Č. 4047Zdravotnictví: * Ustanovení § 11. zák. z 15. dubna 1920 č. 332 Sb. nazasahá pro obvodní a obecní lékaře právního nároku na převzetí do státní služby.(Nález ze dne 22. října 1924 č. 15 263.)Věc: Dr. Julius M. v D. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy stran převzetí do státní služby.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Podáním z 19. září 1922 zakročil st-l, obvodní lékař v D., odvolávaje se na zák. z 13. července 1922 č. 236 Sb. u žal. úřadu, aby byl ustanoven státním lékařem a naléhal podáním z 5. srpna 1923 na vyřízení své žádosti. Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že nepřevezme st-le do služeb státních a že rozhodl se naložiti s ním podle toho, co ustanovuje 1. odst. § 11 zák. z 15. dubna 1920 č. 332 Sb., provedeného zák. z 13. července 1922 č. 236 Sb. O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto: Nesporno jest, že st-l zvolen byl za obvodního lékaře v D., tudíž za obecního zaměstnance po rozumu § 65 a 69 zák. čl. XXII. z 1886 ještě před 28. říjnem 1918. Ale pak, chtěl-li, aby mezi ním a čsl. státem založen byl služební poměr, musil žádati o to, podle § 11 zák. z 15. dubna 1920 č. 332 Sb., jak také skutečně učinil a mohl tedy poměr ten býti založen pouze jmenováním tedy zvláštním jmenovacím aktem příslušného úřadu, směřujícím právě k založení onoho poměru. Z toho je patrná bezdůvodnost st-lových vývodů, že se stal de facto převzatým pragmatikálním státním úředníkem tím, že složil slib věrnosti čsl. republice a že zastával i pak svůj úřad pobíraje požitky od státu. Slib věrnosti byl, jak patrno z ustanovení § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., pouze předpokladem, aby st-l jako samosprávný zaměstnanec byl na svém místě prozatímně ponechán, naprosto však nelze ani z oné ani z jiné normy dovoditi, že by dosavadní služební poměr st-lův složením slibu a ponecháním na jeho místě byl nabyv povahy služebního poměru zaměstnance státního a pragmatikálního, jak st-l se domnívá. Změny nelze však v nedostatku positivní normy spatřovati ani v tom, že st-li byly, jak tvrdí, jeho služební požitky nadále likvidovány a placeny státem, neboť i kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze z okolnosti, že stát fakticky hradil náklady spojené s udržováním zaměstnanců samosprávných, dovoditi ještě, že chtěl tím vstoupiti ve služební poměr mezi samosprávnou korporací a jejím zaměstnancem uzavřený v právní posici zaměstnavatele. Pokud by tedy bylo souditi, že st-l spatřoval v zamítnutí své žádosti porušení onoho domněle již existujícího poměru služebního vůči státu založeného, je stížnost patrně bezdůvodná, a zbývala by otázka, zda žal. úřad nedopustil se bezprávného zásahu v nějaké subjektivní právo st-lovo tím, že odepřel poměr ten založiti. Nss neshledal však nezákonnosti ani v tomto směru, uváživ, že v předpisech zák. č. 332/20, doplněného zák. č. 236/22 nelze spatřovati nic, co by nasvědčovalo tomu, že zamýšlel založiti dosavadním samosprávným zaměstnancům v oboru zdravotní služby právní nárok, aby byli převzati do služeb státu. Naopak z doslovu cit. § 11, dle něhož jest danou otázku řešiti, je patrno, že zákon nemínil nikterak omeziti volnou disposicí státních orgánů ke jmenování příslušných, pokud jde o výběr zaměstnanců v oboru zdravotně policejní státní služby, nestanoviv podmínek, za nichž by dosavadní samosprávní zaměstnanci musili býti převzati do státní služby, a ponechav jim tedy uvážiti a rozhodnouti, zda toho kterého žadatele budou jmenovati, nebo zda použijí jiného způsobu disposice s ním, že ho totiž dají do výslužby šetříce při tom příslušných předpisů o zaopatřovacích požitcích, a zejména nelze spatřovati základ nějakého právního nároku žadatelova na ono jmenování ani ve směrnici — ostatně samozřejmé, — že úřad má při tom přihlížeti k otázce odborné kvalifikace a k zájmu státu, jako momentům rozhodným. Není-li však právního nároku na jmenování po rozumu cit. zák. č. 236/22, neporušil žal. úřad subjektivního práva st-lova, zamítnuv jeho žádost o převzetí do služeb státu, a jest stížnost i z tohoto hlediska bezdůvodná.