Čís. 1362.

§em 6 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. nebyla stanovena nová trestní sazba. Samosoudce nesmí sejíti pod nejnižší zákonnou sazbu trestní, lež za podmínek §§ 54, 55 tr. zák. nebo §u 265 tr. ř. Opačný postupu zakládá zmatek dle §u 281 čís. 11 tr. ř.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1923, Kr II 817/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 12. září 1922, pokud jím byl obžalovaný odsouzen dle §u 202 tr. zák. první sazby na základě §u 6 zákona ze dne 22. prosince 1921 čís. 471 sb. z. a n. do žaláře na jeden měsíc, zrušil rozsudek ve výroku o trestu a odsoudil obžalovaného dle první sazby §u 202 tr. zák. do žaláře na šest měsíců.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje zmatek dle §u 281 čís. 11 tr. ř., jejž spatřuje v tom, že samosoudce, jakkoliv neshledal podmínek §§u 54, 55 tr. zák. nevyměřil obžalovanému trest 6 měsíců — nejnižší to meze zákonité sazby — nýbrž trest nižší, čímž porušil meze příslušejícího mu práva zmírňovacího a přeměňovacího. Stížnost je odůvodněna. Již z doslovu §u 6 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. u porovnání s §em 1—2 téhož zákona, vyplývá zřejmě, že zákonem tím nebyla stanovena žádná nová sazba, jako v §ech posléze uvedených. Zůstává tudíž zákonitá trestní sazba dotyčného zločinu i na dále v platnosti a, je-li nejmenší její mez v tomto případě 6 měsíců, nesmí sejíti soudce dle zásad §§ů 32, 33 tr. zák. pod tuto nejnižší míru, neshledá-li tu podmínek §u 54, 55 tr. zák. nebo není-li tu jiné skutečnosti, která mu dle zákona (na př. § 265 tr. ř., odchylku dovolovala. Neprávem shledává soudce v okolnosti, že mu v případě takovém zbývá jen pevný trest 6 měsíců, omezení svého práva, (povinnosti), aby šetřil dle §u 48 tr. zák. poměru okolností přitěžujících a polehčujících, dle poměrů jednotlivého případu. I dle dřívějšího stavu zákona byla tato volnost ponechána soudci jen v rámci zákonné trestní sazby, neshledal-li tu podmínek §§ů 54, 55 tr. zák. Tatáž možnost zůstává však soudci v témže rozsahu za nynějšího stavu, kdyžtě samosoudce, neshledal-li trest 6 měsíců, vině obžalovaného přiměřeným, dle předpisů §u 7, čís. 4 §u 5 citovaného zákona, prohlásí se nepříslušným. Neměně ničeho na trestním právu hmotném, má předpis §u 6 zákona jen význam procesuální, by veřejnému obžalobci v případech, kde shledává jako hlavní trest ztrátu svobody až do 6 měsíců přiměřeným — bude se tu jednati pravidelně o případy s nižší spodní mezí zákonné trestní sazby (přečiny) — nebo kde veřejný obžalobce pokládá podmínky mimořádného zmírnění nebo záměny trestu za splněné — z důvodů procesní ekonomie umožnil jich rozsouzení samosoudcem. Proto ale nemůže se samosudce též v případech, takto jemu přikázaných, zachovati jinak, než jak připouštějí to §§y 32, 33, 259 násl. tr. zák., šetře při tom předpisu §u 7 (2) cit. zákona, zakazujícího, by překročil hranici 6 měsíců pod zmatečností. Tyto zásady vedou v případech, jako tento k tomu, že samosoudce neodmítl-li svou příslušnost z důvodu §u 7 (4) cit. zák. a neshledal-li tu podmínek §§ů 54, 55 tr. zák., nesměl vyměřiti trest jinak než ztrátou svobody 6 měsíců a, neučinil-li tak, vyměřiv jej pod touto výměrou, překročil meze svého práva zmírňovacího (§ 281 čís. 11 tr. ř.).

Citace:

č. 1362. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 502-503.