NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Č. 12551.

Církevní věci. — Školství: Farář, který ve smyslu § 57 zák. čl. XXXVIII:1868 obstarává vyučování náboženství na obecní škole ludové, není učitelem ve smyslu zákona č. 104/1926 Sb.
(Nález z 8. října 1936 č. 15078/36.)
Věc: Obec Dlhá nad Cirochou proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 30. srpna 1933 o odměně za vyučování náboženství.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 10 srpna 1933 zamítl okr. úřad ve Snině žádost Štěpána F., římskokatolického faráře v Dlhé n. Cir., kterou se domáhal, poukazuje na pokyn min. škol. a nár. osvěty ve Věstníku, ročník V., str. 190, a čl. IV zákona č. 251/1922 Sb., aby mu školská stolice obecní ludové školy v Dlhém n. Cir. zapravila odměnu za vyučování náboženství za prvý půlrok 1932/33, a školskou stolici od placení osvobodil v podstatě v úvaze, že o vyučování náboženství na obecních ludových školách jsou povinni starati se ve smyslu i dnes platného § 114 nař. min. vyučování z 21. října 1902 č. 44246 příslušníci té které konfese podle § 57 zák. čl. XXXVIII:1868. Doloženo, že čl. IV zákona č. 251/1922 Sb. se na st-le podle čl. XIV téhož zákona vůbec nevztahuje. Nař. rozhodnutím zrušen byl k odvolání jmenovaného římskokatolického faráře uvedený výměr okr. úřadu pro nezákonnost a zároveň nařízeno politické obci Dlhé n. Cir., aby jmenovanému faráři vyplatila požadovaný honorář za vyučování náboženství ve smyslu čl. IV zákona, č. 251/1922 Sb.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím uznána byla stěžující si obec povinnou vyplatiti místnímu římskokatolickému faráři jím ve smyslu čl. IV zákona č. 251/1922 Sb. požadovaný honorář za vyučování náboženství na obecní ludové škole za I. pololetí 1932/33. Při tom vycházel žal. úřad z názoru, že sice čl. IV zákona č. 251/1922 Sb. ve smyslu čl. XIV cit. zákona se vztahuje pouze na učitelstvo škol státních a nikoli tedy i obecních, že však platnost cit. zákona byla podle odst. 2 § 1 zákona č. 104/1926 Sb. rozšířena na učitelstvo ostatních veřejných škol na Slovensku, tedy i škol obecních. Náklady tím vzniklé má hraditi ve smyslu § 45 zákona č. 104/1926 Sb. obec jako udržovatel školy. Stojí tedy žal. úřad na stanovisku, že normou, zakládající pro duchovního vykonávajícího excurrendo vyučování na obecní škole ludové nárok na odměnu za toto vyučování, je zákon č. 104/1926 Sb., a to jeho § 1 odst. 2. Dlužno proto v tom smyslu vykládati i enunciát nař. rozhodnutí, že totiž stěžující si obec je povinna splniti nárok st-lův plynoucí z § 1 odst. 2 zákona č. 104/1926 Sb., a to v rozsahu, jak je stanoven článkem IV zákona č. 251/1922 Sb. Stížnost proti tomu namítá, že zákon č. 104/1926 Sb. nemůže býti právním základem vzneseného požadavku řím.-kat. faráře v Dlhé n. Cir., poněvadž zákon ten týká se jen učitelstva podle tohoto zákona, takovým učitelem však není kněz, vyučující jen excurrendo náboženství na obecní ludové škole. V tom dlužno dáti stížnosti za pravdu.
