Č. 10035.

Vojenské věci. — Řízení před nss-em: Je výrok mno, zamítající žádost strany za náhradu škody, vzniklé vykácením lesa pro účely střeleckého cvičiště, rozhodnutím podle § 2 zák. o ss či pouhým prohlášením strany?
(Nález ze dne 27. září 1932 č. 14729.)
Věc: Mikuláš P. v M. proti ministerstvu národní obrany o náhradu škody, způsobené vykácením lesa k účelům vojenského střeliště.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Podáním z 24. ledna 1927 obrátila se správa st-lova velkostatku v M. na mno a uvedla: Dne 1. února 1924 požádala vojenská správa správu velkostatku, aby vykácela určitou plochu v revíru M. za účelem zřízení cílových prostor pro střelecké cvičiště. Správa velkostatku započala s kácením v předpokladu, že žádost o povolení této mimořádné těžby bude min. zeměd. příznivě vyřízena. Min. zeměd. udělilo povolení v době, kdy již větší část plochy byla vykácena, předepsalo však zcela jiné podmínky, než správa velkostatku žádala. Tím, že správa velkostatku vykácela porosty, jež ještě nebyly ke kácení schopné, že dále při pilnosti, jaké věc vyžadovala, nemohlo býti za dřevo docíleno normálních cen, konečně pak tím, že podle příkazu min. zeměd. byla správa velkostatku nucena zanechati na vykácené ploše pařezy, vzešla správě velkostatku škoda v částce 1776368 Kč Správa velkostatku uplatnila nárok na náhradu této škody již dne 19. září 1924 u velitelství pokusné střelnice v P., poněvadž však náhrada dosud zaplacena nebyla, účtuje správa velkostatku ještě 8%ní úrok z prodlení v částce 328603 Kč. Správa velkostatku dovolala se § 55 ubytovacího zákona z r. 1879 resp. § 13 zák. čl. XXXIX:1895, podle něhož má býti škoda i s ušlým ziskem na místě zjištěna a uhražena vojenskou správou, případně na základě jednání smíšené komise, a vznesla žádost, aby záležitost byla řešena podle uvedeného zákona.
Nař. výnosem vyslovilo mno, že zamítá žádost správy st-lova velkostatku v M. o náhradu škody 1776368 Kč s 8% úroky z prodlení, vzniklé předčasným vykácením lesa na cílových prostorách dělostřelecké střelnice, poněvadž pro náhradu řečené škody není v ustanovení § 55 ubytovacího zákona z 11. června 1879 ř. z. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z. resp. na Slov. platného § 13 zák. čl. XXXIX:1895, jichž se správa velkostatku dovolává, právního podkladu. Podotknuto, že se mno nezabývalo žádostí stejného obsahu, kterou zaslal lesní úřad st-lova velkostatku dne 20. září 1924 velitelství pokusného střeliště v P., neboť se stala zbytečnou tím, že správa st-lova velkostatku v M. předložila žádost o náhradu škod z 24. ledna 1927.
Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto výnosu uvážil nss:
V podání, jež bylo vyřízeno nař. výnosem, vznesla správa st-lova velkostatku k mno žádost o náhradu škody, vzniklé tím, že velkostatek k žádosti vojenské správy vykácel určitou plochu, které vojenská správa zamýšlela používati jako cílového prostoru dělostřelecké střelnice; toto svoje žádání opřela správa velkostatku o ustanovení § 13 zák. čl. XXXIX:1895, spatřujíc v něm základ pro právní nárok na náhradu tvrzené škody.
Předpis § 13 zák. čl. XXXIX:1895 stanoví ve 4. odst., jejž jedině měla správa st-lova velkostatku podle obsahu žádosti na mysli, že střeleckým cvičením způsobená škoda, jakož i ušlý zisk nahradí se vojenskou správou, a že tato náhrada má se státi vojenskými orgány pokud možno na místě samém. Dále jest stanoveno v 5. odst., že nedojde-li k odškodnění tímto způsobem, má býti škoda vyšetřena smíšenou komisí za vedení adm. úřadu, a jest pak ještě uvedeno v odst. 7, že nedojde-li k dobrovolné dohodě ani u smíšené komise, rozhodnou o věci adm. vrchnosti; v závorce citován § 20 zák. čl. XXXVI/1879. V tomto posléze uvedeném ustanovení pak se praví, že vedení a provádění ubytovacích záležitostí, jakož i rozhodování o závadách a stížnostech přísluší politickým správním úřadům za součinnosti obcí, v poslední instanci mno.
Nehledíc k modifikaci, jež přivoděna byla zákonem č. 218/20 v tom smyslu, že politicko-adm. věci ubytování vojska přísluší mno vyřizovati jen v dohodě s min. vnitra, jde z uvedených ustanovení § 13 zák čl. XXXIX:1895 a § 20 zák. čl. XXXVI:1879, že mno mohlo v řízení o nárocích na náhradu škody podle cit. § 13 vystupovati jako úřad o nároku autoritativně rozhodující jen jako instance odvolací, kdežto k autoritativnímu rozhodování o nároku tom jako politickosprávní úřad v první a jediné instanci nebylo příslušno.
Obrátila-li se proto správa st-lova velkostatku na mno se žádostí, aby st-li byla nahražena škoda, která mu podle tvrzení vznikla tím, že k žádosti vojenské správy dal st-l vykáceti les, jehož vojenská správa zamýšlela používati jako cílového prostoru, dovolávajíc se při tom jako právního základu tvrzeného nároku ustanovení § 13 zák. čl. XXXIX:1895, podle něhož určité škody má nahraditi vojenská správa, a vyřídilo-li mno tuto žádost zamítavě, poukazujíc k tomu, že nejde tu o případ škody podle cit. § 13, nelze ve vyřízení tom spatřovati rozhodnutí adm. úřadu, jímž by o tvrzeném nároku bylo decidováno s účinkem, že by výrok ten jako judicium úřadu mohl vejiti proti st-li v právní moc, nýbrž jen prohlášení nejvyššího orgánu vojenské správy jako strany, od níž správa st-lova velkostatku náhradu požadovala. Tak také svůj nař. výnos pojímá v odvodním spise žal. úřad.
Poněvadž pak nss jest podle § 2 svého zák. příslušný rozhodovati pouze o stížnostech do rozhodnutí nebo opatření úřadů správních charakteru nahoře vytčeného, výrok žal. min. však takovým rozhodnutím není, nemohl býti výnos ten na základě stížnosti podroben přezkoumání nss-u, nýbrž bylo nutno stížnost jako nepřípustnou odmítnouti.

Citace:

č. 10035. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 315-317.