nebo dovozu a nevyplývá tudíž ani z jejich povahy, že by měly býti vráceny, když s dovozu nebo vývozu sejde.
Mohla by tudíž st-lka oporu pro svůj nárok na vrácení poplatku nalézti jedině ve výnose Úřadu pro zahraniční obchod z 13. července 1920 č. 87.377, jímž tento úřad prohlásil ochotu za určitých podmínek poplatky vraceti, jehož platnost však stížnost popírá. Tohoto výnosu nemohla by se však -sť-Ika v daném případě dovolávati již proto, poněvadž promeškala, jak ze spisů vysvítá, tříměsíční lhůtu preklusivní pro podání příslušné žádosti tam stanovenou.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 2542. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 359-360.