Odstavec 2 § 1 zákona č. 104/1926 Sb. stanoví v prvé větě, že »obdobná úprava platových a služebních poměrů učitelstva ostatních veřejných škol obecných a občanských provede se zvláštním zákonem«. V druhé větě se pak praví, že »až do té doby platí pro toto učitelstvo platová ustanovení tohoto zákona a dosavadní služební předpisy«. »Učitelstvem« v této druhé větě, již má zřejmě žal. úřad na mysli, dlužno rozuměti jen učitelstvo, o němž mluví prvá věta (arg. ze slova »toto«), t. j. učitelstvo ostatních veřejných škol obecných a občanských, t. j. takových škol, o nichž nemluví 1. odst. cit. § 1 zákona č. 104/1926 Sb., tedy i učitelstvo škol obecních (§ 10 a § 23 zák. čl. XXXVIII:1868). Jak patrno z celého zákona, míněno je na tomto místě učitelstvo v právně technickém slova smyslu, tedy v tom smyslu, jak se tomuto termínu rozumí v předpisech, upravujících právní poměry takových osob učitelských, které úřad učitelský vykonávají jako své výhradně neb aspoň své hlavní povolání, a jaké má na mysli i cit. zákon č. 104/1926 Sb. v pojmech učitelští čekatelé, výpomocní a vedlejší učitelé a učitelé definitivní. Takovýmto učitelem není však farář, který ve smyslu § 57 zák. čl. XXXVIII:1868 obstarává vyučování náboženství na obecné škole. Jde tu pouze o člena duchovní správy vyslaného náboženskou společností k vyučování náboženství, nikoli však o učitele v právním slova smyslu, jak je má na mysli 9. kapitola cit. zák. čl. a zákon č. 104/1926 Sb. (srov. k tomu ohledně zemí mimo Slovensko a Podk. Rus Boh. A 10614/33). Kromě toho nutno uvážiti, že druhá věta § 1 odst. 2 cit. zákona učitelského z r. 1926 mluví o platových ustanoveních tohoto zákona, t. j. zákona č. 104/1926 Sb., a dosavadních služebních předpisech. Tento zákon (104/1926 Sb.) se však o odměnách duchovním obstarávajícím excurrendo vyučování náboženství vůbec nezmiňuje, poněvadž právě má na mysli pouze »učitelstvo« ve smyslu shora uvedeném, nikoliv i osoby, které vůbec na škole působí, obstarávajíce vyučování náboženství ze zvláštního titulu (§ 57 zák. čl. XXXVIII:1868). Rozšířil-li tedy zákon č. 104/1926 Sb. na učitelstvo »ostatních veřejných škol národních« platová ustanovení tohoto zákona a nikoli zákona jiného a nelze-li pod »učitelstvo« zahrnouti i člena duchovní správy, vykonávajícího pouze excurrendo již z povinnosti související s výkonem správy duchovní vyučování náboženství, je z toho zřejmo, že neodpovídá zákonu právní názor žal. úřadu, že ustanovením odst. 2 § 1 zákona č. 104/1926 Sb. byla ustanovení čl. IV zákona č. 251/1922 Sb. rozšířena též na učitelstvo obecních škol na Slovensku. Při tomto v zásadě nesprávném právním názoru nepřicházejí ovšem již vůbec v úvahu ustanovení § 45 zákona č. 104/1926 Sb. pro otázku, koho stíhá povinnost hraditi náklady, vzniklé platovou úpravou podle zákona č. 251/1922 Sb. Poněvadž jedině na tomto — jak bylo dovozeno — nesprávném právním názoru zakládá žal. úřad svůj výrok, že faráři za vyučování náboženství na škole obecní přísluší nárok na odměnu v rozsahu stanoveném čl. IV zákona č. 251/1922 Sb., a v důsledku toho i výrok, koho stíhá povinnost odměnu tu hraditi, bylo nař. rozhodnutí již z toho důvodu zrušiti podle § 7 zákona o ss, aniž bylo možno zkoumati, zda by snad předpis čl. IV zákona č. 251/1922 Sb. sám o sobě mohl býti základem nároku duchovního na výplatu odměny za vyučování náboženství na obecní škole ludové.

Citace:

Č. 12551. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 869-871.