Hovorna.

Zda je přípustné a účelné přípravné vyšetřování v řízení pro nekalou soutěž?1

Rada z. s. Kryštůfek:

K otázce této zavdává bezděčně podnět samo znění zákona proti nekalé soutěži z 15. července 1927 č. 111 sb. z. a nař., který nabyl účinnosti dne 28. ledna t. r. Jak výslovně se v § 34 téhož zák. ustanovuje, trestné činy, uvedené v oddílu prvém hlavy druhé tohoto zákona, totiž přečiny a přestupky t
podle §§ 25 až 33, stíhají se jen k soukromé [(hlavní2)] obžalobě, kterou je podati do šesti týdnů ode dne, kdy oprávněný se dověděl o trestném činu a osobě pachatelově, pod následkem, že jinak žalobní právo zaniká. Jde tu tudíž o lhůtu praeklusivní, do které nutno obžalobu podati.
Je, či není možné a účelné přes to přípravné vyšetřování v případech podle zákona proti nekalé soutěži?
Ježto v řízení přestupkovém přípravné vyšetřování místa nemá (§ 451 odst. 1), nýbrž možnými tamže jsou pouze přípravná vyhledávání (§ 451 odst. 3), mohou pro otázku naši význam míti pouze přečiny podle §§ 27 až 31 zákona proti nekalé soutěži. Jsou to přečiny zlehčování (§ 27), přečin zneužívání podnikových značek a zevnějších zařízení podniků (§ 29), přečin podplácení (§ 30), jakož i přečin porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství (§ 31). Naproti tomu přestupky shora zmíněné, totiž přestupek nekalé reklamy (§ 25), přestupek nesprávného označování původu zboží (§ 26), přestupek nekalé soutěže osob pomocných a používání její soutěžitelem (§ 32) a přestupek nezabránění některému z trestných činů shora uvedených, ať přečinu nebo přestupku (§ 33), mohly by v úvahu přicházeti jen v souvislosti, s některým z přečinů tu uvedených, pokud by, hledě ke konexitě s přečiny, náleželo řízení sborovým soudům, ať senátům či samosoudci. Mimo to jest uvážiti, že v řízení přestupkovém není zvláštního jednání o vydání v obžalovanost a postačí pouhý písemný nebo ústní návrh na zákonné potrestání (§ 451 t. z.), vzhledem k čemuž nemá ustanovení to v řízení přestupkovém praktického významu.
Hledě k uvedenému striktnímu předpisu zákona, mohlo by se zdáti, že v řízení pro nekalou soutěž nemá místa přípravné vyšetřování. Zdání to však je klamným, jak ukáže další úvaha o účelnosti takového řízení.
Že je řízení to účelným, je zjevno již z toho, že lze v řízení tom provésti úkony, jež buď vyžadují okamžitého provedení, jako ohledání místní, domovní prohlídku, výslech těžce nemocného svědka a pod., nebo jež mohou býti pro další řízení důležité nebo jež mohou přinésti bližší vysvětlení věci, zejména výslechy svědků, obviněných a pod.
Tudíž bylo by vhodným zavésti přípravné vyšetřování, aby mohla býti vyšetřujícím soudcem provedena okamžitá domovní prohlídka, kdyby tu bylo důvodné podezření, že se tamže nalézají předměty, jichž držba nebo prohlédnutí by mohly býti významné pro určité vyšetřování (§ 139 t. ř.), na př. předměty, sloužící k zlehčování (§ 27), nebo podnikové značky (jméno, firma nebo zvláštní označení) a zevnější zařízení podniku, tvořící předmět zneužití (§ 29) nebo doklady, svědčící o podplácení (§ 30), nebo předměty a doklady porušení nebo využívání obchodních nebo výrobních tajemství (§ 31).
Mohly by jimi býti též listiny, zejména dopisy, korespondence a pak především knihy a účetní zápisy. Při prohledávání a zabavení papírů bylo by však dbáti ustanovení § 145, podle něhož lze prohlídku jejich vykonati jen se svolením majetníka papírů (§ 145 odst. 1 t. ř.), v opačném případě náleželo by rozhodnutí o tom radní komoře (§ 145 odst. 2 t. ř.).
Povolení prohlídky náleží přímo vyšetřujícímu soudci, aniž potřebí je senátního usnesení, na rozdíl od povolení prozatímního nebo zajišťovacího opatření podle § 35, kteréž opatření povoliti může jen příslušný senát nebo příslušný samosoudce sborového soudu.
