NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1499.

Dědic byl o »úmrtí vyrozuměn« (čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n.) tím, že mu notář zaslal obsílku k sepsání úmrtního zápisu. Prohlášení, že si pozůstalost projedná sám, má zaslati dědic notáři, nikoli soudu.
(Rozh. ze dne 15. února 1922, R I 168/22.)
Notář zaslal dědičce obsílku, by se dostavila k sepsání úmrtního zápisu dne 26. října 1921. Dědička vyzvání vyhověla, dostavila se uvedeného dne k notáři a úmrtní zápis podepsala. Dne 15. listopadu 1921 oznámila dědička na soudě, že si pozůstalost projedná sama. Pozůstalostní soud návrhu nevyhověl, maje za to, že byl vznesen opožděně. Rekursní soud návrhu vyhověl. Důvody: Dle čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. mohou dědici nejpozději ve 14 dnech, kdy jim doručeno bylo vyrozumění o zůstavitelově smrti nebo pozvání k projednání pozůstalosti, oznámiti notáři, že chtějí projednání pozůstalosti provésti sami. Zákon mluví výslovně o vyrozumění, a nikoliv o tom, že dědicové o smrti jakýmkoliv způsobem se dozvěděli. Z toho je patrno, že pouhá vědomost o zůstavitelově smrti nestačí, nýbrž předcházeti musí vyrozumění soudem nebo notářem, ježto v době zůstavitelova úmrtí ještě dědic nemůže věděti, zdali je k dědictví povolán a zdali vůbec se bude projednávati pozůstalost. Ježto v tomto případě nebyli dědicové notářem ani vyrozumění, nepočala lhůta uvedeného odstavce ani běžeti a bylo tudíž nesprávné, zrušil-li prvý soudce své prvé usnesení, jímž dědicům přenechal projednání pozůstalosti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Článkem IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. byla ustanovení §§ 28 a 29 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. změněna a vysloveno, že pozůstalostní řízení přísluší provésti notářům jako soudním komisařům. Z toho však byla připuštěna výjimka, dle níž jest dědicům možno, »nejpozději do 14 dnů po tom, kdy se jim dostalo vyrozumění o úmrtí neb obsílky ku projednání, oznámiti notáři, písemně neb ústně, že si sami pozůstalost projednají«. Podle znění zákona nemůže býti pochybnosti o tom, že tato 14tidenní lhůta neběží ode dne, kdy se dědicové o úmrtí zustavitelově dozvěděli: jedná se tedy pouze o to, jak dlužno vykládati slova »vyrozumění o úmrtí«. V tomto případě zaslal notář dědičce obeslání k sepsání úmrtního zápisu po jejím zemřelém otci; dědička tomuto obeslání vyhověla, dostavila se dne 26. října 1921 k notáři a podepsala tam vlastnoručně úmrtní zápis, notářem podle jejích údaju sepsaný. Toto obeslání k sepsání úmrtního zápisu sluší pokládati za »vyrozumění o úmrtí« po rozumu uvedeného zákona, neboť doručením tohoto obeslání dostalo se dědičce úředního vyrozumění o úmrtí zůstavitelově; od tohoto okamžiku věděla, že notář, jemuž podle zákona přísluší provésti pozůstalostní řízení, je zahájil; od tohoto dne, nejpozději však ode dne 26. října 1921, kdy s ní byl sepsán úmrtní zápis, počínala tedy pro ni uvedená 14tidenní lhůta. Dědička učinila však oznámení, že si pozůstalost projedná sama, až dne 15. listopadu 1921, tedy po uplynutí předepsané 14tidenní lhůty, a to nikoliv notáři, jak předpisuje zákon, nýbrž soudu, který je teprve zaslal notáři, k němuž došlo až dne 22. listopadu 1921. Neprávem odvolává se rekursní soud k odůvodnění svého názoru na zdejší rozhodnutí ze dne 11. října 1921 č. j. R I 1244/21 čís. sb. 1227, neboť rozhodnutí toto odpovídá zásadám shora vytčeným.

Citace:

č. 1499. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 173-174.