NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 14633.

K výkladu automobilového zákona.
Koho jest uznati za provozovatele vozby a za řidiče auta.
(Rozh. ze dne 18. října 1935, Rv I 2471/33.)
Žalobci domáhají se náhrady škody vzniklé jim srážkou auta žalované Magdy F. s jejich autem. Podle tvrzení žalobců zavinil srážku auta žalovaný Bedřich B., který auto žalované tehdy řídil. Za škodu ručí podle § 1315 obč. zák. i žalovaný Dr. Eduard F., který auta používá k soukromým i lékařským účelům. Prvý soud uznal žalobní nárok důvodem po právu proti žalovanému Bedřichu B., jinak žalobu zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání do zamítající části rozsudku prvého soudu.
Nejvyšší soud změnil rozsudky obou soudů a vyslovil, že žalobní nárok je solidárně důvodem po právu i proti žalovaným Magdě F. a Dru. Eduardu F.
Důvody:
Nejde o skutkové zjištění, usoudil-li odvolací soud, že Dr. F. byl podnikatelem vozby, a v tom směru jest výtka rozporu se spisy v podstatě výtkou nesprávného právního posouzení věci. Ježto vývody dovolatelovy v obou směrech úzce souvisejí, lze o nich pojednali zároveň. Judikatura nejvyššího soudu se ustálila, pokud jde o otázku, koho jest pokládati za provozovatele vozby, na přísném, z duchu zákona automobilového plynoucím stanovisku, že provozovatelem jízdy je jen ten, kdo na základě pevného smluvního poměru k majiteli auta má auto k disposici tak, že po určitou dobu přestal vlastník auta býti pánem vozby, pozbyv možnosti nakládati se silostrojem (viz rozh. čís. 8509, 9702, 12043 sb. n. s.). V tomto sporu nepodařilo se do'kázati jsoucnost takového smluvního poměru mezi Dr. F. a Magdou F. V tomto směru nemohou ani vzdálenost vlastnice auta od místa, kde auto obvykle stávalo, ani skutečnost, že ho Dr. F. užíval k vlastním účelům, býti rozhodnými, když nebylo dokázáno, že vlastnice neměla disposice s autem a že by nebyla bývala oprávněna auto kdykoliv odníti z disposice Dr. F. Kromě toho dál se provoz auta též ve prospěch Magdy F., neboť ji Dr, F. vozí z místa na místo, t. j. z bydliště jejího do sousedního města. Šlo a poměr pouze prekaristický, a žalovaný Dr. F. nebyl provozovatelem vozby. Jeho roli dlužno naopak ze správného stanoviska právního posuzovati tak, že, nejsa provozovatelem jízdy, byl přece řidičem jízdného silostroje, o něž tu jde. Neboť řidičem jest, kdo má technické řízení jízdního silostroje, tedy kdo naň dohlíží, když stojí, a kdo jej obsluhuje v provozu (viz Gutenstein-Hartmann; Komentář v § 1 aut. zák., pozn. 14), a nesejde na tom, že v době škodné události snad třetí osoba se skutečně řízení auta ujala a s autem nakládala. Žalovaný Dr. F. ručí však i proto, že se podle předpisu § 51 vlád. nař. čís. 81/1910 ř. z. nepostaral o to, aby auto — když je nechal bez dozoru státi před hostincem —, nemohlo býti uvedeno v pohyb osobami nepovolanými, neboť, i když je uzamkl, přece nechal klíče, umožňující přístup do auta, z lehkomyslné nedbalosti (§ 1297 obč. zák.) ležeti volně na hostinském stole, u něhož spoluobžalovaný B. s ním seděl, a tak mu disposici s autem a jeho řízení umožnil. Důsledkem toho bylo vedle ručení Magdy F. jako majitelky auta podle § 8 zák. uznati též na ručení žalovaného Dr. F. a netřeba se již obírati otázkou, zda vozidlo neoprávněným postupem B-ovým bylo odňato i disposici majitelky auta, poněvadž tato ručí podle § 8 aut. zák. bezpodmínečně za provinění svého řidiče (Dr, F.), který škodnou událost přivodil svou nedbalostí. Solidárnost závazků všech žalovaných plyne z předpisu § 3 odst. 4 aut. zák. a § 1302 obč. zák.

Citace:

č. 4699. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 351-353.