Je tudíž již v této možnosti dáno snadnější, po případě rychlejší vyřízení návrhu, zvláště v případech, vyžadujících okamžitého usnesení, tak na př. vyjde-li na jevo při provádění prohlídky, podle návrhu povolené, v určitých místnostech, že se věci nalézají buď vůbec nebo zčásti jinde, mimo místnosti, v nichž prohlídka byla povolena, nebo vyjde-li na jevo při prohlídce, že přichází v úvahu další (nebo jiný) obviněný a že i u tohoto nutno prohlídku provésti.
V případech takových může vyšetřující soudce sám k návrhu usnesení příslušné vydati a prohlídku další hned provésti. Jinak tomu však je v případech prozatímních opatření podle § 35, o nichž náleží usnesení senátu, resp. příslušnému samosoudci. Tu by nemohl ovšem soudce ten sám usnesení toho ani doplniti, ani je změniti, nýbrž musí se říditi obsahem a rozsahem téhož а k rozšíření výkonu bylo by potřebí nového usnesení příslušného senátu, resp. samosoudce.
Již v možnosti a elastičnosti, na uvedeném příkladě znázorněné, je viděti, jak účelným státi se může přípravné vyšetřování, vkládající rozhodnutí do rukou samotného vyšetřujícího soudce.
Ovšem pravomoc ta týkati se může prohlídky, kdežto k jinakému opatření ve smyslu § 35 zákona za účelem, aby zajištěn byl výkon odstranění a propadnutí, příslušným je pouze příslušný senát, resp. samosoudce (arg. § 35 a jiná ustanovení obdobná, na př. § 28 zákona o ochranných známkách, § 105 zákona patentního nebo § 59 zákona o právu původském a j.).
Při povolení prohlídky taktéž není třeba, jako je tomu při prozatímních opatřeních, předchozího výslechu před rozhodnutím, jako se vyžaduje při usnesení o prozatímním opatření podle § 35 (podle něhož třeba podle možnosti vyslechnouti prve strany), a jen při výkonu jejím třeba zpravidla předchozího výslechu toho, u něhož se má prohledávání konati, za účelem, aby prohlídka nedála se zbytečně, kdyby týž dobrovolně vydal hledané předměty nebo kdyby výslechem odpadly důvody, jež vedly k prohlídce (§ 140).
I v tomto směru jeví se značná pružnost tohoto řízení přípravného.
Avšak stejně i z jiných různých důvodů může býti přípravné vyšetřování účelným, a to jednak jako příprava pro obžalobu, jednak proto, že může jím trestní věc sama býti vyjasněna. Může tudíž stadium to býti důležitým nejen pro zjištění potřebného materiálu k obžalobě, ale i pro vlastní posouzení případu, aby předešlo se podání zbytečných nebo neúplných obžalob. Z vlastní praktické činnosti může pisatel na doklad uvésti, je z trestních věcí soukromožalobních, ať známkových, patentních nebo původských, jen malý zlomek končí spisem obžalo- vacím, kdežto ve většině případů dochází k vyřízení případu: již v řízení přípravném, buď zpětvzetím návrhu nebo nepodáním obžaloby v dané lhůtě, když buď vyšetřováním provedeným se zjistilo, že oznámení stalo se z jakéhokoli důvodu bezpodstatným nebo strany se na základě zavedeného řízení mimosoudně dohodly.
Namítnouti lze, že k řízení přípravnému je tu příliš krátká doba. Co však překáželo by tu tomu, aby řízení dálo se tu co možno rychle, jak ostatně plyne nejen z tendence zákona, srv. na př. § 35 odst. 3, podle něhož i v případě obžaloby trestní soud, totiž příslušný senát, resp. samosoudce, rozhodnouti má o návrhu na prozatímní opatření ihned, ale i z nepopiratelného zájmu stran na zjištění co možno záhy, neboť každým průtahem může nastati jedné nebo druhé ze stran značná škoda, po případě i ochromení nebo podvázání určitého odvětví výroby a pod. Ovšem vyžadovati bude právě tento ohled, aby dotyčný soudce měl skutečně i možnost, i tolik času k disposici, aby mohl řízení tak urychleně provésti, jak by toho bylo potřebí.
