Čís. 1113.
Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy
drobným pachtýřům.
Rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž uznal právo propachtovatele na
určení pozemků k účelům humanitním, jest pro soud závazným, byť i proti
rozhodnutí byla podána stížnost na nejvyšší správní soud.(Rozh. ze dne 4. července 1921, R II 266/21.) Na pozemek nadace, jehož přiznání do vlastnictví se pachtýř domáhal,
uplatnila nárok nadační správa ve smyslu posledního odstavce § 1 požad.
zákona a nárok její byl pozemkovým úřadem uznán. Požadovací nárok
pachtýřův soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud usnesení
potvrdil. Důvody: Správu nadace vede městská obec v J., kteráž, poněvadž se jedná o kmenové jmění, je vázána zmocněním dozorčích úřadů,
totiž zemské správy politické a arcibiskupského ordinarátu. Jest ovšem
správné tvrzení stížnosti, že následkem opomenutí vyjádření správy nadace o přihlášce ve lhůtě § 15 požad. zák., mohl by se předpokládati souhlas s nárokem pachtýře, ať správa nadace si předepsané zmocnění dozorčího úřadu vyžádala nebo ne, poněvadž je to věcí nadační správy.
Avšak přes to napadené usnesení správně nárok uchazečův zamítlo z důvodů posledního odstavec § 1 cit. zák. Nadační správa uplatnila požadovací nárok na pozemek ten ve smyslu tohoto ustanovení zákona pro
vydržování humanitního zařízení, totiž podílení chudých, a nárok ten byl
uznán pozemkovým úřadem. Jest lhostejno, jak si první soudce počínal
v řízení, zavedeném na pachtýřovu přihlášku, a zdali bez protahování
tohoto řízení měl již dávno o nároku pachtýřovč vzhledem k předpokládanému souhlasu dle posledního odstavce § 15 příznivě rozhodnouti. Skutečností je, že nadační správa nárok na uznání, že pozemku je třeba
k vydržování lidumilného ústavu, ať způsobem neb cestou jakoukoliv,
zpříma nebo nepřímo, finanční prokuraturou neb zemskou politickou správou, vznesla a uznání jeho pozemkovým úřadem dosáhla. Pro uplatnění
nároku toho nebylo v zákoně čís. 318 z roku 1919 žádné lhůty, ta byla
předepsána teprve pro nové přednostní nároky korporací a ústavů pozdějším zákonem, nov. III. čís. 166/21 s počátkem lhůty po ukončení lhůty
k přihláškám (čl. I. § 1 lit. c), čl. III. čís. 1), tedy až do 3. července 1921.
V tomto případě však mohl přednostní nárok na požadování pozemku
pro dobročinný účel kdykoliv až do rozhodnutí o pachtýřovč nároku býti
uplatněn, což se stalo dávno před tím již v roce 1920. Posudek pozemkového úřadu o důvodnosti takového požadování je pro soud stejně závazný
jako posudek jeho o námitce, že propachtovatelův pozemek není státem
zabrán, poněvadž prostřední věta § 18 již dle stylisace i dle smyslu přirozeně platí stejně pro prvé i pro druhé. Ostatně to jasně plyne z ustanovení zmíněné nov. III. čl. I. § 1lit. c). Tu pak nárok takto uznaný příčí
se bezvýhradnému uznání nároku pachtýřova na přikázání pozemku do
vlastnictví, i kdyby jinak nárok pachtýřův byl věcně zcela oprávněným,
poněvadž v posledním odstavci § 1 zákona čís. 318 z r. 1919 se kategoricky рraví, »nároku v odstavci prvém stanoveného nelze uplatniti na pozemky, které jsou požadovány pro vydržování nemocnic, léčebných
ústavů a j. humanitních zařízení«, nárok pachtýřův musí tedy ustoupiti,
třeba jinak následkem opomenutí včasného záporného vyjádření nadační
správy nutno souhlas její předpokládati, poněvadž právě uznání potřebnosti požadovaného pozemku pro lidumilný účel má jako silnější důvod
přednost. To je též zcela jasným z ustanovení čl. I. § 1 lit. c) nov. III. Není
dále věcí soudu zkoumati, zdali pozemkový úřad před svým rozhodnutím byl řádně o věci informován se strany nepředpojaté, neboť by to zabíhalo do absurdnosti, zkoumati tuto náležitost při rozhodování nějakého
státního úřadu. Že obec byla na věci súčastněna, je přirozeno, nelze však
chápati, že by proto již měla býti vyloučena z práva, domáhati se řečeného uznaní u pozemkového úřadu, nelze chápati také, kdo jiný vlastně
o to se má zasaditi neb počin k tomu dáti. Smysl a srozumitelnost onoho
rozhodnutí pozemkového úřadu jest úplné jasným. Stížnost míní, že to
musí býti osoba jiná, od vlastníka pozemku nadačního odchylná, kteráž
pozemek požaduje, a že to nemá smyslu, aby vlastník sám se domáhal
uznání svého nároku na svůj pozemek u pozemkového úřadu. Zákon tu
právě míní umožniti vznik nových neb chrániti další trvání posavadních
lidumilných ústavů a zařízení zajištěním pozemků, k tomu účelu potřebných, v tomto případě lidumilné nadace, jíž posud pozemek sloužil, přes
nárok dlouhodobého pachtýře. Tomu výrazně nasvědčuje rčení zákona
»...které jsou požadovány pro vydržování humanitních zařízení«. Tedy
právě udržení nadace zajištěním trvalého a bezpečného výnosu z pozemku jako materielního základu má zákon na mysli. Bylo by to zajisté
protismyslné podporovati pouze lidumilný ústav přikázáním cizího pozemku, jehož nutně potřebuje, ale po případě zmařiti jiný lidumilný ústav
přikázáním jeho pozemku dlouhodobému pachtýři. Všechny vývody stížnosti v tom směru musí rekursní soud jako nesprávné zamítnouti.
Ncjvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody :
Poslední odstavec § 1 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., stanoví v první větě, že nároku, v prvním odstavci naznačeného,
nelze uplatniti na pozemky, kterých obec požaduje pro svůj stavební rozvoj a pro zajištění svých komunálních podniků. Jen tento přednostní nárok
obce byl §em 1 a) (čl. I. lit. A.) zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 166 sb.
z. a n.) rozšířen potud, že byl propůjčen též státu, zemím, župám a okresům pro jejich podniky a stavby veřejné, a jen takovýchto přednostních
nároků se týkají ustanovení článku I. lit. A. zákona ze dne 1. dubna 1921,
čís. 166 sb. z. a n. V druhé větě posledního odstavce § 1 zákona ze dne
27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. pak zcela všeobecně se stanoví, že
nároku na postoupení pachtovaného pozemku do vlastnictví nelze uplatniti
též na pozemky, které jsou pro vydržování nemocnic, léčebných ústavů
a jiných humanitních zařízení požadovány — a to nejen obcí, nýbrž kýmkoliv, na př. tím, kdo založil nebo financuje takový ústav nebo takové
zařízení. Otázkou, může-li také vlastník pozemku (propachtovatel) požadovati pozemek k účelům výše naznačeným, pokud se týče žádati, aby
pozemek byl zachován těmto účelům, a jsou-li tu i ostatní podmínky právo
pachtýřovo vylučující, nelze se zabývati. Neboť pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 11. listopadu 1920 uznal právo (nárok) nadace Antonína
W-a jakožto vlastnice pozemků č. k. 419 a 262 v J. ve smyslu posledního
odstavce § 1 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., na tyto
pozemky drobnými pachtýři požadované, přiznav nadaci povahu humanitního zařízení po rozumu téhož ustanovení zákona. Správně rekursní
soud vyslovil a odůvodnil, že a proč rozhodnutí pozemkového úřadu o důvodnosti požadavků vznesených dle posledního odstavce § 1 zákona
o drobných pachtýřích jest pro soud stejně závazné, jako posudek téhož
úřadu o námitce, že pozemkový majetek propachtovatcluv není státem
zabrán (§ 18). Řádným soudům nepřísluší tedy právo přezkoumati svrchu
zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu, a to ani po stránce formální, ani po stránce věcné, a veškeré k tomu směřující snahy dovolacího rekursu
jsou marny. Dokud rozhodnutí pozemkového úřadu nebude zvráceno následkem stížnosti, dle tvrzení dovolacího rekursu k nejvyššímu správnímu
soudu podané, nelze vzhledem k jasnému znění § l poslední odstavec zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. uznati nároky drobnýmu
pachtýři na nadační pozemky vznesené. Nelze tudíž tvrditi, že srovnalá
usnesení nižších soudů zřejmě odporují zákonu nebo spisům, a ježto zmatečnost tvrzena nebyla, není tu podmínek § 16 nesporného patentu ze dne
9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., za kterých jedině bylo by lze vyhověti
mimořádnému rekursu dovolacímu. Pokud se tkne návrhu v dovolacím
rekursu učiněného, aby bylo s rozhodnutím o něm posečkáno, až do rozhodnutí nejvyššího správního soudu, připomíná se, že k takovému přerušení soudního řízení následkem toho, že v řízení správním byl podán
mimořádný prostředek opravný, jakým jest stížnost k nejvyššímu soudu
správnímu, není tu zákonného podkladu. Zruší-li nejvyšší správní soud
rozhodnutí pozemkového úřadu, bude požadovatelům volno žádati za
obnovení řízení ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.