NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 934.

Ku zločinu podílnictví na krádeži (§ 185 tr. zák.) nevyhledává se úmyslu ziskuchtivého.
(Rozh. ze dne 28. září 1922, Kr II 862/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. srpna 1921, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se důvodů čís. 9, 10 § 281 tr. ř., zmateční stížnost vychází z právního názoru, že skutkovou podstatu zločinu podílnictví na krádeži zakládá pouze takové jednání, které pachatel podnikl ku svému zisku t. j. svému přímému nebo nepřímému prospěchu. Názor ten je právně pochybeným. Odpovídat pojmu ukrývání ve smyslu § 185 tr. zák. činnost, která směřuje k tomu a je s to, by oprávněné osobě znemožnila nebo stížila opětné nabytí předmětu, jehož pozbyla, a kterou má a může předchozímu pachateli trestného činu býti umožněna, usnadněna držba věci ukradené nebo zpronevěřené nebo její užívání. Stačí tudíž ke skutkové podstatě zločinu podílnictví na krádeži nebo zpronevěře po stránce subjektivní pachatelovo vědomí, že věc, kterou ukrývá, pochází z krádeže nebo ze zpronevěry; dalšího úmyslu, najmě úmyslu ziskuchtivého se nevyhledává. Takto vymezenému pojmu ukrývání ve smyslu § 185 tr. zák. odpovídá rozsudkem zjištěné jednání stěžovatelky; neboť uvaření masa, pocházejícího z ukradeného vepře, pro potřebu pachatele krádeže vedlo a bylo i způsobilým k tomu, by bylo dosaženo cílů, jichž sledování je se shora blíže rozvinutého právního hlediska pojmovým znakem ukrývání jako činnosti, trestné ve smyslu § 185 tr. zák. Při tom je vzhledem k oné úvaze bezpředmětnou námitka zmateční stížnosti, dle níž skutková zjištění samotného rozsudku nenasvědčují tomu, že stěžovatelka ukrývala celého vepře, neboť, jak dovoděno, ve skutečnosti nebyla rozsudkem shledána její trestná činnost v tom, že ukrývala celého vepře, nýbrž pouze v ukrývání masa z něho, předsevzatého jeho uvařením; nemá tudíž významu, tvrdí-li zmateční stížnost — ostatně odchylně od příslušných skutkových zjištění rozsudkových a tudíž i věcně nesprávně — také v této spojitosti, že nebylo zjištěno, že vepř přinesen byl pachateli krádeže do chalupy, která prý ani není stěžovatelky, za její přítomnosti. Na tom, nedotkla-li se stěžovatelka, jak dále tvrdí zmateční stížnost, vepře, neukryla-li jej a nepřivlastnila-li si z něho ničeho, s hlediska hořejších právních názorů rovněž naprosto nesejde a je konečně právně bezpodstatným i důraz, který klade zmateční stížnost na okolnost, že uvařením onoho kusu masa poskytla stěžovatelka svému synovi pomoci nikoli jako podílníku na krádeži, nýbrž jako pachateli krádeže samotné, nebyvší s ním o poskytnutí této pomoci před činem smluvena. Právě tyto momenty dodávají jednání stěžovatelky ve smyslu § 6 tr. zák. a na rozdíl od případů, které přicházejí v úvahu jako spoluvina ve smyslu § 5 tr. zák., rázu podílnictví na krádeži a zmateční stížnost má mylně za to, že jednání to spadalo nanejvýš pod pojem zločinu dle § 214 tr. zák., u ní vzhledem k ustanovení § 216 tr. zák. beztrestného.

Citace:

č. 934. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 419-420.