NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 13790.

Tomu, kdo vykonal opravy na věci k objednávce jejího držitele a uživatele, nepřísluší nárok na náhradu hodnoty těchto oprav proti prodateli věci, který si k ní vyhradil vlastnické právo až do zaplacení kupní ceny.
(Rozh. ze dne 21. září 1934, R II 366/34.)
K objednávce Rudolfa B-a opravil žalobce auto, jež měl objednatel opravy v držení a užívání. Za exekuce žalobce proti Rudolfu B-ovi k vydobytí přisouzené pohledávky za opravu auta, vyšlo najevo, že vlastníkem auta jest žalovaná firma, jež si vyhradila vlastnictví k autu až do zaplacení kupní ceny. Žalobu, jíž se domáhal žalobce na žalované firmě zaplacení za opravu auta, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Žalobní nárok byl odůvodněn i okolnostmi, které procesní soud neprávem neposoudil podle § 1041 obč. zák. Procesní soud totiž dospěl k závěru, že žalovaná firma neměla užitku ze žalobcova jednání, že užitek měl nanejvýš Rudolf B. a že žalovaná strana jednáním žalobcovým mohla dosíci jen lepšího zajištění trhové ceny auta, jež Rudolfu B-ovi s výhradou práva vlastnického prodala, že však žádné hodnoty majetkové nezískala. Odvolatel naproti tomu právem poukazuje k tomu, že i toto procesním soudem připuštěné »lepší zajištění« je majetkovou hodnotou a že je tudíž rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku, pakliže se tam tvrdí, že žalovaná strana z jednání žalobcova žádného užitku neměla, ale že přece jen »mohla« dosíci »lepšího zajištění« nedoplatku trhové ceny. Slovem »mohla« poukazuje procesní soud patrně k tomu, že toto lepší zajištění žalované strany nenastalo, ježto sporné auto, jak procesní soud vyšetřil, bylo prodáno státem pro nezaplacenou daň z motorových vozidel a dávku z jízdného, ale to by podle názoru odvolacího soudu nevadilo, ježto nároku žalobcovu podle § 1041 obč. zák. není na újmu, že snad napotomně užitek žalované strany, který z jeho jednání vznikl, byl zmařen. Jest proto z okolností procesním soudem zjištěných a po případě jen vyšetřených vžiti za základ rozhodnutí i tu okolnost, že odvolatel svým materiálem a svou prací auto žalované strany opravil, a že hodnota těchto »věcí«, totiž materiálu a jeho práce dle náhledu Ing. Josefa K-a, jak odvolací soud zjišťuje jeho výpovědí, byla by 13800 Kč, kdyby opravy si provedla sama žalovaná strana ve svých dílnách. Kdyby tento svědkův názor byl potvrzen také znalci, nelze pochybovat! o tom, že aspoň věci v hodnotě 13800 Kč byly upotřebeny žalobcem ve prospěch strany žalované, a nelze tedy žalobci odepříti jeho nárok proto, že prý žalovaná strana z jeho jednání žádného užitku neměla. Procesní soud uvádí dále, že z jednání žalobcova měl užitek jen Rudolf B., avšak pro tento názor není důvodu, ježto Rudolf B. ve skutečnosti nikdy vlastníkem nebyl a vlastníkem se také nikdy nestal, poněvadž podle okolností procesním soudem vyšetřených žalované straně plnou trhovou cenu sporného auta nikdy nezaplatil, jak odvolací soud svědeckou výpovědí Rudolfa B-a má za prokázáno. Nesplnila se tudíž výminka, pod kterou mohl vlastnictví sporného vozu nabýti, a žalovaná firma nepřestala nikdy býti vlastnicí sporného auta. Proto žalobce právem žaloval podle § 1041 obč. zák. pravou vlastnici — žalovanou firmu.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě ke zrušovacímu důvodu, jehož použil, rozhodl o žalobcově odvolání.
Důvody:
Odvolací soud vychází z právního názoru, že žaloba, pokud byla opřena o § 1041 obč. zák. jest odůvodněnou, poněvadž i »lepší zajištění«, jehož se žalované dostalo tím, že nákladní auto bylo žalující stranou opraveno, jest žalované k užitku, ana si vyhradila vlastnické právo k nákladnímu autu až do úplného zaplacení kupní ceny a k zaplacení nikdy nedošlo, takže žalovaná firma vlastnicí nikdy býti nepřestala. Okolnost, že pozdější užitek strany žalované byl zmařen tím, že nákladní auto bylo v dražbě prodáno státem pro nezaplacenou daň z vozidel, považuje odvolací soud za nerozhodnou, ježto pozdější zmaření prospěchu nevadí nároku na náhradu. Stížnosti, jež napadá názor, že oprava byla žalované straně ku prospěchu, nelze upříti oprávnění. Podle § 1041 obč. zák. jest předpokladem nároku na náhradu užitek nebo prospěch druhého a musí to býti zřejmě prospěch majetkový. V literatuře i v judikatuře (rozhodnutí čís. 3028, 5707, 6108 sb. n. s.) shodným jest názor, že, třebaže se nevyžaduje, by osoba druhá byla jednáním obohacena, t. j. aby do jejího majetku něco přibylo, přece jest potřebí, aby bylo alespoň zabráněno zmenšení jejího majetku (Stupecký Versio in rem str. 171, Wellspacher, X. X (X), s. 129, Kubeš: Žaloby z obohacení str. 48). Jest proto otázkou, zda se opravou nákladního auta, jež stalo se na objednávku jeho držitele a uživatele Rudolfa B., dostalo takovéhoto prospěchu straně žalované, t. j. přibylo-li něco do jejího majetku, nebo byla-li alespoň nějakého nákladu ušetřena. Otázku tuto jest odpověděti záporně. Jest sice pravda, že se dostalo straně žalované »lepšího zajištění«, t. j. auto, jež bylo zárukou pro zapravení nedoplatku kupní ceny, mělo, byvši opraveno, větší hodnotu, než auto poškozené a slibovalo tak případnou možnost majetkového prospěchu, kdyby se ho mělo použíti k vydobytí nedoplatku kupní ceny, skutečný majetkový prospěch v době přítomné však tu nebyl. Nebyl totiž zvýšen majetek žalované a také nebylo nic ušetřeno, co by byla jinak žalovaná strana musila vynaložiti. Náklad na opravu žalovanou eventuálně učiněný byl by znamenal, že vedle nedoplatku kupní ceny, jež byla výhradou vlastnictví k autu kryta, musí opravené auto krýti ještě náklady na opravu, takže v pravdě nešlo by o majetkový prospěch strany žalované, ježto »lepší zajištění« takto vyváženo by bylo vlastní obětí zajištěného, t. j. strany žalované. Pochybil proto odvolací soud, maje za to, že se opravou dostal žalované straně majetkový užitek a že ve smyslu § 1041 obč. zák. jest žalobní nárok odůvodněn.

Citace:

Čís. 13790. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 119-121.