Č. 12554.Pracovní právo: I. * Osvědčení vydané cizinci podle § 2 odst. 2 zákona č. 39/1928 Sb. o ochraně domácího trhu práce pozbývá platnosti, jestliže cizinec přeruší nepřetržitý pobyt v tuzemsku ve smyslu cit. zákonného ustanovení. — II. * Ministerstvo sociální péče není oprávněno promíjeti cizinci přerušení nepřetržitého pobytu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 39/1928 Sb. o ochraně domácího trhu práce. (Nález z 9. října 1936 č. 15207/36.) Věc: Inž. Echeskiel B. v Praze (adv. Dr. Rolf Haller z Prahy) proti rozh. min. soc. péče z 6. dubna 1934 o prominutí následků pobytu v cizině podle zákona č. 39/1928 Sb. o ochraně domácího trhu práce. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Výměrem zem. správy politické v Praze z 4. září 1928 uděleno bylo polskému státnímu příslušníku Echeskielu B. osvědčení po rozumu § 2 zákona o ochraně domácího trhu práce č. 39/1928 Sb., při čemž podotčeno, že osvědčení ono pomíjí, přeruší-li jeho majitel svůj pobyt na území Československé republiky. V roce 1933 oznámil st-l z Madridu zem. úřadu v Praze, že byl svým zaměstnavatelem, vydavatelstvím tiskopisu »Hospodářský kritik«, vyslán do Španělska, kde zdrží se déle než tři týdny, a žádal, aby mu tento delší pobyt za hranicemi byl povolen za tím účelem, aby si zachoval práva, jichž nabyl během svého 11letého pobytu na území Čes- koslovenské republiky. Po svém návratu z ciziny obrátil se st-l na min. soc. péče se žádostí »o prominutí doby, kterou byl za hranicemi Československé republiky« a prohlásil, že tuto žádost připojuje k žádosti, kterou zaslal již z Madridu. Min. soc. péče nař. rozhodnutím prohlásilo, že nevyhovuje žádosti st-lově o prominutí přerušení pobytu na území Československé republiky v době od 5. února 1933 do 23. dubna 1933. O stížnosti do tohoto výměru podané uvažoval nss takto: Podle § 3 zákona o ochraně domácího trhu práce je ten, kdo chce zaměstnávati cizince ve svých službách, povinen opatřiti si k tomu svolení zem. úřadu. Z ustanovení toho vyňati jsou podle § 2 cizinci, kteří přišli na území Československé republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě. Cizincům, kteří tyto okolnosti prokáží, má o tom vydati zem. úřad osvědčení. Z předpisu toho plyne, že i vydané osvědčení zůstává v platnosti pouze potud, pokud i dále trvají předpoklady pro jeho vydání, tedy jen potud, pokud cizinec zdržuje se na území Československé republiky nepřetržitě. Při tom neobsahuje zákon vůbec žádného ustanovení, podle něhož by správní úřad byl oprávněn promíjeti cizincům účinky přerušení nepřetržitého zdržování se v tuzemsku, tím méně ovšem obsahuje předpis, z něhož by cizinec mohl odvozovati nárok na to, aby mu za určitých předpokladů ztráta uvedené výhody byla prominuta. Prohlásil-li tedy žal. úřad, že nevyhovuje st-lově žádosti za prominutí těchto účinků, pak třeba tento svůj výrok neodůvodnil, nemohl tím porušiti nějaké subjektivní právo st-lovo, předpokládajíc arci, že st-l skutečně se domáhal jen toho, aby mu přerušení uvedených účinků bylo prominuto. To ovšem stížnost popírá, když tvrdí, že st-l ucházel se o to, aby mu ponecháno bylo osvědčení, a namítá, že pobyt jeho v cizině, který se dál za účelem navázání obchodních styků ciziny se zdejšími firmami, nelze považovati za přerušení bydlení v tuzemsku. Tím uvádí stížnost na spor otázku podstatně jinou, totiž otázku, zda st-l vůbec pobytem svým v cizině přerušil své bydlení v tuzemsku a tím ztratil výhodu uvedenou v § 2 cit. zákona. O této otázce žal. úřad nerozhodl a podle náhledu soudu také rozhodnouti nemusil, neboť st-l ani v podání na zem. úřad ani ve své žádosti na min. soc. péče tuto otázku na spor nevznesl. Ve své žádosti na min. žádal st-l výslovně za prominutí doby, v níž byl za hranicemi, a nelze proto žádost tu chápati jinak, než jak pojalo ji žal. min., totiž jako žádost za prominutí následků pobytu v cizině, kteréžto žádosti úřad, jak uvedeno, nebyl oprávněn vyhověti.