Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, Právnická jednota v Praze (1924). Praha: , 544 s.
Authors:
= Právník, 63 (1924)
PDF

Příspěvek k čl. 25. odst. 2. obch. zák. Převede-li kupec svůj obchodní závod na jinou osobu a nedá-li změnu vyznačiti v obchodním rejstříku, ručí třetí osobě na závazky svého nástupce, nedokáže-li, že tato o převodu věděla.


Žalobce K. domáhá se žalobou ze dne 29. března 1922 zaplacení částky 1253 Kč 16 hal. csc. za dovoz cihel a uhlí, který konal v říjnu 1921 pro závod cihlářský k vyzvání splnomocněného cihlářského mistra F. z důvodu, že žalovaný R. st. jest knihovním spoluvlastníkem závodu cihlářského (spolu s osobou třetí) a jeho firma jest zapsána v rejstříku obchodního soudu.
Žalovaný namítá, že mistr F. není jeho zřízencem ani plnomocníkem, nýbrž jeho syna R. ml., který ho sám převzal do svých služeb a který provozuje tento závod cihlářský již od let a to od 1916, a připouští, že jest zapsán (žalovaný R. st.) jako majitel firmy v rejstříku obchodního soudu, a firma jeho dosud z rejstříku vymazána není.
Soud první stolice žalobu zamítl z těchto důvodů:
F. jest cihlářským mistrem v cihelně v M., již od 15. dubna 1921 a jako takový vede celý závod. Do služeb byl přijat nikoliv žalovaným, nýbrž R-em ml., od něhož také dostává příkazy a služné a od něhož byl také zmocněn vyřizovati menší dodávky a objednávky samostatně.
Vzhledem k tomuto svému postavení požádal F. někdy v srpnu nebo září 1921 žalobce, aby pro cihelnu v M. dovezl cihly z cihelny do L. B. do nádraží, a nazpět aby přivezl pro cihelnu z nádraží v L. B. uhlí, při čemž s ním ujednal úplatu shora uvedenou.
Žalující skutečně tomuto vyzvání vyhověl a dal F-ovi
účet za příslušné dovozy a F. zaslal tento účet R-ovi ml.
Při této příležitosti, když žalobce účet odevzdával, prohlásil mu F., že účet ihned pošle R-ovi ml.
Ještě dříve nežli žalobce podal účet, žádal F-a zda-li by mu nemohl vyplatiti peníze za příslušné dovozy a F. upozornil žalobce, aby si podal účet za povozy, že ho zašle R-ovi ml.
Cihelnu v M. vede R. ml.
Tytéž okolnosti plynou z výpovědi svědka R. ml., který ještě potvrdil, že účet žalobcův, který mu svého času F. zaslal, vrátil F-ovi s tím, aby byl opraven a přepsán na jeho jméno, avšak F. vrátil později svědkovi dopis bez žádané opravy.
Svědek R. ml., potvrdil také, že od roku 1916 vede cihelnu ve vlastní režii a že od července t. r. jest i majitelem firmy zapsané v obchodním rejstříku.
Dále potvrdil, že cihlářského mistra F. vyzval, aby zjednal povozníky k odvážení cihel z nádraží v L. B. a že pokládal za samozřejmé, že příslušné účty bude hradit sám.
Vzhledem k uvedenému nabyl soud přesvědčení, že F. jednal jako zmocněnec R-a ml., nikoliv žalovaného, že žalovaný se žalobcem v žádném obchodním spojení vůbec nebyl, a žádný příkaz k odvážení cihel a dovozu uhlí F-ovi nedal.
O té okolnosti zajisté žalobce věděl, neboť F. ho upozornil při přijímání účtů za povozy, že účet zašle R-ovi ml., a není myslitelno, že by z právního jednání mezi F. a žalujícím ve smyslu § 1017 obč. zák. mohly vzejíti práva a povinnosti mezi žalovaným a mezi žalobcem, a bylo proto žalobu zamítnouti.
Výrok o útratách spočívá v § 41 c. ř. s.
Soud druhé stolice potvrdil rozsudek první instance z těchto důvodů: Odpor mezi zjištěním rozsudku a spisy spatřuje odvolatel v tom, že soud prvé stolice na základě výpovědi svědka F. vzal za prokázáno, že F. byv požádán žalobcem o zaplacení dovozů, vyzval žalobce, aby si podal účet, s podotknutím, že účet zašle R-ovi ml., a dále že obdržev pak účet od žalobce opětně prohlásil, že jej ihned pošle
R-ovi ml.
Toto skutkové zjištění kryje se však přesně se seznáním jmenovaného svědka. Okolnost odvolatelem zdůrazňovaná, že totiž F. později dal žalobci, — když se tento zaplacení chtěl domáhati, — adresu na žalovaného — neodporuje nikterak skutkovému zjištění výše uvedenému a je proto tato výtka úplně bezdůvodnou.
Soud odvolací osvojiv si podle § 488 c. ř. s. bezvadně provedená skutková zjištění shledal, že soud prvé stolice posoudil věc po zákonu zcela správně.
Z výtěžku řízení plyne, že F. objednal povozy u žalobce ku příkazu a jako zmocněnec svého zaměstnavatele R-a ml.