Již z uvedených případů vychází jasně na jevo, jak účelným, ba mnohdy téměř i nutným je vedení vyšetřování přípravného, takže nelze si mysliti, že by zákon chtěl vyšetřování toho postrádati. Důvodové zprávy v tom směru žádného vyjasnění neobsahují, také však přípravného vyšetřování výslovně nevylučují.
Dlužno proto za to míti, že zákon stanoviv, že obžalobu nutno podati v době shora uvedené, totiž do šesti týdnů od nabytí vědomosti o činu i pachateli, nijak zajisté nechtěl vyloučiti možnost přípravného vyšetřování; je možno je zavésti k návrhu poškozeného, učiněnému v uvedené šestitýdenní lhůtě.
Ovšem může se tak stati jen za zákonných předpokladů, totiž:
a) pokud je dáno podezření činu, jak po objektivní, tak i subjektivní stránce, pokud pak by šlo o domovní prohlídku, jsou-li dány i podmínky podle § 139 t. ř.,3 totiž je-li dáno důvodné podezření, že se nalézají v bytě nebo jiných místnostech k domácnosti náležejících, resp. v místnostech k podniku nebo závodu patřících, předměty, významné pro vyšetřování, totiž věci, jichž držení nebo prohlédnutí mohlo by býti důležité pro určité vyšetřování. Musí tudíž podle obsahu podání býti dáno, po případě odůvodněno podezření, že jde o přečin podle tohoto zákona (po objektivní stránce), jakož i (po subjektivní stránce; dále býti zjevno, že navrhovateli přísluší právo k stíhání (aktivní legitimace) a že ten, proti komu návrh čelí, přichází v úvahu jako pachatel nebo spoluvinník (pasivní legitimace).
α) Pokud jde o objektivní stránku, lze odkázati na výpočet přečinů sem spadajících, shora uvedený.
ß) Pokud pak jde o aktivní legitimaci, ustanovuje § 34 odst. 3 zákona, že obžalobu pro přečin podplácení podle § 30 může podati každý soutěžitel, to jest každý podnikatel (ne tedy jen ten, jehož se čin dotýká), jenž vyrábí nebo prodává zboží téhož nebo podobného druhu, nebo provádí výkony téhož nebo podobného druhu, nebo vůbec je podnikové činným ve stejném nebo podobném oboru hospodářském (§ 46), jakož i každá příslušná korporace, podle stanov povolaná hájiti hospodářské zájmy soutěžitelů činem dotčené, s výjimkou, že by byla v témže případě konala smírčí řízení, o němž jedná § 49.
V ostatních případech, totiž pro přečiny zlehčování (§ 27), zneužívání podnikových značek a zevnějších zařízení podniku (§ 29) a porušování a využívání, obchodních a výrobních tajemství (§ 31), je k obžalobě legitimován pouze soutěžitel, jehož se trestný čin bezprostředně dotýká.
Zákon sice v posledním případě a contr. § 15, neuvádí výslovně soutěžitele, než nelze i tu ustanovení toho jinak vykládati, než že tu může jíti pouze o soutěžitele činem dotčeného, jde tu jen o stylisační nedopatření, záležející v tom, že se opomnělo připojiti slovo to v § 34 (odst. 3 ad b), ač se tak stalo v § 15, jednajícím o oprávnění k žalobám zdržovacím a odstraňovačům
γ) Pokud pak jde o pasivní legitimaci, v tom ohledu platí ustanovení obecného zákona trestního o pachatelství a spoluvině (§ 5 ob. z. tr., § 69 t. z., čl. 5 zák. z r. 1878).
b) Mimo to, jak již shora uvedeno bylo, je tu podmínkou, aby obžalobní právo navrhovatelovo projitím zákonné lhůty nepominulo.
Všechny tyto okolnosti bude příslušnému vyšetřujícímu soudci zkoumati, po případě bude povinen týž potřebné doklady od navrhovatele, o nich si vyžádati, prve než návrhu vyhoví, leč by šlo o doklady, jichž žalobce sám předložiti nemůže a jež si jen soud sám může opatřiti, jako na př. různé úřední spisy a pod., straně samé nepřístupné.
