Č. 4054

Obecní samospráva. — Řízení před nss-em: I. * Z § 23, odst. 3 ob. fin. nov. nemůže dozorčí úřad dovozovati oprávnění, zařaditi podle § 7 odst. 3 cit. zák. z dozorčí moci do obecního rozpočtu annuity obecní výpůjčky, pro něž není tu vykonatelného titulu. — II. * Vykonatelným titulem rozumí se v § 7, odst. 3. fin. nov. toliko exekuční titul ve smyslu exekučních předpisů. — III. * Obecní rozpočet, dozorčím úřadem podle § 7, odst. 3 a 4 ob. nov. doplněný nebo sestavený, dlužno ve smyslu § 6, odst. 4 téže nov. v obci veřejně vyhlásiti; teprve touto vyhláškou sděluje se doplněný resp. sestavený rozpočet občanům majícím vůči němu postavení strany. — IV. * Usnesení zem. výboru, kterým byl podle § 7, odst. 3 ob. fin. nov. obecní rozpočet doplněn a vypsána obecní přirážka k úhradě potřebná, může stížností na nss naříkáno býti nejen obcí, nýbrž i každým poplatníkem nebo voličem v obci.
(Nález ze dne 24. října 1924 č. 22 470/23.)
Věc: Adolf A. a spol. ve St. proti mor. zemskému výboru o obecní rozpočet.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.

Důvody: Obecní zastupitelstvo ve St. ve svém sezení 13. února 1923 vyřídilo obecní rozpočet pro 1923 a usneslo se na úhradu schodku per 463 Kč vybírati 100% přirážku k přímým daním. Ohledně zúročení a umoření lombardní půjčky kontrahované svého času se schválením zv-u za účelem upsání rak. válečných půjček u filiálky banky Union a vykázané v rozpočtu částkou 6000 Kč, usneseno sečkati až bude skončeno jednání konané v tom směru mezi Svazem německých samosprávných těles a Svazem bank. Zv prozkoumav rozpočet jemu předložený upozornil obec, že dlužno do rozpočtu zařaditi přiměřený obnos na zúročeni a umoření všech obecních dluhů a tedy i dluhu u banky Union. Když pak obec tomuto upozornění nevyhověla, výnosem z 5. května 1923 vřadil na zúročení a umoření dluhu u banky Union do ob. rozpočtu částku 485 Kč, stanovil dle § 7 ob. fin. nov. obecní přirážku pro 1923 na 20% daně činžovní a 182% ostatních přímých daní, a uložil obci, aby obnosy na zúročení a umoření onoho duhu bance skutečně také zaplatila. Stížnost podaná do tohoto opatření zv-u Adolfem A. a spol., poplatníky obce St., vytýká mu nezákonnost, poněvadž uvedené platy nezakládají se na vykonatelném titulu ve smyslu § 7 ob. fin. novely, ježto není tu pravoplatného rozsudku soudního o nich, a výpůjčka u banky Union dokonce nespočívá ani na platném usnesení obce. Odvodní spis žal. úřadu brání se především upíraje st-lům stížní legitimaci, která prý v § 7, odst. 5 ob. fin. novely přiznána je toliko ob. zast. Avšak tento závěr je nesprávný. Z toho, že zákon — ovšem nadbytečně — poskytuje obci výslovně ještě samozřejmé ochrany proti dozorčímu zásahu nadřízeného úřadu do její hospodářské samosprávy, nelze a contrario dovozovati, že by členové obce proti aktům dozorčího úřadu, jímž v základě § 7 ob. fin. novely rozpočet obecní se doplňuje nebo stanoví, byli bezbranní. Rozhodnutí dozorčího úřadu zastupuje tu vůči nim rozpočtové usnesení normálně jednajícího ob. zast, produkt jeho má vůči občanům tutéž funkci a týž účinek, jako rozpočet stanovený ob. zastupitelstvem. Dává-li § 6 posl. odst. každému voliči a poplatníku v obci právo opravného prostředku proti ob. rozpočtu, nelze jim ho upírati ani tehdy, když rozpočet nestanoví obec sama, nýbrž úřad dozorčí, byť i to byl samosprávný úřad nejvyšší. Rovněž nelze dáti za pravdu druhé námitce odvodního spisu, že stížnost je opožděna, poněvadž nař. výnos zv-u doručen byl obci již 17. června 1923, a pozdější vyhlášení stanovené přirážky obecním úřadem nemohlo prý míti žádných právních účinků. § 7 ob. fin. novely nemá ovšem žádného výslovného ustanovení, kterým by bylo postaráno o publicitu rozhodnutí dozorčího úřadu, jímž obecní rozpočet se doplňuje nebo stanoví. Toto mlčení zákona vysvětluje se patrně tím, že § 7 má jednostranně na mysli toliko interní poměr mezi dozorčím úřadem a obcí a přehlíží funkci rozpočtu vůči občanům. Nedopatření to nemůže však vykládáno býti tak, aby zbavovalo tyto ochrany, kterou jak obecní zřízení, tak i ob. fin. novela jinak poskytuje tak širokou měrou jich zájmům