Byl tudíž tímto jednáním založen právní poměr jedině mezi žalobcem a R-em ml., poněvadž dle ustanovení § 1017 obč. z. plnomocník představuje plnomocněnce. Je tudíž nepochybno, že práva a závazky vzešlé z této smlouvy týkati se mohou jedině zmocnitele R-a ml. a nikoli žalovaného, který na jednání tom vůbec účastněn nebyl.
Poukaz odvolatele na ustanovení čl. 25 obch. z. není případný; vždyť žalobce neprokázal, ba ani netvrdil, že při uzavření smlouvy byl pro něho směrodatným zápis obchodního rejstříku, dle něhož byl tehdá majitelem firmy žalovaný, a že tedy jednal v důvěře v rejstřík obchodní, tedy v domnění, že práce bude jednati pro žalovaného. — Pakliže udání zmocněného ve příčině osoby zmocnitelovy nebyla žalobci dosti jasná a určitá, bylo jeho věcí, aby si vyžádal podrobná vysvětlení, čí záležitost F. opatřuje resp. od koho k jednání tomu byl zmocněn. Okolnost, že žalobce chtěje předložiti účet za vykonanou práci, obdržel od F. adresu na žalovaného, jest nerozhodna; neboť tím na původní smlouvě nemohlo býti ničeho změněno.
Posoudil tudíž prvý soud věc po stránce právní i skutkové zcela správně, když žalobu zamítl a odkazuje se v ostatním na správné, stavu věci a zákonu odpovídající odůvodnění naříkaného rozsudku.
Posuzuje-li se věc s tohoto právního hlediska, pak skutkové okolnosti soudem prvým zjištěné úplně postačují ke spolehlivému rozhodnutí věci a nelze uznati za oprávněnou výtku neúplnosti řízení. Proto soud odvolací neshledal také nutným ani účelným, aby řízení dle § 488 c. ř. s. doplňoval neb prováděl důkazy v řízení před soudem procesním marně nabízené.
Ku tvrzení odvolatelovu, že nevěděl o zániku firmy protokolovaného žalovaného а k nabízenému důkazu výsledkem svědka H. nebylo lze přihlédati již se zřetelem na zákaz novot v § 482 c. ř. s. vyslovený. —
Nejvyšší soud k dovolá,ní žalobcovu zrušil oba předcházející rozsudky I. i II. instance a vrátil věc soudu I. instance, aby ji znovu projednal a rozhodl a při tom vzal zřetel na útraty opravného řízení, a to z těchto důvodů:
Žalobce uplatňuje proti rozsudku odvolacího soudu dovolací důvody § 503 č. 2, 3 a 4 c. ř. s. Dovolání je odůvoděno. Mezi stranami je nesporno, že firma žalovaného byla zapsána v obchodním rejstříku a že v době uzavření smlouvy se žalobcem o dovoz cihel a uhlí byl zapsán jako majitel firmy žalovaný. Nižší soudy zjistily, že skutečným majitelem obchodního závodu, totiž cihelny, byl v té době syn žalovaného. Nesporno jest, že žalobce uzavřel smlouvu a provedl dovoz pro tento obchodní závod. Byl to tedy na straně majitele toho závadu obchod (čl. 273 obch. z.), jejž jest nutno posuzovati podle obchodního zákonníka (čl. 277 obch. zák.). Bylo tedy vzíti v úvahu i předpis čl. 25 odst. 2. obch. zák.
Tento předpis ustanovuje, že v případě, nebyla-li změna nebo zánik firmy zapsán do obchodního restříku a nebylo-li to veřejně vyhlášeno, může ten, u něhož se tato okolnost naskytla, namítati ji proti třetí osobě jenom tehdy, když dokáže, že jí byla známa.
Z toho »plyne, že převede-li kupec svůj obchodní závod na jinou osobu, a nedá-li změnu vyznačiti v obchodním rejstříku, ručí třetí osobě za závazky svého nástupce, nedokáže-li, že tato o převodu věděla. Ve sporném případě by tedy žalovaný musil dokázati, aby se sprostil toho závazku, že žalobce v době smlouvy o dovoz věděl, že majitelem obchodního závodu žalovaný není.
Odvolací soud použil nesprávně tohoto zákonného ustanovení, postaviv se na stanovisko, že žalobce neprokázal, ba ani netvrdil, že při uzavření smlouvy pro něho byl směrodatným zápis do obchodního rejstříku, dle něhož byl tehdy majitelem firmy žalovaný. Následkem tohoto mylného mínění nezjišťoval, zdali žalobce tehdy věděl, že tomu tak není. Tou vadou je stižen i rozsudek prvního soudu. Bude tedy nutno doplniti řízení v tom směru, aby žalovaný uvedl okolnosti a nabídl důkazy o tom, že žalobce v době uzavření smlouvy věděl, že žalovaný nebyl majitelem obchodu (§§ 180 a 182 c. ř. s.). Ta okolnost, že svědek F. po provedení dovozu uvědomil žalobce, že pošle účty synovi žalovaného, je nerozhodna.
Žalobce tedy právem vytýká vadu řízení v druhé stolici. Následkem toho zůstala věc nevysvětlená.
Proto byl rozsudek odvolacího i prvního soudu zrušen dle § 510 c. ř. s. a věc odkázána k novému projednání a rozhodnutí soudu prvé stolice.
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. června 1923 čj. Rv.-I. 175-23.
Dr. Jar. Machek.
Citace:
Příspěvek k čl. 25 odst. 2 obch. zák.... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 4, s. 181-185.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).