Čís. 15106.

Poddlužník může kompensovati se zabavenou pohledávkou pohledávku útratovou, přisouzenou mu rozsudkem již před zabavením, třebaže se rozsudek ten stal pravoplatným teprve po zabavení.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1936, Rv II 192/36.)
Žalovanému byla povolena exekuce zabavením a přikázáním pohledávky, již měl povinný proti žalobkyni (poddlužníku). Tato tvrdíc, že zabavená pohledávka povinného proti ní jest vyrovnána útratami sporu, přisouzenými jí proti povinnému, domáhá se zrušení vedené exekuce. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Vymáhající věřitel (žalovaný) neuplatňuje právo jemu samostatně příslušející, nýbrž právo dlužníka, a nemůže proto míti více práv, než kolik jich měl dlužník proti poddlužníkovi. Vymáhající věřitel musí si, ježto pohledávku uplatňuje v zastoupení povinného (§ 308 ex. ř.), nechati líbiti všechny námitky, které poddlužníkovi proti dlužníkovi jako jeho věřiteli přísluší, pokud nespočívají na opatření povinného po zabavení pohledávky vykonaném, anebo na dohodě mezi povinným a poddlužníkem po zabavení uzavřené. Po zabavení vzniklé námitky, zejména kompensace s protipohledávkou po zabavení povstalé, nejsou přípustny (srovn. Neumann, Kommentar zur Exekutionsordnung 1909—10 str. 895). Procesní soud žalobu zamítl, poněvadž jest názoru, že útratová pohledávka žalující strany vznikla teprve v roce 1934 rozsudky nejvyššího soudu ze dne 15. června 1934. Soud odvolací s tímto právním názorem procesního soudu nesouhlasí. Jak nejvyšší soud v plenárními rozhodnutí čís. 7392 Sb. n. s. vyslovil, vzniká útratový nárok útratovým výrokem soudu a trvá, pokud výrok ten nenabude právní moci, jako nárok podmíněný rozvazovací výminkou, že útratový výrok nebude změněn nebo zrušen. Útratová pohledávka vzniká tedy dnem doručení rozsudku, nikoliv teprve dnem pravoplatnosti rozsudku (rozh. čís. 3625 sb. n. s.). Žalobkyni přisouzena byla pohledávka útratová rozsudkem procesního soudu ze dne 15. ledna 1932 ve výši 1093 Kč 55 h, rozsudkem odvolacího soudu ze dne 8. března 1932 ve výši 247 Kč 45 h a rozsudkem procesního soudu ze dne 19. května 1932 ve výši 726 Kč 95 h, úhrnem 2067 Kč 95 h. Žalovaný nabyl práva podzástavního dne 18. července 1932, tedy v době, kdy protipohledávka žalující strany proti povinnému ve výši 2067 Kč 95 h již existovala a byla jen podmíněna rozvazovací výminkou, že útratový výrok nebude změněn neb zrušen. Nárok tento stal se bezpodmínečným rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 15. června 1934. Poněvadž žalovaný představuje jen dlužníka, jehož práva uplatňuje exekucí a účinky kompensace nastávají ex tunc, to jest od okamžiku, kdy pohledávky povinného a žalobkyně se střetly, zanikla pohledávka povinného již s účinkem před 18. červencem 1932 a tím zanikla i pohledávka žalovaného, jež obnášela 2027 Kč 60 h.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud schvaluje názor odvolacího soudu, že poddlužník může se zabavenou pohledávkou kompensovati útratovou pohledávku přisouzenou mu rozsudkem již před zabavením, třebaže se rozsudek ten stal pravoplatným teprve po zabavení. Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil již v plenárním usnesení čís. 7392 Sb. n. s. zásadu, od níž se neodchýlil ani rozhodnutím čís. 14307 Sb. n. s., že útratový nárok vzniká již výrokem soudu a trvá, pokud výrok ten nenabude právní moci, jako nárok podmíněný rozvazovací výminkou, že útratový výrok nebude soudem vyšší stolice změněn nebo zrušen. Tím jest však zodpověděna i otázka, o niž v tomto sporu jde, neboť, stal-li se útratový výrok pravoplatným, nebyla rozvazovací výminka splněna a jest věřitel útratové pohledávky oprávněn ji kompensovati s pohledávkou dlužníka útratové pohledávky, jsou-li tu ostatní předpoklady § 1438 obč. zák.; toto právo mu přísluší také proti vymáhajícímu věřiteli, jemuž byla pohledávka dlužníka zabavena a přikázána k vybrání, poněvadž vymáhající věřitel v tomto případě vymáhá pohledávku dlužníka jen jako jeho zmocněnec a jeho jménem (§ 308 ex. ř.) a musí si nechati líbiti všechny námitky, jež má poddlužník proti dlužníkovi, leda že by šlo o námitku z právního poměru, vzniklého teprve po zabavení pohledávky dlužníkovy. V souzené věci však vznikly útratové pohledávky, jež namítla žalobkyně započtením, již před zabavením pohledávky dlužníkovy, totiž útratovými výroky rozsudků ze dne 15. ledna 1932, ze dne 8. března 1932 a ze dne 19. května 1932 a od této doby také nepřetržitě trvaly. Rozvazovací výminka, že útratové výroky nebudou soudem nižší stolice změněny nebo zrušeny, neměla, ježto se nesplnila, vliv ani na vznik ani na trvání útratových pohledávek, nýbrž jen na jejich splatnost potud, že tato byla odsunuta, až bylo jisto, že se rozvazovací výminka nesplní, t. j. až do doby, kdy se útratové výroky staly pravoplatnými. Avšak pro započtení se nevyžaduje, by vzájemná pohledávka poddlužníka byla v době zabavení pohledávky dlužníkovy již splatná, třebaže započtení vzájemné pohledávky, jež dospěla teprve později, nemůže působiti zpět na dobu před zabavením, nýbrž jen na dobu po zabavení. Kdyby totiž taková vzájemná pohledávka byla vyloučena ze započtení se zabavenou pohledávkou dlužníkovou, nebylo by právní postavení poddlužníka stejné jako před zabavením, nýbrž horší, a to by odporovalo jasnému smyslu ustanovení § 308 ex. ř.

Citace:

č. 3050. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 182-184.