NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 17167.

Zcizí-li zástavce zástavu, nepřechází zástavní právo mimo výjimečné případy vytčené v platném právu (na př. při exekuční dražbě podle § 258, odst. 2, ex. ř.) na ekvivalent (peníze) za ni získaný.
Forma úředního opatření finančních úřadů v daňovém řízení.
Úředník berního úřadu, ustanovený k vedení exekučního oddělení, jest oprávněn k ujednání s dlužníkem, jímž se dlužník zmocňuje k prodeji zboží zabaveného berním úřadem s tím, že stržená cena má nastoupiti na místě prodaných zabavených věcí. Jestliže se dlužník podle toho zachoval a stržené peníze uschoval pro berní úřady, nabyl stát těchto peněz.
(Rozh. ze dne 5. ledna 1939, Rv I 992/38.) Berní úřad v P., jenž zabavil podle zájemního protokolu ze dne 9. května 1934 Ez 1172/34 pro daňovou pohledávku Československého státu 11905 Kč 45 h s přísl. veškeré zařízení a svršky, čítaje v i to i zásoby zboží, nalézající se u daňového dlužníka Gustava A., majitele protokolované firmy A. a B. v P., povolil jmenovanému dlužníku dne 14. dubna 1934 — aniž propustil zabavené svršky ze zástavního nexu —, aby prodával zabavené svršky jako příkazce berního úřadu, aby z výtěžku prodeje bernímu úřadu odváděl 75% a 25% si ponechával pro sebe. Dne 22. června 1934 byla zabavena soudní exekucí vedenou žalovanou firmou proti uvedenému dlužníku částka 2700 Kč, která pocházela z tržby dosažené za svršky zabavené berním úřadem a která byla uložena v obálce v pokladně. Ježto zabavená částka byla složena u soudu a žalující stát poukázán se svým nárokem na pořad práva, domáhá se Československý stát na žalovaném, aby bylo uznáno právem, že žalovaná nemá nároku na úhradu z částky 2700 Kč s 5% úroky od složení této částky do soudního deposita, pocházející z výtěžku prodeje provedeného Gustavem A., majitelem firmy A. a B. v P., na příkaz berního úřadu v P. ze dne 14. května 1934 a zabavené soudní exekucí pro žalovaného a že ona částka připadá žalobci. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud převzal zjištění prvého soudu, že částka 2700 Kč zabavená soudní exekucí pocházela z tržby za zboží zabavené berním úřadem v P., usuzuje však, že prodejem zabavených věcí provedeným od dlužníka nezaniklo zástavní právo nabyté jich zabavením, nýbrž že přešlo na peníze ve zvláštní obálce uschované dlužníkem podle všeobecné zásady »pretium succedit in locum rei«. Tento názor není správný.
Právo zástavní, jsouc právem věcným, se týká určité jednotlivé (individuální) věci. Zcizí-li vlastník věc, nepřechází právo zástavní na ekvivalent snad za věc získaný, nýbrž zůstává lpěti na věcí původně zastavené. Neplatí tedy všeobecná zásada právní, že předmět nastupující do jmění zástavcova na místo zástavy ručí jako zástava. To se stává jen výjimečně v případech upravených platným (positivním) právem (na př. při exekuční dražbě podle § 258, odst. 2, ex. ř. a při vyvlastnění). Srov. Tilsch, Zástava ruční 54, Rouček-Sedláček, Komentář II., 724. Klangův Komentář 1/2, str. 296. Není tudíž správný úsudek, že prodejem zabavených svršků přešlo samo o sobě zástavní právo na peníze stržené za zabavené věci.
Přesto nelze dovolání vyhověti. Prvý soud zjistil, že pro daňové dluhy firmy A. a B. bylo zabaveno veškeré zboží i zařízení v jejím obchodě, že pak berní tajemník Josef K. ujednal jménem berního úřadu v P. dohodu s dlužníkem Gustavem A., že Gustav A. bude zboží zabavené berním úřadem prodávati, že odvede z tržby bernímu úřadu 75% a ponechá si 25%, že také odváděl bernímu úřadu stržené peníze, a že i částka 2700 Kč uložená ve zvláštní obálce v dlužníkově pokladně pocházela z tržby zboží, které bylo v zástavním závazku (nexu) pro berní úřad podle řečené dohody. Odvolací soud usoudil, že berní tajemník Josef K. sám nebyl oprávněn uzavírat! jménem berního úřadu nějaké smlouvy vůbec, tedy ani smlouvu zmocňovací, neboť podle výnosu ministerstva financí č. 225/1885 zastupuje berní úřad výběrčí daně a úředník jej kontrolující, že by úmluva o tomto způsobu úhrady berní pohledávky musila bytí opatřena úředním razítkem a podpisy obou úředníků zastupujících berní správu. Názor ten není správný. Podle § 256 zák. o př. d. se v daňovém řízení rozeznávají úřední rozhodnutí a opatření finančních úřadů, při čemž opatření může býti přítomnému oznámeno ústně (protokolárně). Úředním opatřením míní zákon jednak správní akt povahy konstitutivní, kterým se práva určitého subjektu zakládají, jednak správní akt, kterým se rozhodnutí teprve připravuje, jako jsou výzvy, příkazy v řízení vyměřovacím nebo odvolacím, nebo provádí (upomínka, nařízení berní exekuce a opatření při výkonu této exekuce — srov. § 356). Jestliže takové opatření může býti ústně oznámeno přítomnému dlužníku, nemusí takový projev berního úřadu obsahovat! podpisy dvou vedoucích úředníků, jako jest to předepsáno pro výkaz nedoplatků. Naopak jest usuzovati, že takové opatření může učiní ti a oznámiti přednosta berního úřadu anebo úředník ustanovený k vedení exekučního oddělení. Podle protokolu ze dne 14. května 1934 sepsaného berním tajemníkem Josefem K. byl Gustav A. zmocněn prodávati zabavené zboží, ale musil vésti konsignaci prodaného zboží, kterou kdykoli na požádání předloží, a zavázal se odváděti bernímu úřadu v týdenních lhůtách 75% dosažené tržby. Šlo tudíž o zmocnění k prodeji těchto věcí za berní úřad v P. ve smyslu § 1002 obč. zák., ale i podle § 1008 obč. zák. k prodeji jednotlivých věcí z celého množství věcí zabavených, při čemž podle ujednání nastupovala stržená cena na místě prodaných zabavených věcí, kterou uschovával Gustav A. pro berní úřad jako zmocněnec (§ 1017 obč. zák.). Že byla smlouva ta ujednána jen ve prospěch Gustava A., jak mínil soud prvé stolice, nelze usuzovati ze zjištěného stavu věci. Nabyl-li proto berní úřad v P. v zastoupení Československého státu jednáním Gustava A. oněch peněz, jest žaloba odůvodněna.

Citace:

č. 17167. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 28-30.