Pokud by ovšem doklady strana sama byla s to si opatřiti, není věcí soudu, aby si jich sám zjednával, nýbrž, jak ze zvláštní povahy řízení soukromožalobního plyne, je povinností strany je předložiti a budiž pouze táž vyzvána, aby tak dodatečně učinila. Plyne tak mimo jiné i z povinnosti strany, přílohy příslušně kolkovati, a jednal by soud, opatřuje sám doklady, jež strana má sama opatřiti a předložiti na úkor této povinnosti.
V případě, že by se shledalo podle obsahu podání nebo předložených dokladů, že je příslušným jiný soud, bylo by podání odstoupiti příslušnému soudu.
Pakli by však návrhu vyhověti nebylo lze, protože se tu nedostává některé z potřebných náležitostí shora uvedených, aniž by daly se včas, po případě v krátké cestě opatřiti, nemohl by sám návrhu zamítnouti, nýbrž náleží rozhodnutí o tom radní komoře (§ 114 t. ř.).

V pojednání tomto úmyslně nedotýkáme se otázky, zda lze ve věcech soukromožalobních konati přípravné vyhledávání. Tato otázka je v literatuře spornou, a zasluhovala by jak de lege lata tak i de lege ferenda zvláštní úvahy a vyjasnění. (Sr. Storch, Řízení trestní rakouské, 2. část, str. 158, a literaturu tamže uvedenou). Otázka ta je tím spornější, že nyní jinak upravena je podle trestního řádu, platného v zemích historických, jinak pak na Slovensku a Podkarpatské Rusi.Také nedotýkáme se tu různého možného výkladu, co rozuměti je »obžalobou«, zastávajíce názor, že jde tu o obžalobu (spis obžalovací) v užším slova smyslu, jejíž náležitosti v řízení před sborovými soudy stanoví se v § 207 t. ř., resp. 225 zák. čl. 33 z r. 1896, jak plyne nejen ze samotného výrazu v odst. 2 § 34 zákona proti nekalé soutěži »obžaloba«, ale i z dikce prvého odst. § 34, »stihají se na soukromou (hlavní) obžalobu«. Názor opačný dal by se hlavně opřít o ustanovení § 530 obec. z. tr., kde se mluví o obžalobě ve smyslu trestního návrhu. Naproti tomu nelze přehlédnouti, že příbuzné zákony, výslovně mluví o žádosti nebo návrhu, tak zákon patentní v § 97, podle něhož stíhání zahajuje se toliko k žádosti soukromého žalobce, zákon známkový v § 26, odst. 2, podle něhož stíhání děje se rovněž pouze na žádost poškozeného, jakož i nejnovější zákon o právu původském č. 218 sb. z. a n. z r. 1926, podle něhož (§ 50) k zachování žalobního nároku výslovně stačí, byl-li včas podán pouze nárok na stihání.Důvodové zprávy k otázce této náležitého vysvětlení nepodávají. Dr. Skála/Nekalá soutěž, str. 52 zastává názor, že tu jde o obžalobu v pravém slova smyslu, neboť tu uvádí, že obžaloba má naznačiti čin, podle jeho, zákonných znaků, dále průvodní prostředky a soud, před nímž se hlavní přelíčení má konati. Také autor tohoto článku ve svém vydání zákona proti nekalé soutěži (prvý díl, str. 124 v poznámce upozorňuje na náležitosti § 207 (resp. § 255 z. čl. 33 z r. 1896).Je tudíž otázka ta, která je zásadního dosahu, spornou a bylo by jen vítáno, kdyby článek tento zavdal podnět k diskusi a náležitému vyjasnění této otázky, zejména než otázku přesně zodpoví judikatura. Autor sám z opatrnosti přidržuje se doslovu zákona, žádaje splnění náležitostí ve článku zmíněných. I kdyby se vyjasnila otázka tak, že stačí pouze návrh na stíhání a že v tom smyslu dlužno § 34 vykládat, jak by bylo zajisté velmi účelným, aby se zabránilo podávání obžalovacích spisů nepřesných — nestal by se článek tento zbytečným, obsahuje mnohé postřehy a poučení pro obor řízení přípravného.
Výraz ten vztahuje se na, trestní právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi, na t. zv. hlavní soukromou obžalobu, rovnající se soukromé obžalobě podle trestního řádu, na rozdíl od podpůrné soukromé obžaloby.
a dle zákona z 9. dubna 1920 č. 293 sb. z. a n. v místnostech určených ku provozování živnosti a výdělečné činnosti § 6).

Citace:

Č. 8495. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 515-516.