Čís. 10819.


Vklad převodu vlastnického práva k nemovitosti, zatížené předkupním právem, nelze pro jinou osobu než tu, pro kterou zní předkupní právo, povoliti, neprokázal-li žadatel zánik předkupního práva listinami. Nestačí pouhá — byť i úřední — znalost pravého stavu věci u soudu.
Ustanovení smlouvy, že »jeden každý z postupitelů má míti předkupní právo na celou nemovitost, kdyby z jakéhokoliv důvodu jeden nebo druhý z nynějších spolumajitelů a postupitelů předkupní právo vykonávati nechtěl anebo nemohl«, jest vykládati tak, že předkupní právo ohledně obou polovin nemovitosti lze vykonati jen tak, by obě byly vlastnictvím buď původních postupitelů (jednoho z nich) aneb vlastnictvím nabyvatelky, nikoliv však, by snad jedna polovice zůstala této a jedna oněm anebo jednomu z nich.

(Rozh. ze dne 22. května 1931, R II 176/31.)
Na nemovitosti, připsané vlastnicky Jiřině M-ové, vázlo předkupní právo pro prodatele Karla a Amalii Š-ových. Jiřina M-ová prodala nemovitost Amalii Š-ové. Knihovní soud povolil vklad vlastnického práva pro Amalii Š-ovou. Rekursní soud k rekursu Karla Š-a knihovní žádost zamítl. Důvody: Podle stavu pozemkové knihy je při vkladu vlastnického práva pro Jiřinu M-ovou vloženo právo vlastnické, obmezené zákazem zcizení a zadlužení a v kupní smlouvě jest mimo to vyhraženo právo předkupní pro zcizitele Karla a Amalii Š-ových. Kupní smlouvou ze dne 20. prosince 1930 prodala M-ová vložku Amalii Š-ové a byla kupní smlouva knihovně provedena, aniž byl proveden důkaz, že stěžovateli byla nemovitost k výkupu nabídnuta, takže převod vlastnického práva neměl býti povolen. Předkupní právo jest ve prospěch manželů Š-ových knihovně vtěleno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení jest správné ve výroku i v důvodech, pokud se týká polovice nemovitosti, patřivší kdysi Karlu Š-ovi. Názor dovolací stížnosti, že nastal případ upravený v odst. X. odstupní smlouvy ze dne 11. ledna 1924, podle něhož »jeden každý z postupitelů má míti právo předkupní na celou nemovitost, kdyby z jakéhokoli důvodu jeden neb druhý z nynějších spolumajitelů a postupitelů právo předkupní vykonávati nechtěl, anebo nemohl« a že případ nastal proto, že druhý postupitel Karel Š. nemůže vykonávati své předkupní právo pro duševní chorobu a úplnou nemajetnost, kteréžto důvody byly úředně známé i knihovnímu soudu prvé stolice, neobstojí. Vklad převodu vlastnického práva k nemovitosti zatížené předkupním právem nelze pro jinou osobu než pro tu, pro kterou předkupní právo zní, povoliti, neprokázal-li žadatel zánik předkupního práva způsobem předepsaným v knihovním zákoně, totiž listinami (srov. §§ 26, 94 kn. zák. a rozh. čís. 9304 sb. n. s.). To se tu nestalo. Pouhá — byť i úřední — znalost pravého stavu věci u soudu nemůže listinný důkaz ten nahraditi a proto nestačí. Neprávem vytýká dovolací stížnost napadenému usnesení, že knihovní žádosti nevyhověl, usnesení prvého soudu nepotvrdil alespoň co do polovice patřivší kdysi dovolací stěžovatelce Amalii Š-ové a pro ni zatížené předkupním právem. Z řečeného odstavce X. odstupní smlouvy plyne při výkladu podle § 914 obč. zák. úmysl stran, že předkupní právo ohledně obou polovin nemovitostí lze vykonávati jen tak, by obě, celá nemovitost, byly vlastnictvím buď původních postupitelů Š-ových (pokud se týče jednoho z nich) anebo vlastnictvím dřívější nabyvatelky Jiřiny M-ové, ale nikoli tak, by snad jedna polovice zůstala této a jedna oněm anebo jednomu z nich.
Citace:
Čís. 10819. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 753-754.