Čís. 12004.
Směnky (zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928).
Na prejudikovanou směnku, jež byla po prejudici indosována, jest hleděti jako na vistasměnku, o niž platí obdobně předpis § 29 směn. zák. Dvouletou lhůtu § 29 směn. zák., jež jest lhůtou propadnou, nelze tu počítati již ode dne vystavení směnky.
Podmínkou postihu podindosatáře proti podindosantům jest, by směnka byla včas, t. j. ve dvouleté lhůtě předložena přijateli ku placení a by neplacení bylo zjištěno protestem. Náležitost včasné presentace nebyla dotčena tím, že byl protest prominut. Podání žaloby proti podindosantovi nenahrazuje presentaci směnky přímému dlužníku.
(Řozh. ze dne 20. října 1932, Rv I 1536/32).
Směnka, o niž tu jde, byla indosována teprve po splatnosti a po uplynuti lhůty k protestu. Směnečný platební příkaz proti výstavci a zároveň remitentovi směnky ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti. Důvody: Jest rozhodnouti otázku, zda směnečné a postihové nároky žalobkyně proti žalovanému jako výstavci a indosantu jsou, jak tvrdí žalovaným promlčený čili nic. Výpovědí svědka JUDr. Miroslava V-a je prokázáno, že žalovaný indosoval směnku dne 31. prosince 1930. Stalo se tak tudíž po splatnosti směnky, t. j. po dnu 1. června 1930. Poněvadž směnka byla girována po splatnosti bez protestu, přešla práva ze směnky směnečně na žalobkyni se směnečnými účinky. Byla-li směnka indosována po uplynuti protestní lhůty, stává se směnkou na viděnou, takže, nebyla-li do dvou let presentována, pozbude oprávněný směnečného nároku proti podindosantu a regresní právo na podindosanta pomíjí tu prejudicem, t. j. obmeškánim. Podle směnky je žalovaný nejen výstavcem, nýbrž i podindosantem. Dvouletá promlčecí lhůta počítá se v případě podindosamentu od uplynuti lhůty protestní. Směnka byla dospělá dne 1. června 1930, protest se měl státi podle § 37 směn. zák. nejpozději dne 3. června 1930 a proto od této doby počíná promlčecí lhůta. Podle § 29 směn. zák. směnka na viděnou dospívá, jakmile byla předložena ku placení. Musí se tudíž státi presentace ku placení. V doručení žaloby jest i presentace k placení a nebylo již třeba protestu. Poněvadž směnka byla zažalována žalobou podanou 20. dubna 1932 v rámci dvouleté lhůty, promlčení směnečních práv majitele směnky nenastalo a žalovaný jest proto směnečně zavázán. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Je-li prokázáno, že směnka byla teprve po splatnosti a po uplynutí lhůty k protestu indosována, platí zásada, že se směnka přeměnila na vista směnku, směnku na viděnou. Směnka opatřena jest dále doložkou »bez protestu«, kterou, jak doznáno a zjištěno připojil Dr. V. Byl-li protest prominut, znamená to též, že prominuta byla i presentace směnky, které třeba, nebylo i proto, že byla nahrazena podáním žaloby. Zbývá pojednali o námitce týkající se promlčení směnečných práv. Avšak i tu posoudil prvý soud věc po stránce právní správně, uznav, že dvouletou lhůtu § 29 směn. zák. počítati jest ode dne splatnosti, pokud se týče od uplynutí lhůty k protestu, takže žaloba byla podána ještě v rámci dvouleté lhůty, tudíž včas. Ode dne vystavení směnky, jak odvolatel za to má, lhůtu tuto počítali nelze, poněvadž teprve uplynutím dne splatnosti a lhůty protestní nastala možnost podindosamentem zachovali směnce ráz směnky na viděnou.
Nejvyšší soud směnečný platební příkaz zrušil.
