NPD documents search: Váž. tr., 14 (1932)

Čís. 583.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
V jednání o nároku drobného pachtýře, by mu pozemek ponechán byl na dále v pachtu, zastupuje církevní majetek obročník, pokud se týče patron, jedná-li se však o postoupení pozemku do vlastnictví, jedině finanční prokuratura.
(Rozh. ze dne 8. července 1920, R I 444/20.)
V nesporném řízení o nárocích drobných pachtýřů, by jim ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. postoupeny byly do vlastnictví farní pozemky, nevyhověl Nejvyšší soud dovolacímu rekursu finanční prokuratury, nakázal však okresnímu soudu, aby o roku, který bude nařízen k věcnému jednání o přihláškách pachtýřů, vyrozuměl též finanční prokuraturu a dal jí také doručiti veškerá další vyřízení.
Odůvodnění.
Stěžovatelce lze dáti za pravdu potud, že v nesporném řízení o nárocích drobných pachtýřů na postoupení pachtovaných pozemků církevních do vlastnictví obročník není oprávněn zastupovati kostel po případě jmění obroční. Soud rekursní, který vychází se stanoviska opačného, patrně směsuje otázku, u kterého orgánu jakožto hospodářské správy statku církevního (kostelního, zádušního, farního, obročního a pod.) lze s právním účinkem ohlásiti požadovací nárok (§ 12 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.), a otázku, který orgán jest po zákonu povolán k tomu, by v řízení zahájeném o řádné a včasné ohlášce zastupoval statek církevní. Pokud pachtýř (podpachtýř) obmezuje se na požadavek, aby mu zemědělský pozemek v pachtu byl ponechán, nemá ovšem dotčená otázka praktického významu, poněvadž jde v tomto případě o úkon správy majetkové a po této stránce tudíž zpravidla postačí, bude-li církevní statek i v dalším řízení zastupován týmž orgánem, u něhož stala se přihláška (obročníkem, po případě u statku kostelního též patronem atd. srv. §§ 38 a násl. zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. z.). Jinak má se věc, požaduje-li pachtýř (podpachtýř), aby mu pachtovaný pozemek církevní postoupen byl do vlastnictví. V tomto případě dotýká se soudní rozhodnutí kmenové podstaty církevního jmění. Zastupovati toto jmění v otázkách, dotýkajících se jeho kmenové podstaty, nepřísluší však správě hospodářské, nýbrž pouze a jedině finanční prokuratuře v tom kterém případě povolané (§ 2 čís. 9 nařízení vešk. ministerstva ze dne 7. března 1898 čís. 41 ř. zák.; čl. 5. č. 1 uvoz. zákona k с. ř. s.). Řízení v takovýchto případech pouze s hospodářským správcem církevního statku provedené stíženo jest tedy vadami v § 2 čís. 2 a 4 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. naznačenými. Přes to není v tomto případě příčiny, aby rozhodnutí obou nižších soudů a předcházející řízení zrušena byla pro zmatečnost, a to z těchto úvah: Okresní soud vyřídil dosud pouze formální námitky farářovy, — dotyčné usnesení bylo finanční prokuratuře doručeno; tato podala proti němu rekurs, v němž brala usnesení v odpor nejen pro zmatečnost, ale i pro nesprávné posouzení právní; krajský soud zamítl rekurs také v tomto směru s odůvodněním zcela správným; bylo by tedy pouhou zbytečnou a bezúčelnou formalitou, kdyby řízení po stránce formální s přivzetím finanční prokuratury znova bylo prováděno, kdyžtě výsledek nebyl by jiný. Proto nebylo vyhověno dovolacímu rekursu. Až okresní soud přikročí k věcnému jednání o ohláškách, bude mu ovšem dle toho, co výše uvedeno, vyrozuměti o nařízeném roku též finanční prokuraturu, kteréž dlužno pak i doručiti veškerá další vyřízení v této záležitosti. Byl tedy okresnímu soudu dán příslušný příkaz.

Citace:

č. 583. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 424-425.