Č. 748.

Zabírání bytů: * Nájemník bytu není legitimován ke stížnosti na nejvyšší správní soud proti záboru bytu dle § 8 č. 6 zák. byt., nebyla-li nájemní smlouva předložena ke schválení dle § 2 cit. zák.
(Nález ze dne 7. března 1921 č. 12714 20.)
Věc: Malvína K. v Roudnici n. L. proti okresní správě politické v Roudnici n. L. o zabrání krámu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 2. září 1920 č. 218 zabral bytový úřad města Roudnice v domě patřícím Dru. Václavu M. krám s přiléhající místností pro Ferdinanda N. Stěžovatelka, předloživši potvrzení majitele domu, že místnosti ty pronajal jí již v dubnu 1920 od termínu listopadového 1920, podala proti zabrání tomu odpor, který byl naříkaným rozhodnutím žalovaného úřadu ze dne 25. září 1920 zamítnut, ježto pronájem nebyl bytovým úřadem schválen po rozumu § 2 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
O stížnosti domáhající se zrušení rozhodnutí toho pro vadnost a nezákonnost uvážil nejvyšší správní soud takto:
Z předpisu § 2 ve spojení s ustanovením č. 6 § 8 zák. o zabírání bytů je patrno, že volná dosud disposice stran uzavírati smlouvy nájemní stran bytů a jiných místností doznala zákonem tím omezení v tom směru, že smlouvy takové jsou na dále podrobeny kontrole úřadu k zabírání bytů oprávněného v ten způsob, že možnost realisovati je, tudíž jejich účinnost vůči úřadu tomu podmíněna jest jeho výslovným nebo mlčky daným schválením a to pod trestní sankcí, že nebylo-li předpisu tohoto šetřeno, nebo došlo-li ke schválení tomu způsobem, se strany kontrahentů nenáležitým, totiž na základě nepravých udání, náleží úřadu volná disposice s bytem tím bez ohledu na to, byly-li by tu jinak podmínky zákonem pro zábor stanovené, čili jinými slovy: smlouva nájemní stává se vůči úřadu účinnou, t. j. osoba chtějící si založiti smluvní právní nárok na nájemné užívání bytu, stává se vůči úřadu stranou, totiž nájemníkem bytu toho, teprve tehdy, bylo-li šetřeno náležitě předpisu § 2 a dostalo-li se nájemní smlouvě schválení úřadem ať výslovně, ať mlčky. Teprve tímto aktem vzchází jí onen právní nárok, pak teprve stává se nájemníkem, osobou zúčastněnou a stranou v poměru k úřadu pověřenému záborem bytů (§ 11 cit. zákona). Žalovaný úřad vycházel z předpokladu, v jeho výroku výslovně uvedeného, že nájemní smlouva, o kterou stěžovatelka se opírá, nebyla po rozumu § 2 schválena. Stčžovatelka správnost předpokladu toho nepopírá, vycházejíc, jak z její stížnosti bylo by lze souditi, pouze ze stanoviska, že ustanovení toho nelze vůbec užíti proto, že v obci Roudnici není stanovených lhůt po rozumu § 6. Avšak neprávem, neboť přehlíží, že lhůty § 6, pokud jde o § 2, vztahují se pouze na 2. větu odst. 1, že však netýkají se povinnosti ohlašovati nájemní smlouvy za účelem jejich schválení. Nebyla-li však ona nájemní smlouva schválena a nenabyla-li tedy účinnosti po rozumu zákona o zabírání bytů, nevzešlo z ní stěžovatelce k bytu tomu žádné právo, jehož šetřiti by úřadu náleželo; mezi stěžovatelkou a úřadem není právního poměru, jehož mocí by mohla úřadu tomu v disposici s oním bytem brániti; akty úřadu toho nezasahují nikterak do právní sféry právním řádem jí přiznané a ona nemá práva, pro něž by se mohla dovolávati právní ochrany. V poměru k bytu tomu jest po rozumu ustanovení bytového zákona osobou cizí, nenáleží k zúčastněným (§ 11 cit. zákona) a brojí-li proti záboru, jímž v její právo vsazeno nebylo a ani býti nemohlo, jest stížnost její bezdůvodnou.

Citace:

č. 748. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 302-303.