Důvody:
Není sporno, že jde o podindosament ve smyslu zákona. Záleží předem na tom, zda jej sluší pokládati za podindosament poprejudiční (§ 14 první odstavec směn. zák.), či poprotestní (§ 14 druhý odstavec směn. zák.). Bylo zjištěno, že žalovaný jako výstavce a zároveň remitent zažalované cizí směnky (směnky na vlastní řád), převedl směnku blankoindosací na Dř. Miroslava V. dne 31. prosince 1930, tedy po dnu dospělosti, po 1. červnu 1930, a z přednesu žalobcova vyplývá, že směnka nebyla ani ku placení předložena, zní, že nebyl ve lhůtě § 37 směn. zák. vznesen protest pro neplacení. Indosament žalovaného jest tedy indosamentém poprejudičním po rozumu § 14 první odstavec směn. zák. a byli by jím nabyli indosatář Dr. V., jakož i další indosatářka, žalobkyně, na níž přešla směnka blankožírem Dr. V-a, práv z přijetí, jakož i postihových práv proti žalovanému i Dr. V-ovij, kteří; jak již uvedeno, indosovali neprotestovanou směnku po uplynutí protestní lhůty. Správně seznává odvolací soud, že na prejudikovanou směnku, která byla po prejudici indosována, jest hleděti jako na vistasměnku (§ 3 čís. 4 směň. zák.), o níž platí obdobně § 29 směn. zák., podle něhož směnka na viděnou dospívá, jakmile byla předložena ku placení, což se musí státi, nebylo-li nic jiného určeno, ve dvou letech. Od kterého dne jest tuto lhůtu počítati, jest sporné. Někteří ji počítají ode dne, data prvního podindosamentu, jiní ode dne, data jednotlivých podindosamentů, pokud jde o závazek těch kterých indosantů, jiní zase od splatnosti směnky neb od uplynutí lhůty protestní. Názoru dovolatelovu, že lhůtu jest čítati ode dne vystavení směnky, jak je tomu při pravé směnce na viděnou (§ 29 (2) směn. zák.), nelze přisvědčiti, neboť směnka splatná původně v určitý den, nabývá povahy směnky na viděnou teprve poprejudičním indosamentem, jehož možnost nastává až uplynutím protestní lhůty. Mohlo by tedy býti uvažováno jen o tom, zda jest počítati dvouletou presentační lhůtu ode dne uplynutí lhůty protestní, tedy od 3. června 1930, či ode dne neb data prvého podindosamentů, t. j. od 31. prosince 1930. Leč s touto otázkou netřeba se zabývati, poněvadž v době podání žaloby, — 20. dubna 1932 —, kdyby tato žaloba mela vůbec rozhodující význam, by v obojím případě lhůta ona nebyla ještě prošla. Dovolatelův názor, že se poprejudičním podindosamentem pouze konstatuje, že jde vlastně o směnku, již jest považovati hned ode dne vystavení za směnku na viděnou, nemá opory v zákoně ani v povaze věci. Zákonná lhůta dvou let jest lhůtou propadnou, k jejímuž zachování jest přihlížeti z úřadu. Leč podmínkou postihu podindosatáře proti podindosantům jest, by směnka byla včas, t. j. ve dvouleté lhůtě právě dotčené, předložena přijateli ku placení a by neplacení bylo zjištěno řádným protestem, neboť to jsou předpoklady jakéhokoli postižního nároku (§ 37 směn. zák., srovnej Grünhut II, str. 178, Czelechowsky čís. 101). Že byla žalobní směnka předložena ku placení přijatelům neb proti nim v uvedené lhůtě zažalována, nebylo ani tvrzeno. Směnka nebyla však ani, jak nesporno, protestována. Jest sice pravda, že by protestu nebylo třeba, kdyby byl býval žalovaným prominut — doložku »bez protestu« připojil podle rozsudkového zjištění Dr. V., nikoli žalovaný a žalovaný teprve v dovolání, tedy opožděně uvádí, že tak učinil jako jeho zmocněnec — náležitost včasné presentace by tím však nebyla nijak dotčena (§ 38 směn. zák.). Podání žaloby proti podindosantovi nenahrazuje presentaci směnky přímým dlužníkům, í kdyby se za to mělo, že žaloba zásadně zastupuje funkci presentace. Opomenutí podstatné náležitosti, potřebné k zachování postihu, maří však postih, žaloba není proto odůvodněna.