Čís. 15344.

Pensijní fond československých státních drah není samostatná, od státu odlišná právní osobnost, nýbrž jest pouhým pomocným zařízením státní správy železniční.
(Rozh. ze dne 1. července 1936, R II 303/36.) Žalobce byl zaměstnán jako pomocný průvodčí vlaků ve službách čs. státních drah, V květnu 1928 onemocněl a byla mu dána po uplynutí nemocenského roku výpověď a byl jeho služební poměr u státních drah skončen dne 22. května 1929. Ve smyslu stanov pensijního fondu čsl. státních drah a vlád. nař. čís. 15/27 Sb. z. a n. byla žalobci přiznána pense ve výši úhrnem 8400 Kč ročně a tato pense byla mu vyplácena do 30. září 1932. Výnosem ředitelství státních drah ze dne 2. září 1932 byla dnem 30. září 1932 žalobci tato pense zastavena proto, že žalobce nabyl opět pracovní způsobilosti, takže může zase konati přiměřené zaměstnání. Žalobce tvrdí, že toto zastavení jeho pense je bezdůvodné a nesprávné, ježto jeho choroba dosud trvá v plné míře a je vyloučeno, aby žalobce mobil vykonávali přiměřené zaměstnání. Má nárok na zaopatřovací a odpočivné požitky podle § 7, odst. 3, čís. 2 stanov pensijního fondu čs. státních drah, ježto nemohli dosud pro zkrácenou po případě zmenšenou schopnost práce najíti přiměřené zaměstnání. Mimo to uplatňuje nárok na pensi i dle §§ 128, 129 vlád. nař. čís. 15/27 Sb. z. a n., ježto od skončení jeho služebního poměru db jeho onemocnění plicní tuberkulosou neuplynulo 5 let. Navrhl proto, aby žalovaná byla odsouzena platiti mu od 1. října 1932 pensijní požitky ve výši 690 Kč měsíčně. Žalovaný stát vznesl námitku rozepře pravoplatně rozhodnuté uváděje, že se žalobce domáhal téže pense žalobou podanou u procesního soudu z téhož důvodu. Žaloba ta byla pravoplatně zamítnuta, V oné rozepři směřovala sice žaloba proti pensijnímu fondu čsl. státních drah, zastoupenému příslušnou finanční prokuraturou, pensijní fond není však samostatnou právnickou osobou, nýbrž pomocnými zařízením státní správy železniční, a jde tedy o spor proti čs, státu. Prvý soud zamítl námitku rozepře rozsouzené, rekursní soud jí vyhověl a žalobu odmítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Totožnosti sporných stran není na závadu, že v nynějším sporu je žalován Československý stát, kdežto ve sporu dříve zahájeném a provedeném u téhož krajského soudu byl jako strana žalovaná označen »Pensijní fond československých státních drah« a pod tímto označením byl též vydán rozsudek, který nabyl právní moci. Vždyť pensijní fond, o kterýž jde, není samostatná, od státu odlišná právní osobnost, nýbrž jest pouhými pomocnými zařízením státní správy železniční, při které jest podle § 1 stanov zřízen. Členové uvedeného pensijního fondu nemohou svoje nároky uplatňovati proti tomuto fondu, nýbrž jen proti státu, zastoupenému příslušným ředitelstvím po případě ministerstvem železnic (§ 35) a právně zastoupenému příslušnou finanční prokuraturou. V onom dřívějším sporu vstoupil ostatně do sporu jako žalovaný československý stát, neboť finanční prokuratura v žádosti o prodloužení lhůty k zodpovědění žaloby označila stranu žalovanou slovy »čsl. stát (žel. správa)«. Proti tomuto označení se žalobce obdržev stejnopis tohoto podání nijak neohradil, nýbrž pokračoval ve sporu, ač v něm. vystupoval jako žalovaný Československý stát. Šlo tedy v onom sporu jen o nepřesné označení žalované strany, jíž byl ve skutečnosti Československý stát jako vlastník státních drah, spravující svými orgány dotčený již pensijní fond, který sám není právními podmětem. Ani právní názor rekursního soudu o totožností právního důvodu v obou sporech není mylný. Objem procesní látky, proti kterému se má hájiti žalovaný, jest určen žalobním důvodem a za tento nutno pokládati právní poměr, na kterém žalobce zakládá svůj nárok proti žalovanému. Není třeba, by tento žalobní důvod byl žalobcem označen anebo správně pojmenován i po právní stránce, nýbrž stačí, když jsou v žalobě tvrzeny dotyčné okolnosti tím způsobem, že ze skutkových údajů žalobcových pří správném použití případných hmotných zásad právních plyne správnost a důvodnost žalobní žádosti. Podle toho jest v tomto případě posouditi, co bylo žalobními důvodem v prvním a druhém sporu. V obou sporech přednesl žalobce, že byl ze služeb čs. státních drah vypověděn, pro těžkou tuberkulosu, že tato nemoc dosud trvá, činíc jej nezpůsobilými k jakémukoliv zaměstnání, a odvozuje, z toho, že nepozbyl nároku na pensi, kterou mu železniční správa vyměřila pří zániku jeho služebního poměru. V nynějšími sporu se žalobce ovšem snažil nárok na zaplacení pense opříti též o ustanovení §§ 128 a 129 vl. nařízení č. 15/27 Sb. z. a n., kterážto ustanovení předpokládají jinou skutkovou podstatu než ustanovení § 7, odst. 3, č. 2 stanov pensijního fondu, neboť toto ustanovení pensijních stanov předpokládá, že důvodem výpovědi byla tělesná nebo duševní neschopnost ke službě, tedy nemoc trvající jíž v době výpovědí, kdežto v § 128 cit. vl. nař. se předpokládá, že bývalý pomocný zaměstnanec, mající pět roků členství v pensijními fondě, byl ze služby čs. státních drah vypověděn, aniž byl v době výpovědi služby neschopen, a že se stal neschopným. výdělku teprve v pěti rocích po zrušení služebního poměru (tudíž dodatečně). Avšak skutečnosti opodstatňující skutkovou podstatu podle § 128 a 129 cit. vl. nařízení žalobce ve sporu ani ne,přednesl, nýbrž uplatňoval i v novém sporu, že byl nemocen již v době výpovědi a že mu výpověď byla dána právě pro tuto nemoc a jí přivoděnou neschopnost k službě, a trval na tom, že dosud nebyl vyléčen a nebyl s to, aby si našel přiměřené zaměstnání, z čehož právě odvozuje nárok na další poskytování pense. Nesejde tedy na tom, zda žalobce žalobní prosbu z tohoto přednesu vyvozovanou po právní stránce opírá jen o stanovy pensijního fondu nebo též o předpisy vlád. nařízení č. 15/27 Sb. z. a n.

Citace:

č. 15344. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 759-761.