Čís. 4145.

Náhradový zákon (ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.).
Do výpovědi ze zabraného majetku lze si stěžovati pouze z důvodů § 12—25 náhr. zák.
Nelze dáti výpověď z majetku, jenž byl ze záboru propuštěn smírem mezi vlastníkem a Státním pozemkovým úřadem, má-li smír všechny náležitosti »rozhodnutí« Státního pozemkového úřadu, najmě, byl-li schvá- len správním výborem. Při tom není závady, by ve smíru nebyl přídělovému komisaři po dohodě s vlastníkem ponechán výběr pozemků, jež mají se vypustiti ze záboru.
(Rozh. ze dne 16. září 1924, R I 753/24.)
Rekursní soud nevyhověl rekursu majitele zabraného velkostatku do usnesení prvého soudu, jímž mu byla doručena výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného majetku.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody: Stěžovatel je toho mínění, že mocí ustanovení §u 12 náhr. zák., že výpověď sluší dáti před skutečným převzetím jen potud, pokud tento zákon neustanovuje jinak, spadá do části I c), t. j. do §§ů 12—25 téhož zákona, pro jichž porušení stížnost přípustná jest (§ 20), také § 2 náhr. zák. a tím i § 5 záb. zák. a tím i § 11 téhož zák., z čehož prý jde, že při výpovědi nesmí býti porušeno žádné ustanovení náhr. zákona. Náhled ten jest mylný, neboť ona výhrada §u 12, že výpověď dáti jest, pokud tento zákon nestanoví jinak, zcela patrně vztahuje se na ony případy, kde dle zákona výpovědi k převzetí třeba není, tak zejména na případy §u 14 a 15 náhr. zák., a odporují zřejmě vývody stěžovatele, že stížnost je přípustná pro porušení kteréhokoli předpisu náhradového zákona, výslovnému předpisu §u 20, jenž ji omezuje toliko na porušení §u 12 až 25. Nicméně stížnost jest odůvodněna ze skutkových důvodů, v ní uplatňovaných, ale s jiného právního hlediska. § 12 totiž předpisuje, že výpověď dáti dlužno před skutečným převzetím zabraného majetku, z čehož zřetelně jde, že ji dáti možno toliko tehdy, pakli majetek, jehož převzetí se obmýšlí, skutečně je zabrán. Zabrán však není, byl-li ze záboru dle §u 11 záb. zák. propuštěn, takové propuštění však může se státi nejen rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, nýbrž i smírem dojednaným mezi ním a vlastníkem, neboť platný smír nahražuje dle všeobecných zásad právních vždy a všude rozhodnutí. Ovšem k platnosti smíru vyžaduje se tu, by smír měl všecky náležitosti, vyžadované k platnosti rozhodnutí, tak tedy, ježto rozhodnutí Státního pozemkového úřadu vyžaduje ku své platnosti schválení správního výboru (§ 11 čís. 1 téhož zák.), jest i k platnosti smíru třeba schválení správního výboru, neboť smír obsahuje v sobě rozhodnutí — a jen proto, že je obsahuje, může je nahrazovati, ježto § 7 čís. 1 zákona o poz. úř. mluví jen o rozhodnutí — liše se od něho jen tím, že se zakládá na srovnalé vůli stran a nikoli na mocenském slovu úřadu. K tomu dodati dlužno, že § 26 nové znění náhr. zák. klade dohodu o převzetí na roven převzetí jednostranně Státním pozemkovým úřadem dekretovanému. Stěžovatel tvrdí, že uzavřel se Státním pozemkovým úřadem právoplatnou dohodu o tom, které jeho nemovitosti převzaty budou a které nikoli (které se tedy ze záboru propouštějí), a tvrdí, že výpověď proti této dohodě se prohřešuje, vypovídajíc i nemovitosti, které dle oné dohody nemají býti převzaty a které stížnost poznačuje. Pakli by tomu tak bylo, byl by porušen předpis §u 12 náhr. zák., že vypověděti lze jen nemovitosti zabrané, a dlužno tedy tvrzení stížnosti vyšetřiti, neboť Státní pozemkový úřad, ačkoli se o stížnosti vyjádřil, brojí proti ní jen z právních důvodů a rekursní soud šetření nezavedl, maje mylně za to, že tvrzená dohoda neznamená porušení předpisů §u 12 n. n. náhr. zák. Poněvadž k právoplatnosti dohody dle hořejších vývodů náleží schválení správním výborem, dlužno zejména zjistiti, zda schválení to uděleno bylo. Doložiti dlužno, že stížnost tvrdí, že výběr parcel měl se dle dohody státi přídělovým komisařem ve shodě se stěžovatelem a že prý se takto také již stal: nestačila by sice dohoda mezi stěžovatelem a přídělovým komisařem, neboť musí se státi mezi stěžovatelem a Státním pozemkovým úřadem, poněvadž jedině tento rozhoduje o propuštění ze záboru, avšak nebylo by platnosti dohody nikterak na újmu, kdyby se stala mezi stěžovatelem a Státním pozemkovým úřadem se schválením správního výboru a bylo v ní ustanoveno, že výběr se přenechává přídělovému komisaři, takže tedy i toto ustanovení by bylo výborovým schválením kryto.

Citace:

č. 4145. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 236-238.