vůči aktům hospodářství obecního. Jestliže ob. fin. novela v § 6/4 předpisem, že rozpočtové usnesení ob. zast. dlužno veřejně vyhlásiti, vůči stavu dosavadnímu dokonce stupňovala publicitu rozpočtu obecního, není myslitelno, že by v případech § 7 chtěla jej kontrole občanstva odníti. V souvislosti s § 6 dlužno proto vykládati § 7 ob. fin. novely v ten smysl, že i rozpočet dozorčím úřadem doplněný nebo sestavený dlužno ve smyslu § 6/4 cit zák. v obci veřejně vyhlásiti. Teprve tímto vyhlášením jest dotyčné rozpočtové opatření dozorčího úřadu vydáno i vůči občanům (voličům a poplatníkům), a teprve od této vyhlášky běží lhůty k opravným prostředkům proti němu, různým dle toho, který dozorčí úřad opatření vydal. Poněvadž v daném případě nař. opatření zv-u bylo vyhlášeno v obci teprve 11. září 1923, stížnost pak na tento soud došla 6. listopadu 1923, tedy ještě ve lhůtě § 14 zák. o ss nelze ji pokládati za opožděnou. Ani ve věci samé nebylo možno dáti žal. úřadu za pravdu. § 7, odst. 3 ob. fin novely dává dozorčímu úřadu oprávnění doplniti rozpočet obecní zařaděním veřejných plnění obci po zákonu příslušejících nebo platů peněžních zakládajících se na vykonatelném titulu«. Jde o výjimku ze zásady hospodářského sebeurčení obce, o výjimečný zásah dozorčí do obecní samosprávy. Jakákoliv extensivní interpretace je tedy vyloučena. Podle znění zák. je doplnění rozpočtu možno jenom tehdy, 1. jde-li o peněžité plnění zakládající se na vykonatelném titulu, nebo 2. o veřejné plnění náležející obci ze zákona. Mluví-li zákon o »vykonatelném titulu«, aniž by pojem ten zvlášť determinoval, nutno zajisté tento termín bráti ve smyslu technickém a rozuměti tím tedy titul, na základě něhož možná je exekuce. Pohybuje se tu zákon docela v kolejích položených již českým z. zák. z 19. září 1883 z. z. č. 51, jenž mluví o »peněžních závazcích obce, jež exekucí vymáhány býti mohou«. Tvrzení, že výraz »vykonatelný titul« není míněn ve smyslu technickém, postrádá všeho podkladu. Závazek obce, o který v daném případě jde, je nesporně závazkem soukromoprávním. Co je exekčním titulem pro plnění soukromoprávní, stanoví exekuční řád. Je nesporno, že plnění obce, o něž jde, takovýmto exekučním titulem formalisováno není. Výnos, kterým zv svého času uzavření závazku onoho schválil, doplňuje tím na základě svého dozorčího práva smluvní projev obce, který po zákonu o sobě nebyl s to, aby způsobil platně vznik tohoto závazku, nemůže ovšem pokládán býti za akt, který existenci tohoto závazku autoritativně zjišťuje a tvoří základ exekuce pro dlužné plněni. Nucené zařadění sporného plnění do ob. rozpočtu bylo by tu tedy přípustno jenom, kdyby šlo o druhou alternativu, totiž o »veřejné plnění obci náležející po zákonu«. Odvodní spis skutečně také tvrdí, že jde o takové plnění a odvolává se v té příčině na ustanovení § 23, odst. 3 fin. novely, jež ukládá úřadu, povolujícímu uzavření půjčky obecní, učiniti opatření, aby bylo zabezpečeno řádné její splácení. Avšak tohoto předpisu nelze se zde dovolávati. Jak bylo již shora podotknuto, jde v daném případě nesporně o peněžité plnění ze smlouvy soukromo-právní a nikoliv o plnění veřejné, jak to má na mysli § 7/3 ob. fin. novely. § 23/3 jedná o jednom druhu soukromoprávních peněžních závazků, totiž o zápůjčkách, a dává povolujícímu úřadu směrnici, jak si má počínati, když schvaluje uzavření zápůjčky. Tím je dána zároveň norma pro půjčkové hospodářství obce, není však samozřejmě změněn právní základ dotyčných závazků obce a vysloveno, že plnění z oněch zápůjčkových smluv jsou plněním veřejným náležejícím jí po zákonu, k nimž je na každý způsob již ex lege povinna, a to i tehdy, když by snad popírala platnost smluvního podkladu závazku. Ježto tedy v daném případě nejde ani o plat peněžní zakládající se na vykonatelném titulu, ani o veřejné plnění obci po zákonu příslušející, není tu podmínek pro dozorčí zařadění sporného plnění do ob. rozpočtu ve smyslu § 7/3 ob. fin. novely, a bylo proto nař., rozhodnutí v základě § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 4054. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 669-671.