Čís. 15403.

Předpisy vlád. nařízení č. 160/34 Sb. z. a n. jsou donucovacími předpisy právními.
Obecně prospěšné stavební družstvo může i teprve v opravném řízení uplatňovati, že bylo vydáno nařízeni podle § 3, odst 1 cit. vlád. nař.
Pojem zákazu vymáháni částek, kterými členové přispěli k úhradě stavebního nákladu z vlastního jmění. Nerozhoduje, že osoby, jež vymáhají zmíněné částky na družstvu, jsou ještě členy družstva.
(Rozh. ze dne 17. září 1936, Rv I 1578/35.)
Žalobce dav výpověď z bytu v domě žalovaného stavebního družstva, jehož byl členem, domáhá se na žalovaném družstvu, které výpověď jeho přijalo, vrácení členského podílu a zálohy v zažalované výši tvrdě, že nesouhlasil s dodatečnou změnou stanov, podle níž stavební záloha jest nevypověditelná. Prvý soud žalobu zamítl a neměl při tom zření na to, že žalované družstvo podalo žádost podle § 3 vl. nař. čís. 160/34. Odvolací soud nevyhověl dovolání, pokud směřovalo do výroku o pohledávce samé, zrušil však rozsudek prvého soudu ve výroku o úrocích a uložil prvému soudu v této části nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí, ale až uplyne doba určená podle § 3 vládního nařízení ze dne 13. července 1934, č. 160 Sb. z. a n. Důvody:
V odvolání dovozoval žalobce, že vládního nařízení čís. 160/34 Sb. z. a n. nelze na souzený případ použiti. V odvolacím sdělení tvrdilo žalované družstvo, že po skončení jednání v první stolici došlo k vyřízení oné jeho žádosti a že mu byla povolena doba do konce roku 1936, kdy na něm nemohou stavební náklady býti od členů zcela nebo z části vymáhány a po kterou nemusí družstvo tyto stavební zálohy vypláceti. Odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí praví, že k tomuto tvrzení žalovaného nelze pro zákaz novot dle § 482 c. ř. s. přihlížeti. Názoru tomu nelze přisvědčiti, neboť předpisy vládního nařízení ze dne 13. července 1934 o bytovém hospodaření obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení čís. 160 Sb. z. a n., byly dány proto, aby jednak bylo udrženo řádné hospodaření celého stavebního družstva, jednak aby v zájmu státní správy nedocházelo k realisaci státní záruky v případech, které nejsou nevyhnutelné. Byly tedy tyto předpisy vydány v zájmu veřejném a jsou tudíž donucovacími (velícími) předpisy právními. Není proto na závadu, jestliže žalované družstvo teprve v odvolání uplatňovalo, že bylo vydáno nařízení podle odstavce I tohoto vládního nařízení. Podle zprávy ministerstva sociální péče bylo stran žalovaného družstva učiněno opatření podle § 3 vlád. nař. ze dne 13. července 1934 č. 160 Sb. z. a n. a byla doba, po kterou částky v citovaném § 3 uvedené nemohou býti družstvem vypláceny, ani na něm zcela nebo z části vymáhány, stanovena do 31. prosince 1936. Jde v souzeném případě o stavební zálohu, tedy o částku, kterou žalobce jako člen žalovaného družstva přispěl k úhradě stavebního nákladu z vlastního jmění. Nutno proto na tento případ užiti ustanovení § 3 vládního nařízení č. 160/34 Sb. z. a n. Zákaz vymáhání částek, kterými členové přispěli k úhradě stavebního nákladu z vlastního jmění, znamená — jak plyne z účelu tohoto vládního nařízení —, že po určenou dobu není dovoleno ani pokračovati v rozepřích již zahájených (srovnej podobně rozh. č. 4655 a 13167 Sb. n. s.). Při tom je nerozhodno, zda osoby, jež zmíněné částky na družstvu vymáhají, jsou v době žaloby po případě vynesení rozsudku v první stolici ještě členy družstva, neboť vládní nařízení nečiní v této příčině rozdílu. Výměrem ministerstva sociální péče bylo tudíž v projednávaném případě zasaženo již řízení odvolací, v němž nesmělo býti pokračováno.

Citace:

č. 15403. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 828-829.